Non sum dignus

Při uklízení stolu našla stařičký tahák ke zpovědi.
Vzpomínka byla podivuhodně plastická.
Zapomínám se modlit
Záchvaty vzteku na syna
Závist, že muž může, co chce, a já nic, uvázaná doma
Lenost a nepořádnost
Nejsem dost vděčná za to, co mám
Neumím pořádně milovat
Už chci jenom klid.
Kněz se zeptal:„Kolik máte dětí?“
Proč zas trapně brečí.
„Čekáme druhé…“
Mlčel. Pak řekl s hartusivou laskavostí:
„Vy sama jste ještě dítě!“
Proč jí to tak zahřálo? Je jí dvacet čtyři let. Je přece dávno dospělá.
A přece: tak dlouho nezakoušený pocit. Pocit dítěte, kterému někdo řekl, že nemusí na všechno stačit.