Jako hrách na zeď

Jackova kancelář měla zvláštní kouzlo. Působila starosvětsky. Vzduch tu byl prosycen vůní čtyřicátých let.
Ianto ji miloval. Málokdo tušil, kolik tady tráví času, aby tu udržel alespoň částečný pořádek. Urovnat stůl a posbírat odpadky trvalo chvíli, ale přičteme-li vymetání pavučin a další zkrášlování, zabralo to častokrát půl dne.
Zrovna ořezal poslední tužku a položil ji k ostatním, když se ozvalo: „Ianto! To je dobře, že jsi tady. Zbav se tohohle a udělej mi kafe.“
Velšan zoufale pohlédl na cosi, co připomínalo hroudu výkalů s chapadly a Jack to bezstarostně upustil na čerstvě vytřenou podlahu.
Pak Ianta dorazil nevinným úsměvem: „Prosíííím.“