Kde končí sny

„Dnes večer…“ konec věty zanikl v sametovém zašustění.

Vlákna zakřupala a zařízla se hlouběji. Metoděj sebou trhnul. Byl sám a obrazy na něj útočily v ostře barevných hejnech. Jek se stupňoval a rostl, zhmotňoval se v křídlech jako rány pěstí. Domovní dveře bouchly a v zámku zarachotil klíč. Znělo to jako lámání žeber. 

„Klidně si chcípni!“ 

Sny se zrychlovaly a přecházely v mžitky. Na ztuhlém hedvábí ulpělo několik skvrnek. Ucítil vlastní krev.

„Už se nevracej,“ proletělo mu hlavou. „Postarej se sám! 

Známá slova mu rvala uši. Zpívala. Zněla tak cize. Získávala nový naléhavý tón i smysl. 

„Táhni!“

Nepřemýšlel a poslechl.