Vyšehrad

Tabitha shodila batoh. Protáhla se. Spokojeně rozhlédla. Další vrch dobyt. Dole kousek pod hřebenem zahlédne jezero a dostane nápad.
Tabitha je prázdnota a rozumí si se zrcadly. Načrtne kouzlo na vodní hladinu a čeká.
Aleksandr je rozcuchaný a mžourá. "Jsou tři ráno," zasténá místo pozdravu.
"Podívej," odpoví Tabitha a natočí kapesní zrcátko k horám.
"Taky jsem kdysi chodil," zívne Aleksandr.
"Chtěla jsem vědět, jestli jsi v pořádku. Vyslýchala mě policie. Řekla jsem jim všechno, jen ne o tobě. Nechali mě být. Prý toho na tebe mají dost."
Aleksandr mlčí.
"Je mi to jedno," dodá Tabitha. "Díky tobě žiji. Dlužím ti."

Telepat jí zapálí druhou cigaretu.
"Nemusíte nic říkat. Když mně to dovolíte, uvidím vaše vzpomínky."
Vážně ji žádá, aby mu dovolila přehrabovat se jí v hlavě?
"Ne," řekne telepat. "Stačí, když mi vědomě vzpomínku ukážete."
"Vypadněte z mé hlavy."
"Nelezu vám do hlavy."
K Aleksandrovi ho nepustí. Zůstane záhadou jejího vnitřního vesmíru.
"O něj nejde. Víme, kdo je."
Tabitha vyčaruje štít.
"Stačilo vás pozorovat."
"Nic neprovedl."
"Teď ne," kývne telepat. "Ale nebyl opatrný. Neprovedl potřebná kouzla. Proto jsme našli vás."
"Nestihl to." Tabitha típne cigaretu. "Nechte ho být."
"To vám nemůžu slíbit. Pokud ho budete krýt, nenecháme být ani vás."

"Je to důležité?" zeptá se Tabitha. Kličkování mezi otázkami ji unavuje.
"Ano. My nesmíme nic zanedbat, a vy nesmíte krýt trestnou činnost?"
"Je trestné být obětí zločinu?"
Telepat jí přisune fotografii.
"Znáte ho?"
Je to Aleksandr. Tabitha je unavená. Doufá, že nedala najevo překvapení.
"Nevím." Hledí do fotky, ne na telepata. "Nevzpomínám si." Zvedne oči k telepatovi. "Netuším, jak se jmenuje."
"Uvidíme," prohodí Merrill, který doteď mlčel.
"Nemůžete mě bezdůvodně zadržovat. Jsem obviněná?"
Telepat si ji prohlíží jako ostříž.
"Zatím ne," odpoví telepat. "Zadržet vás můžeme až osmačtyřicet hodin, a já se od vás nehnu, dokud mně neřeknete celou pravdu."

Přijdou dva. Muži v černém. Jako z pověstí o ufonech. S tím rozdílem, že ke kravaťákům mají hodně daleko. Ten, co nemluví, má delší vlasy, svetr a černobílý šátek na krku.
Vedle Tabithy sedí její matka, otec a o osm let starší sestra, se kterou si nikdy nerozuměly, ale teď si připadá v jiném vesmíru, sama proti všem, kdo ji nechtějí nechat na pokoji.
"Pamatuji si jen útržky. Nevím, kde mě věznili."
"Našli jsme to místo. Bohužel bylo už opuštěné."
Ten druhý ji provrtává pohledem. Určitě je voda. Možná telepat. Sakra.

Když opustí dům, telepat řekne detektivovi jediné slovo:
"Lže."

Nad mraky vychází slunce. Tabitha je pozoruje a přemýšlí, zda někdy viděla východ slunce z letadla. Možná. Dávno. Předtím.
Mraky vypadají jako šlehačka a nad nimi se vznáší dávno rozbité sny.
Tabitha se uvelebí v sedačce a zavře oči. Téměř se cítí bezpečně.
Letadla nezanechávají magické stopy. Tu spoušť jednou někdo najde, a zavolá k tomu nejspíš speciální oddělení kriminálky, ale Tabithu nikdy nenajdou.
Sní
o volajících krůpějích krve
o azbuce na hřbetech knih v Aleksandrově bytě
o vyděšené tváři sestry Jolany
o spečené krvavé hmotě a zkroucených přístrojích

A pak o někom, kdo si prohlíží její ztracený zásnubní prsten.

Bolest nad uchem. Jako kdysi před lety.
Je zpátky, kolem něj lékaři a přístroje, ale na umírání jste vždycky sami. Zdá se mu, že vidí Olenu.
Kdo je tahle žena, která s ním třese a volá jeho jméno?
„Musíme zmizet," proboří se skrz krvavé skvrny.
Tabitha.
„Oheň,“ vyrazí ze sebe Aleksandr.
Tabitha ho podepře a oba odklopýtají ke dveřím do suterénu. Aleksandr se opře o zeď. Tabitha kopne do zámku.
Vstříc vyletí horký vzduch.
Když Aleksandr zahlédne plameny, zastaví se. „Pomoz mi,“ řekne ohni. „Prosím. Otevři mi cestu.“
Plameny změní směr.
„Pojď,“ řekne Aleksandr Tabitě a oba vstoupí do plamenů.

Krmič dorazil druhý den za raného soumraku.
"Jídlo! Vstávat, nehlaste se všichni!"
No jo, trošku jsme včera slavili stěhování. Bicášek zamachroval a donesl asi sto dvacet nájmů.
Otevřel jsem jedno oko a vzápětí byl vytažen ven z hroznu netopýrů, krásy a dokonalosti na světlo boží. Bicáček nestihl ani začít nadávat a skončil na ruce vedle mě.
Vyměnili jsme si naštvané pohledy. Ucítili jsme cvrčky. Zapředl jsem radostí. Bicáček taky.
"Kazimíre, asi jsi přišel o zákazníky," prohlásil krmič. "Ti dva pitomci přišli k rozumu."
Vyměnil jsem si s bicáčkem nechápavý pohled. Jeden pitomec je jasně on, ale kdo je ten druhý?

Tabitha ztrácí rovnováhu, proráží hladinu a zalyká se stovkami hlasů křičících v agónii.
„Tabitho, vrať se," volá Aleksandr.
„Tabitho,“ šeptá hlas zdušený slzami. Jimmy.
Tiskne jí ruce.
„Tady, na dně ležím," promluví čtvrtá kapka krve, "ale tělo volá.“
Po dlani bruslí bolest.
„Tady jsem,“ řekne čerstvá kapka krve.
Tabitha zalapá po dechu a musí se opřít o Aleksandra. Na dlani má krvavou linku.
„Nic lepšího mě nenapadlo,“ řekne Aleksandr. "Co jsi zjistila?"
„Nikdo tady není, jen spousta podivných přístrojů." Přísně tajné skladiště magie vytržené z těl čarodějů. "Celé to místo udržuje nějaká elektronika. Centrála je někde v prvním podzemním patře.“

V přízemí najdou jen prázdné místnosti s kabely pro osvětlení, několik graffiti, dvě zaprášené lahve od piva, špinavou ponožku a přetékající plastový popelník. Do vyšších pater vede rozbité schodiště bez zábradlí.
Země s nimi nechce mluvit. Země nechce mluvit s žádným člověkem, protože lidé v jejích útrobách skryli ďábelské mašiny, kterými koluje krev čarodějů.
Tabitha prosí o pomoc prázdnotu, sestavuje kouzlo a bodne se do prstu.
„Kde jste, krve kapky mé?“ řekne.
Dole pod zemí se probouzí kdysi její rudé krvinky. Uši má plné jejich hlasů.
Vybere si ten nejsilnější, nejzářivější hvězdu. Noří se do chladné země. Barvy světa pohasnou.

Prázdné bílé místo na prsteníku.
„Jimmy se vyslovil na Bealtaine. Svatba se měla konat přesně za rok. V červenci jsme sbalili batohy a odjeli procestovat bývalý východní blok. Slovanské země, bájnou Prahu a Budeč. Poznat místní lidi a život. Často jsme měnili plány. V Dráždanech jsme potkali partu studentů na prázdninách a se třemi jsme jednoho dne sedli na letadlo do Prahy. Nechali jsme batohy na hotelu a vyrazili do nejprofláklejšího místního baru. Oběma se nám udělalo špatně. Probrala jsem se v cele. Jimmyho jsem neviděla, dokud mně ho nezabili přímo před očima. Zbytek znáš.
Jaký je tvůj příběh, Aleksandře?"

Jolaně se zdá, že slyší kroky někde vzadu za laboratoří. Zdá?
Pětadvacítka se ztěžka obrátí na bok a sykne bolestí.
Čaroděj ve vytahaném svetru zajde do kanceláře. Něco hledá. Když se objeví, v náruči nese stoh složek a kopancem popohání prázdnou lepenkovou krabici s červeným nnápisem PAVOUK.
Prodloužení Aktivační Validity a Optimalizace UKládání. Jak výstižné, napadne ji později. Tenhle projekt asi bude organizaci strašit do skonání světa.
Teď se jen modlí, aby se odtud dostala živá.
Čaroděj dokope krabici doprostřed laboratoře, podpálí ji a vytvoří ohnivý portál. Vezme si stoh dokumentů a bez ohlédnutí odejde portálem pryč.
Pětadvacítka přidušeně vzlykne.

Tabithu svírá chladný kov. Plíce se stáhnou a nechtějí dýchat. Zalévá ji panika. Panika je všude.
Koutkem oka zahlédne mohutnou mužskou paži otevírající prosklenou skříňku ve zdi. Manuální ovládání. Ruka zmizí, jako když utne.
"Vyserte se na to! Mizíme!"
"Nenecháme ji tady!" hádá se sestra Jolana.
"Na to sakra není čas!"
Hlasy se vzdalují.
Přijde někdo v těžkých botách. Od Tabithy ho dělí jen jen těžká kovová deska. V mezeře se objeví štíhlá ruka skrytá ve vytahaném svetru a otočí kolem manuálního ovládání. Kovová deska stiskne a zlomí Tabitě žebro. Ona zařve bolestí.
Ruka rychle otočí kolem na opačnou stranu.

Je doma v bezpečí.
"Co jsou zač?"
"Ždímají magii z čarodějů."
Plnili její krví tu odpornou napodobeninu lidské oběhové soustavy. Do žil jí lili cizí krev. Probouzela se v cele a dlouho balancovala na hraně vědomí a sil.
Pak znovu.
Totéž.
Dokola.
Dny, týdny, měsíce?
Nalije si další šálek čaje.
"A co Jimmy?"
Sedí tady a drží ji za ruku, a zároveň je mezi dvěma těžkými kovovými deskami, šrouby se otáčí a když Jimmy ztichne, začne křičet Tabitha a pak ji odtáhnou, aby z ní vysáli krev.
Čaj chutná jako pelyněk.

Probudí se v cele.
Pak už se probudit nechce.

Becky byla pěkně nabroušená, když po legendárním prvním tahu Prahou čekala na Václavském náměstí pod sochou nějakého vojevůdce na koni až do půl jedné jako kůl v plotě a nedorazila ani noha.
Jimmyho a Tabithu znala jen pár dní - z Dráždan - a ti dva si asi mají po včerejšku co vysvětlovat, ale Angie a Mike mohli sakra aspoň zanechat vzkaz v hotelu.
Mike se zjevil večer otrávený s novými doklady. Angie už odpoledne, zato nechtěla alkohol ani vidět. Tenhle večer.

O pár dní později vyfotila polaroidem pojíždějící Tupolev, zabořila se do sedadla a nechala Prahu a lihové vzpomínky za sebou.

Když Tabitha přijde k sobě, má nad sebou krevní konzervu a monitor se spoustou klikatých čar a na rukou úhledný obvaz. Na malou chvíli si oddechne. Pak zahlédne okovy a náramek na nadloktí.
„Jsi vzhůru,“ promluví někdo angličtinou s lehkým přízvukem. „To je dobře. Už tě podruhé málem zabili. Byla by tě škoda. Jsi velmi cenná. Polapit zasvěcenou prázdnotu se jen tak nepodaří.“
Tabitha se nevěřícně obrátí za hlasem. Nevidí tvář, ale ta žena se určitě usmívá.
"Proč?" hlesne.
"Protože se musíme bránit. Proti vám všem. Já jsem sestra Jolana. Není ti zima? Chceš další deku?“
Tabitha beze slova zírá.