Vyšehrad

Olena pohlédne do zrcadla. Aleksandr nikde. S ním počítat nemůže.
S předstíranou poslušností se ohlásí Milici. Dříve nebo později by ji našli. Je načase bojovat, ale připraví se tiše. Dva silní nepřátelé proti ní. Kdo je na její straně?
Telefonní číslo prvního, kdo jí vytanul na mysli, zná nazpaměť.

Vrbenský se posadí vedle na lavičku a vytáhne krabičku cigaret. Olena má pocit, že s ním přišel klid a zákon, ale nebude trvat dlouho a odejde obojí.
Olena mluví dlouho.
„Musí existovat cesta ven,“ řekne nakonec.
„Existuje. Bude to pro vás těžké a život nikdy nebude jako kdysi.“
„Pomůžete mi?“
„Ano.“

Promočená potem doklopýtá do sprchy. Ruslana jí půjčí šaty. Přízrak ze zrcadla se vrátí, když Olena dopíjí kávu.
„Otec tě chce vidět.“ Zní to jako povzdech.

„Jsi v bezpečí před Militií. Nic ti nebude chybět. Být tebou, neodcházel bych. Tvá krev je v mém rodě vítána. Mám tři pohledné syny. Vybrala sis už dávno.“
Za ní prásknou dveře.
Obrací se jí žaludek. Pomyslí na Vrbenského. Co má dělat?
„Děkuji za nabídku,“ řekne pomalu, „ale nemůžu ji přijmout. Neznám ani jeho jméno.“
Náhle má v hlavě vatu. Vlastní vůle je pryč. Známý pocit.
„Rozhodnutí je na tobě. V každém případě zůstáváš.“

Cestou do auta Libor vytáhne Petra od rozepsaného programu. Pro jistotu. Petrovi Olena neublíží.
„Jak jsi jí to sakra mohl udělat?“ popadne Petr dech.
„Jak jinak? Přemýšlej. Budečští poznají lež.“
Olena jde jako loutka. Najednou kousne Libora do ruky. Pak zvrací do dřezu. Moc brzy. Asi šok.

Patrně překonal rekord na trase Praha - Budeč. Olena cosi šeptá do odrazu v okně.
Vytáhne ji z auta. Petrovi vrazí do ruky revolver.
„Nečum. Jděte do brány.“
Libora znehybní kouzlo.
Petra srazí k zemi mladý muž v černém s rozevlátými vlasy a šílenýma očima a rukama v rukavicích ho začne mlátit hlava nehlava.

Někde najde starý adresář, který naštěstí nevyhodila. Očima cestuje po jménech.
Eliška Stejskalová. Naposledy ji viděla mnoho let předtím, než ji kontaktovala Militia. Jejich cesty se setkaly jednou, vyměnily si adresy a nikdy si nezavolaly.
Adresa ještě platí.
Složka, kterou okopírovala během noční služby, má asi jeden centimetr na tloušťku.
„Takže mám sedět na zadku vedle výbušného materiálu, nekoukat dovnitř a čekat, až se ti jednoho dne něco stane, a pak to teprve odnést na policii,“ zrekapituluje Eliška celý rozhovor.
„Prokopovi na kriminálku.“
„Já vím. Jen nemám chuť koukat, jak se ženeš do obrovskýho průšvihu.“
„Snažím se z něj dostat.“

„To je vše? Pak tě nechali jít?“
Dost na osmačtyřicet hodin. Pečlivě vybraná slova namalovala jinou skutečnost. Na chvíli uvěřila.
„Odteď předpokládej, že tě sledují. Spolupracuj. Vrbenský je cenný zdroj.“

Seznámili ji s Nicol. Krásná, upravená, rafinovaná. Drahé boty. Drahé víno.
„Umíš se o sebe starat a vypadat hezky,“ řekne Oleně. „Teď se nauč plně využít tvou ženskost.“
„Jak?“
„Zaujmeš chlapa. Vylepšíš mu drink. Vytáhneš z něj cokoliv. Probudí se sám s oknem.“
Olena do sebe obrátí sklenku. „Je to telepat. Vrbenský z kriminálky.“
„Výborný protihráč. Nakonec zblbnul on mě.“ Upije vína. „Běžné postupy na něj nefungují. Buď sakra opatrná.“

Olena povolí prsty svírající přikrývku. Je sama. Musí se sebrat. Vzchopit. Být optimista. Nic horšího se nemůže stát.
Anebo ano?
Okno je pět kroků daleko. Bez mříží. Uhodí do něj.
Vrbenský se objeví ve dveřích. „Co to děláte?“
„Co mám podle vás dělat?“
„Rozhodněte sama. Buď budete obviněna, půjdete do vazby a patrně rovnou do vězení, nebo řeknete vše, co víte o Militii, za devatenáct hodin vás propustíme pro nedostatek důkazů a budete dále spolupracovat.“
„Budu,“ zašeptá Olena.
Když přijde k sobě, má podložené nohy a je přikrytá dekou. Na stolku čeká hrnek silného čaje. Olena ho vypije bez váhání.

"Dnes zase nedorazím," řekne Karel Vrbenský do telefonu. Když máte dítě, nemůžete si dovolit jen tak dva dny nepřijít domů.
"Nezní to jako dámská společnost."
V Karlově rodině se dědí nadání pro telepatii.
"Spíš dívčí. Někoho hlídám v bezpečném domě."
"Je to ta zrzka z mých vizí, že?"
"Ano," přizná Karel. "Budoucnost je proměnlivá. Už jsi ji přece dlouho neviděla."
"Buď opatrný."
"Ty na sebe dej pozor." Občas o ni má starosti. Přirozeně. "Máš co jíst k večeři?"
"Včera jsi uvařil kotel jak pro regiment vojáků. Máš večeři ty?"
"Nemám, ale něco se tady najde."
Izabela není Karlova dcera.
Kupodivu.

Může dýchat. Opatrně. Neznámý kovový dotek na krku a zápěstích. Pokoj nepoznává. Vrbenského ano.
„Co se stalo?“
„Doufal jsem, že mně to vysvětlíte vy.“
Olena se opatrně posadí. Vrbenský jí podá hrnek. Může v něm být cokoli. Přehraboval se jí v hlavě? Najde jen nedůležité věci. Žádné terno. Nepanikař.
„Něco mě zasáhlo Ošetřoval jste mě… proč?“
„Nikdo se k vám neodvážil přiblížit.“
Čáry na podlaze.
„Co znamená kód 999?“
Olena sebou trhne. Bolest. Kousne se do tváře. Zuby cvaknou a zaskřípou. Má dojem, že jeden praskl. Zalije ji studený pot.
Vrbenský přitiskne Oleně ke rtům hrnek. „Vypijte to, rychle,“ řekne.

Kavárna je plná zrcadel a podivných obrazů. Olena zabodne pohled do jednoho, který vypadá jako tučnák kvalitně naložený v lihu. V duchu si opakuje dětskou říkanku.
Někdo ji zatlačí do židle. Zahlédne Vrbenského a Millerovou.
„Jak se jmenujete?“ zeptá se Vrbenský.
„Alisa Ševčenko.“
„To není vaše jméno,“ řekne Millerová.
Nepanikařit. Dvě hodiny. „Olena Ševčuk.“
„Taky není vaše jméno.“
„Cože?“
Vrbenskému se rozšíří zorničky. „Řekni mi, co jsi.“ Zachvění magické formule.
„Znám tvé jméno, Karle,“ slyší vlastní hlas. „Najdu tě. Slibuji.“
Na zrcadle se objeví ohnivý nápis UTEČ. Pozdě.
Ozve se ostrá brána. Okno je napadrť. Olenu cosi uhodí do hrudi.

(Klapnutí dveří, chrastění klíčů, cvaknutí vypínače kroky)
Olenin vnitřní hlas: “Nemůžu dál. Největší tma je prý těsně před svítáním, ale bude vůbec svítat? Proč mně pořád v patách kráčí smrt?”
Přízrak ze zrcadla: “Princezno? Co se ti stalo?”
(Povzdech)
Olena: “Jdi pryč.”
Přízrak ze zrcadla: “Kdo ti to udělal?”
Olena: “Nech mě být.”
Přízrak ze zrcadla: “Zabiju ho. Stačí říct. Vždyť víš. Dlužím ti mnohem víc.”
Olena: “Je mi to jedno.”
Přízrak ze zrcadla: “Takhle nemůžeš dál.”
(Chvíle ticha, kroky tam a zpátky, syčení vody nalévané do sklenice)
Přízrak ze zrcadla: “Princezno?”
Olena: “Jdi už sakra do háje!”
(Tříštění skla)

„Musíš tam jet osobně. Jinak se nikdy nic nenaučíš.“
Když nováčci stanou u vrat, přibrzdí u nich auto, dostanou pytel přes hlavu a jsou hozeni do kufru. Je to nutné, aby pochopili, že musí vždy zachovávat obezřetnost.
„Nemít čas je iluze. Ve skutečnosti existují jen priority a výmluvy.“
Vstává se v pět a v šest začíná výcvik. Oběd, odpolední výcvik.
„Nejvyšší čas je právě teď.“
U čaje o páté odkrývají sami sebe a dostanou rozhřešení.
„Pokud se konečně chceš někam posunout, je to to správné místo. Pokud ne, odejdi. Uteč. Zůstaň kořistí.“
Na přemýšlení není čas. Na pochyby není místo.

Poprvé se probudila ještě s černým pytlem na hlavě, který jí nasadili u brány výcvikového centra, jakmile vystoupila z auta. Prošla prověřením. Bylo jí trochu špatně ještě v šest ráno, když začínal výcvik, ale zatnula zuby.
Podruhé jí už špatně nebylo. Sestra byla nezkušená. Ranka po vpichu se hojila dlouho.
Potřetí jí bylo špatně už od chvíle, kdy ji sebrali vyšehradští. Bez prověření nemohla pokračovat. Kdyby ji nepřipoutali k židli, patrně by šla k zemi.
Počtvrté se přistihla, že už si zvyká. Předtím byla oboustranná nejistota, a pak úleva, že je stále důvěryhodná.
Použnevědělakolikáté se probudila sama v prázdné místnosti.

„Tisíce cest. Svět nekonečných možností.“
Jednu zaslechla v hlase čaroděje z Vyšehradu, před pár týdny. Cosi je špatně. S ní.
„To vše je jen iluze.“
Jedna sestra jí obarvila vlasy na hnědo, vybrala novou kosmetiku a nové oblečení. Nepoznají ji. Ona se nepoznává v zrcadle.
„Ve skutečnosti máš pouze dvě. Je načase, aby ses rozhodla. Můžeš zavřít oči a čekat jako ovce, až si pro tebe přijdou vlci.“
Jako dosud.
„Anebo můžeš otevřít oči a být na pozoru jako ovčácký pes. Jsi mezi ovcemi, ale chráníš je před vlky.“
"Jak?"
"Možností je spousta. Je to na sobě. Jak se rozhodneš?“

Aleksandr má v pokoji velké zrcadlo v těžkém rámu. Zrcadla odrazí a obrátí vše, co vidí, ale nemají paměť. To Aleksandrovo má rám odřený a popálený od kouzel a plochu křišťálově čistou. Občas v něm vidí minulost, když je zrovna Olena poblíž zrcadla.
Kdysi mu zachránila život, ale za jakou cenu? Nepamatuje si jeho jméno ani své vlastní. Nesmí se k ní přiblížit, ale musí splatit dluh. Nic menšího než život. A tak pozoruje a čeká. Nechává se vidět. Někdy na ni promluví. Ona mu někdy odpovídá.
Někdy, když zírá na svůj vlastní odraz, má chuť rozbít zrcadlo na kusy.