Zalitý do jantaru

28. 4.

Dospělí si někdy schovávají dětské památníky. Já myslím, že za uchování stojí i některé okamžiky.

Černě zataženo, my dva mezi kvetoucími trnkami – a náhle mezi mraky prorazilo slunce. Rázem jako bych se ocitl uprostřed studeného požáru, zcela oslněný. Vladimírova věčně zahloubaná a vážná tvář popraskala do úsměvu. Myslel jsem, že je to optický klam, ale nebyl.
Kdyby ses viděl, řekl mi. Takhle vím, že Bůh existuje. Zalil tě do jantaru.

Byla to ta nejdojemnější a nejromantičtější věc, co jsem kdy slyšel.
Myslím – ne, obávám se – že se do mě zamiloval.
Pán Bůh (co podle něj existuje) ho ochraňuj.