Vyšehrad

Vrbenský se objevil bez ohlášení. Čekal na schodech.
Ukáže jí několik fotek.
„Nemám tušení,“ odpovídá a odkládá fotky na stůl. Byt je prošpikovaný kamerami a štěnicemi. Olena je nehledala.
Dívá se někdo? To zjistí, až si jednou udělá koktejl z léků a bude čekat na spánek a kóma a smrt.
„Bude vám vadit, když si zapálím na balkoně?“
„Ne.“
Mohla by zjistit něco důležitého. Jaká ale bude daň?
Vrbenský se zamyšleně opírá o zábradlí.
„Nezvládnu to,“ řekne Olena. Zaboří mu tvář mezi lopatky a vdechne jeho vůni. Necítí nic. „Nevím, co mám dělat.“
„Tohle ne,“ odpoví Vrbenský a odtáhne se.

Když se necháte chytit čaroději, dříve nebo později vás zlomí. Zbývá souhlasit, neprovokovat, nebojovat. Nepít nic podezřelého. Dostat se pryč živí a odepsaní. Militia pro vás nesmí hnout prstem.
Olena se opatrně posadí a opře lokty o stůl. „Jak dlouho jsem tady?“
„Jednatřicet hodin,“ odpoví Vrbenský. Připravuje kávu. Pečlivě. Zády k Oleně.
„Hledají mě.“
Vrbenský jí přisune kávu. „Nehledají. Neposlali vám právníka.“
Nevědí, že je naživu, nebo nevědí, že se prozradila?
„Není to otrávené.“
Káva je správně hořká. „Najdou mě. Nemůžu mluvit.“
„Bojíte se jich? Proto zůstáváte?“
„Nemůžu odejít,“ odpoví bez váhání. Mnoho důvodů.
„Ale můžete,“ řekne Vrbenský. „Můžete cokoliv.“

Vrbenský se vrátí příliš brzy. „Nemusíte mluvit,“ řekne.
Olena zabodne pohled do náramku. Vyše nogy od zemlji, opakuje si v hlavě.
„Koho se snažíte chránit?“
Shoď skopce z kopce.
„Organizaci, která vás chtěla zabít?“
Ne. To já selhala. Jedna dvě tři —
„Zastavili vás, abyste nepromluvila?“
Musím udržet poslední linii
„obrany.“ Vrbenský se nakloní blíž. „Důkazní materiál v mrazáku. Vydírají vás? Nedůvěřujete jim?“
Nevěřím sobě, protože
„nemůžete věřit ani vlastní paměti. Krabice… co je v ní?“
Nemůže zadržet slzy.
Vrbenský najednou odejde.

Lapá po dechu do toaletní mísy.
„Jen jsem narazil na nepěknou vzpomínku,“ řekne Kaminskému.
Na tohle si nikdy nezvyknete.

Objeví se Kaminski a bez váhání překročí čáry na zemi.
„Vy se ke mně nebojíte přiblížit?“
„Věřím svým kouzlům.“
Čáry na kovových náramcích.
“Co je to?” zeptá se Olena
“Kopie vaší magické pečeti.”
“Jaké pečeti?”
“Vy o ní nevíte? Máte ji minimálně dva roky.”
„Víte o tom a nezasáhli jste?“
“Proč? Nic jste neprovedla. Doteď. Kdo vás do toho navezl?“
„Někdo, koho nechci ohrozit.“
Kaminski zvedne oči ke stropu. „Kdyby moji dceru zatáhl nějaký kluk do takového průšvihu, přerazím mu pracky.“
„Máte dceru?“
„Nenaletěla by.“
Olenin otec o ní nic neví. Možná jen o trochu méně, než ví ona sama.

Prodírá se bodláčím. Někoho drží za ruku, ale nevidí jeho tvář. Vlasy a šaty jsou v pasti. Přichází kreslený démon a zabodne jí sosák do hrudi. Bolí to.
Umírá nebo už je mrtvá?
Po čele ji přejíždí něčí ruka. Bolest je pryč. Ruka se napne.
“Tady nemůže zůstat.”
Snaží se zaostřit. Dva lidé.
Vedle je přízrak ze zrcadla. “Nemůžu ti pomoci,” šeptá ozvěna, “nemůžu na ně.”
Vzdálené světlo. Bolest. Uhne před blížící se rukou.
“Dám vás do pořádku.” Vrbenský. „Pár hodin léčebného spánku. Nebraňte se.”
Další hodiny nočních můr?
“Žádné mít nebudete.”
Olena zavře oči a přikývne.
Nemá na vybranou.

Dno není tam, kde si myslíte. Dno je daleko níž, a je tam, odkud se můžete odrazit. Teoreticky.
Pozorně poslouchá popis úkolu. Další zkouška, možná poslední.
“Co když mě chytí?”
“Všechno zapřeš. Do osmačtyřiceti hodin tě musí pustit. Pokud dokážeš mlčet dvě hodiny, pak už nic, co víš, nebude pravda.”
Olena má chuť na panáka.
“Nechytí tě.”

Když prochází kavárnu, nenavazuje oční kontakt. Zdá se jí, že vidí Vrbenského.
Olena pokračuje na toaletu. Když je sama, vytáhne zpoza zrcadla schovaný pager, rozebere jej, rozláme a spláchne. Vytáhne z kabelky ten svůj a vyťuká nouzový kód.
Někdo ji poradne za zápěstí.

Byl prvotřídní operativec. Živoucí legenda.
Nevěděla, co cítit. Vše šlo až moc rychle. Nechtěla to zkazit. Aspoň k něčemu je dobrá.
Idylka skončila, když ji poprvé uhodil.
Nebyla jediná. Věděli to. Mlčeli. Mlčela taky.
„Nech mě,“ řekla jednoho dne.
Odvedl ji dozadu za zvukotěsné dveře.
„Nesahej na mě.“
„Zase máš krámy?“ zeptal se otráveně.
„Nesáhneš na mě, ani kdybys byl poslední chlap na světe.“
Druhou vzala o zem.
„Tohle si nedovoluj.“
Nedokázala vstát.
„Takhle se na vás ruské děvky musí?“
Přehnul ji přes stůl.

Probrala se na podlaze. Rudá skvrna na stropě. Lepkavé cosi všude. Rudé zdi.
Pak omdlela znovu.

Žila sama s dcerou. Nikoho dalšího nepotřebovaly.
Když se přestěhovaly do Prahy, měly každá vlastní pokoj. Někde daleko měly stále příbuzné čaroděje, ale s tímhle světem nechtěly nic mít. Matka měla normální práci a časem i normálního přítele. Časem trávila víc času u něj než doma. Dcera se o sebe uměla postarat, a často byla večer pryč. Matka byla ráda, že si konečně našla přátele a zdálo se, že i muže.
Jednou zahlédla pět kulatých modřin na dceřině ruce.
„To je z tréninku.“
Možná. Nevěřila jí.
Jsou věci, se kterými nemůžete nic dělat, pokud druhá strana nechce.
Můžete jen čekat.

Militia byla tolerantní k jejím úletům. Jen občas slýchala, že nedopadne dobře. Neposlouchala.
Poslední objev se jmenoval Aleksandr a byl stejně nevázaný a neopatrný jako ona. Prozradili se oba. Zůstala spoušť a mrtví na její straně. Přežila jen ona a smrt se jí pověsila na paty.
Našel ji i v Bukurešti. Čekal na ni doma. Nohy na stole a drzý úsměv. Pak šel do bezpečného domu, který krátce předtím opustila, usmál se na recepční a dal jí pět minut, a pak vypálil dům do základů.
Marina zametla stopy a zmizela.
Tentokrát ji místo Aleksandra našel bratr a splnil svou povinnost.

„Pověz nám tvůj příběh, Oleno.“
Třikrát tři, devět židlí. Odpolední čaj a sušenky po dvakrát čtyřech hodinách výuky a výcviku.
„Poprvé jsem chtěla někomu pomoci. Chtěla jsem zavolat čarodějnickou policii. Bylo pozdě. Málem jsem zemřela.“ Zjizvená pravačka.
Účast.
„Vyšetřovali to?“
„Pachatelka zabila mnoho dívek.“
„Čarodějek?“
„Taky.“
Mlčení.
„Podruhé mě… napadl nějaký muž.“
„Co jsi měla na sobě?“
„Šaty na ramínka.“
„Jak dlouhé?“
„Do půl stehen.“ Obejme si ramena. Je unavená.
„Mohla sis za to sama?“
„Nevím.“ Slzy.
„Zasloužila sis obtěžování a kdyby tě někdo znásilnil v parku, nemáš se čemu divit. Ale nezasloužila sis napadení kouzlem. Nikdo si to nezaslouží.“

Sraz o prázdninách. Karolína šije do holek a nakrucuje se před klukama. Eliška pije druhé pivo a moc nenamluví. Všichni pijí pivo, jen Olena červené. Olena přemýšlí, proč sem chodila.
O loňské aféře s čarodějnicí nepadne ani slovo.

Aleksandr si přidržuje na koleni sáček s ledem. „Chci pokračovat,“ vyhekne.
Jeho znovunalezená instruktorka zavrtí hlavou. „Běž domů a pár dní se šetři.“

„Umět se porvat s lidma z Milice je k ničemu. Potřebuje jinou pomoc.“
„Můj syn není žádný blázen,“ odsekne Vasyl Kosturak.

Olena zaťuká na sousední dveře. Nikdo doma. Možná dobře. Po třech sklenkách se špatně dává pozor na jazyk.