Veřejné ohrožení

Jednou šli Mach a Šebestová, která už nebyla Šebestová, ale Machová, s Horáčkem a Pažoutem na pivo, a přišla řeč na to, co prováděli v dětství, a Machová řekla, teda vy dva, kluci, vy jste teda byli čísla, přímo veřejný ohrožení, to se hned tak nevidí. Jenže Pažout prohlásil, omyl, veřejný ohrožení jsme nebyli my, nýbrž vy s tím vaším sluchátkem, vy to ani nevíte, ale málem jste mě připravili o život, prej štěkám jako hrom, ať je koček milion, jenže milánkové, já jsem na kočky alergickej, a milion koček, to už přestává bejt sranda, já byl sám doma, všude kočky, sotva jsem dejchal, přemejšlel jsem co teď, zavolal bych záchranku, ale na telefonu seděla kočka, tak jsem vyházel věci z ledničky a vlezl si dovnitř, studenej vzduch je dobrej na dejchání a v ledničce kočky nebyly, jenom kuře, co jsem zapomněl vyndat, ale zase tam byla zima, říkal jsem si, jestli je lepší zmrznout nebo se udusit, už jsem neměl ani sílu vylézt, ještě že přišel tuhle Horáček. Vyhodil kočky, zahřál mě, dal mi umělý dejchání, ale bylo to o fous.
Mach a Machová byli celí zděšení, ale Horáček se usmál a povídal, mně se to vlastně docela líbilo.