Kapitola 3. - Žáby v knihovně

Rochester rozhodl, že se najíme v knihovně a já mu za to byla vděčná. Vůbec jsem si nechtěla představit, jak to vypadá v jídelně, když i ve vytopené knihovně jsem se chvěla zimou. Mamá by sice raději přimrzla v jídelně k židli, než by něco takového dopustila, jenomže mamá... nebyla racionální.

Josef nám nalil víno, silné víno z Madeiry, o kterém vyjádřil naději, že nás rozehřeje na těle i na duchu.

Potom se postavil na své místo a vyhlásil: "Žáby v díře!"

Řekl to tónem, jako kdyby ohlašoval příjezd vévody z Edinbourghu. Bylo to dokonale absurdní.

Podívala jsem se na Rochestra. Jeho tvář zcela postrádala jakýkoli výraz, Josef mohl stejně tak prohlásit, že k večeři budou uzenky, a i to by ho možná přimělo k větší reakci.

Utěšovala jsem se, že jsem se možná přeslechla, že jsem špatně rozuměla nezvyklému nářečí. Možná, že to směšné slovní spojení v Anglii používají, že něco znamená.

V hloubi duše se mi ale ozvala známá pochybnost. Co když se ve mně skutečně začíná ozývat matčino dědictví? Můj chorý mozek si vyřčená slova překroutí do zcela jiné, vyšinuté podoby. Nebo ještě hůř: slyším hlasy, které nikdo jiný neslyší.

Rozechvěle jsem sáhla po sklenici s vínem. Musela jsem si přidržet ubrousek, abych se nepotřísnila, tak se mi třásla ruka. Zaznamenala jsem Rochestrův nesouhlasný pohled.

Shodou okolností se skutečně podávaly klobásky zapečené v yorkshirském pudinku. Jídlo bylo tučné a velmi syté. Přinutila jsem se spolknout několik soust, ale zdálo se mi, jakoby se mi každé z nich v žaludku proměnilo na kámen.

Člověk nemůže utéct svému osudu. Žádný oceán pro to není dost široký.