Máří se už nezlobí

„Vítku! Kde jen ten kluk zas může být,“ bručí stará Máří a ztěžka se zvedá. Dnešní větrný den se studenými přeprškami jejím bolavým kloubům nesvědčí. Šourá se k téměř vyhaslému topeništi.
„Zas nenanosil dříví ani vodu. Určitě v čeledníku poslouchá Ctiborovy báchorky o rytířích,“ zlobí se chůva. Myšlenky jí přeruší nezvyklé zanaříkání. Stařena naslouchá a pak se vydává směrem, odkud slyší konejšivý chlapecký hlas. Na Vítkově kazajce leží pánova fena a v úžlabí jejího těla tmavší uzlíčky. Fena dychtivě pije vodu z chlapcových dlaní a dojatá chůva slyší jeho šepot: „Až je vycvičím, nebude v celém kraji lepší lovecké smečky.“