12. Módní peklo aneb Chce to kvalitní vybavení

Mám ráda, když je zima.
Tedy přesněji - když vím, že se budu pohybovat, tak jsem ráda, když je zima.
V pohybu hezky hřeju
Vyvstává ale otázka „Co na sebe“.
Pamatuju se, když začaly být takové ty různé barevné trikoty a specializované legíny na kolo, jak si lidi dělali z cyklistů legraci. Je ale pravda, že ty různé barevné trikoty jsou dobře vidět a legíny mají zase vyztužení na jistých strategických místech. Ne, že bych hledala, co se tak „nosí“ na koloběžku. Já o to zakopávala.
Moje primární představa, že v létě budu na Roye lehce korzovat oděna do puntíkatých šatů a ozdobena slušivým kloboučkem vzala za své hned při první vyjížďce. To se probudilo mé bláznivé zabahněné já.
Na strategických stránkách tak také nikdo oblečen nebyl, naopak. Fotografie z výprav obsahovaly lidi ve svítivě žlutých cyklistických bundičkách (jsou vidět) a obrazový záznam ze startů závodů zase nadměrné množství barevných trikotů.
Ale jsou vidět, že ano.
Taky chci být vidět, ale nesnáším svítivě žlutou a připadala bych si nepatřičně v trikotu, který vypadá, že jsem utekla z Tour de France. Jedna z mých oblíbených outdoorových značek měla výprodej cyklistického zboží, a tak dlouho jsem hledala nějaký normálně vypadající vršek, až jsem skončila u šedé, která „být vidět“ příliš nepodporuje. Tak zase nic.
Po následném přečtení mouder zabývajících se tím, že člověk by měl mít hlavně nějaké kvalitní spodní vrstvy, i třeba z Lidlu, jsem se zasmála, odsunula studování stranou a šla si vytáhnout Icebreaker.
Mají pravdu, chce to kvalitní spodní vrstvu.
Icebreaker bych si samozřejmě kvůli koloběžkování nepořizovala. Ale za mnoho let dovolených v chladném a deštivém Skotsku a o něco málo let strávených průvodcováním v libovolném počasí mám nasbíráno dosti kusů kvalitního ošacení.
Takže osobně jezdím ve spodním roláku Icebreaker a v neprofoukavé vestě. A to je vše.
Zatím pořád, od své první výpravy, kdy jsem to trochu přehnala a místo vesty měla bundu. Pak jsem chcípala.
Poznatek: při koloběžkování dáme do předních kapes maximálně klíče a velmi malý mobil. Cokoliv jiného nám překáží.
Proto je dobře, že cyklistické dresy mají zadní kapsu, ano, pořád po nich pokukuju.
Jenže já mám na zádech batůžek s pitím, takže by se mi zadní kapsa stejně nevyplatila. V batůžku mám kromě pití taky Silkbody bundu v té jejich variantě Windstopper z masivního výprodeje. Že si ji nasadím, až došlapu, abych nenastydla.
Až bude tepleji, asi obleču legíny, ale dokud je zima, beru zavděk volnějšími kalhotami. I když jsou tenoučké, neprofouknou a vytvořím si v nich vyhřáté mikroklima.
Za ponožky volím tenké funkční od Ortovoxu. Ano, ráda dostávám ponožky k Vánocům. Tyhle jsem mínila týrat hlavně v nízkých trekových botách, ale... no, když já v nízkých trekových botách jezdím.
Až se otevřou krámy, zkusím sehnat něco lehčího.
To jsem si taky zjistila, na koloběžku se prý doporučují levnější typy silničních běžeckých bot. Hlavně by neměly mít moc vysokou podrážku, abyste se moc nenamáhali při odrazu.
Silniční boty prý totiž na mokré silnici nekloužou. A to je dobře.
Taky si je někteří lidé ještě v přední části podlepují speciální protiskluznou podrážkou. Viděla jsem fotografie a zahřálo to moje staré horolezecké srdce. Pamatuju, jak jsme si, chudí studenti, na lezení na pískovec kupovali levné kopačky s takovou tou měkkou podrážkou, uřezávali a obrušovali přední špunty... to byly zlaté lezečky! Někteří jedinci si pak ještě lepili na přední půlku podrážky speciální gumu, aby zlepšili celkové tření.
Tohle vypadalo dost podobně!
Hlavně ale budou silniční běžecké boty o něco lehčí a trochu širší v prstech. A prodyšnější. To se mi bude hodit, hlavně v létě. V sandálech bych se zabila.

Mám ráda, když je zima. A zima byla, tak jsem vytáhla Royu, že pojedeme. V Icebreakeru, vestě a rychleschnoucích kalhotách mi byla pořádná zima, když jsem vylezla z domu. Na krku coolmaxový tunel v úpravě respirátoru FFP2 (se hodí), na hlavě helmu, na rukách nic.
Prý rukavice potřebujete. Ale ne až tak moc kvůli zimě, spíš kvůli pádům, abyste si chránili dlaně.
Další věc, kterou si potřebuju vyzkoušet, další věc, která počká...
Rukavice by se mi hodily i kvůli zimě. Teploměr ukazoval krásné čtyři stupně a vítr foukal snad až od Severního ledového oceánu.
Ruce mi mrzly, snad celých prvních deset minut.
To je ta vysokovýhřevnost, a pak, koloběžka není kolo. Hýbete mnohem víc částmi těla a zahřejete se na vyšší stupeň.
První velký kopec vyšlapávám od Kyjského rybníka nahoru nad Průmyslovou. Pokaždé se mi daří šlapat o kousek dál. Říkám si, že dokud ho nevyjedu na jeden zátah, jsem máčenka a koloběžkářská larva, žádný koloběžkář. Kopec je v tom oblíbeném profilu, kdy je nejdřív prudší a pak se zvolňuje, ale vy jste už vyfluslí z toho začátku. Tentokrát jsem ze sebe měla dobrý pocit, když jsem překonala nejhorší místo a dál do kopce umírala už v mírnějším stoupání. Oddechovala jsem jako bernardýn po infarktu... a pak to nešlo.
Sakra. Zase jsem musela tlačit. Později než minule, ale delší úsek, protože jsem nemohla chytit dech. V tuhle chvíli mi zima už stoprocentně nebyla.
Z kopečka k Průmyslové už taky jezdím odvážněji než dřív. A pořád mě fascinuje, že následujícím úsekem vedoucím po schodech je oficiálně značená cyklostezka.
Asi začnu šílené oficiální cyklostezky sbírat.
Cesta po kobyliské cyklostezce na Palmovku je už rutina. Tentokrát jsem měla vymyšlenou trochu jinou trasu. Po pravém břehu je to totiž strašný vopruz. Plán tedy byl přejet Libeňský most, střihnout to Holešovicemi a zpátky přes Vltavu po mostě Barikádníků, to je ten, jak po něm vede část vnitřního městského obchvatu.
Vítr v protisměru byl pekelně pekelný a ledový. Projíždění Holešovicemi byla nuda. Značená cyklostezka na kraji výpadovky byla o strach, chodník naštěstí prázdný.
Před mostem Barikádníků hlásila benzínová pumpa aktuální teplotu šest stupňů. Pak začalo krápat.
Na pravém břehu jsem se napojila na původní trojskou cyklostezku a zjistila jsem, že jsem si tedy moc nepomohla. Po jednom nebo druhém břehu, tenhle úsek bude prostě za trest.
Oproti minulu bylo na stezce liduprázdno. Silný protivítr a občasné kapky deště dávaly tušit důvod.
Protivítr byl tak silný a nepříjemný, že jsem vzdala původní plán pokračovat do Sedlce a vyzkoušet místní přívoz a zabočila jsem zase přes Trojskou lávku do Stromovky. Ta byla nezvykle prázdná, tak jsem si tam trošku dobře zajezdila a přemýšlela, co dál. Jsem ten průvodce, že ano...
Zamířila jsem tedy na Strossmayerák a zase k Vltavě. Při čekání na semaforu jsem zahlédla svou první velkou koloběžku tohoto dne - kolega měl goretexovou bundu a na zádech dosti velký batoh.
Je tu značená cyklostezka, ale vede v pruhu pro auta vedle pruhu pro tramvaj. Tam mě nikdo nedostane, to je o zdraví. Chodník to tedy jistil.
Proti proudu Vltavy, dál a dál, hele, a Malostranská. Zabočila jsem do malostranských uliček, kudy jsem běžně utíkala hlavnímu turistickému tahu, v posledních letech před Covidem méně a méně úspěšně. Vojanovy sady byly otevřené. Ignorovala jsem zákaz cyklistů (nejsem kolo, nejsem a nejsem) a vjela dovnitř. Zahrada byla skoro úplně prázdná, takže jsem nikomu neubližovala. Mohla jsem si ji po letech pořádně prohlédnout. Místní pávi spokojeně řvali.
A pak už na Karlův most.
Nezvykle prázdný, pochmurný. Fotím si koloběžku u sochy sv. Jana Nepomuckého, tady vždycky bývají davy. A zase si notuji.
Mobil fotí
jako prase,
sakra zase,
sakra zase,
zmizel únor,
přišel březen,
za kamna vlezem,
nebo radši ne.
No tak jo, mám ráda zimu. A jen ať si lidi v zimě zalézají, já si můžu projet Královskou cestu na koloběžce, kdy jindy se to podaří?
Na náměstí Republiky se chystám zamířit zase k Vltavě a časem se napojit na karlínskou cyklostezku. Jenže ji opravují, a když už jsem tady, tak to je kousek od Hlavního nádraží a hned za ním začíná ta nová žižkovská cyklostezka, ta v tom tělese staré železnice...
No, nová. Nová pro mě, ještě jsem tu nejela. A chtěla jsem si sem někdy vzít brusle, tak se na ni podívám.
Takhle, cyklostezka není špatná, to nemohu říct. Úsek kolem Vítkova je příjemný, člověk vidí trakty starých domů a tady někde se narodil dědeček. Je to pitoreskní, ale už se tu objevuje nová zástavba, aby z toho neudělali hippsterskou čtvrť.
Vjíždím do tunelu a chvíli je to zajímavé, připadám si jak v Resident Evil. Po výjezdu z tunelu ale už nuda, nuda, šeď, šeď. je možné, abych měla protivítr v obou směrech? Tady je totiž taky.
Cyklostezka končí v ničem, chvíli zjišťuji, kudy vlastně dolů k Palmovce.
Nakonec nacházím cestu, která mě zavede na zajímavý kruhový sjezd z mostu... a následně vyústění do brutální hlavní silnice.
Zase utíkám na chodník a už jsem dole. Unaveně šlapu podél hlavního tahu s přemírou aut, dotáhnu se na Palmovku a vlezu do metra.
V nohách mám dobrých třicet kilometrů a dojem, že umřu. Jsem tak zničená, že mě ani nenapadne si natáhnout bundu. Zima mi ještě není, to holt to kvalitní vybavení.
V metru mě ale čeká dobré setkání, pán na sedadle naproti je taky koloběžkář. A sedlá Kostku, ale ještě ji letos nevytáhl. Bavíme se tak dobře, že si zapomenu připravit koloběžku na výstup a přejedu až na Černý Most.
Aspoň to mám domů už jen z kopce.
Unaveně si to šinu sídlištěm, když se náhle přede mnou objeví další vlastník velké koloběžky!
Asi tu mají někde hnízdo.
Koloběžka má přední kolo opravdu velké, odhaduju to spíš na osmadvacítku než šestadvacítku. Od pohledu poznám, že to není Mibo a na Kostku se mi taky nezdá. Pán mě ignoruje a vypadá hrozně profesionálně, trikot, čepička, rukavičky a černé cyklistické kalhoty...
Jsou to cyklistické kalhoty? Nejsou to cyklistické kalhoty?
Fakt vypadají, že mají tu plenku!
Hm.
Jedeme dolů z mírného kopce, on asi deset metrů přede mnou.
A pořád deset metrů přede mnou.
Má velký přední kolo a neujíždí mi.
Asi to nebude vo tom kole.
Na křižovatce se naše cesty rozdělí. On pokračuje dál a já domů.
Zdechnout do houští.
Třicet kilometrů a jsem mrtvá.
Takhle tu padesátku hned tak neodšlapu.