Vyšehrad

Olena Ševčuk je složitý případ. Kromě toho, že se vyšehradské mordpartě dvakrát připletla do vyšetřování, má za sebou neveselou minulost a ještě méně veselou budoucnost.

V chronologickém pořadí:
DMD 2017
Čarodějky
DMD 2016
Město a hvězdy
DMD 2018

Verze Kindle
Verze epub

Rezidence je v magické dimenzi. Končí přímo za dvoumetrovou kamennou zdí. Když Olena přeleze zeď, ocitne se zpátky na zahradě.
„Tudy se ven nedostaneš.“
Má na sobě vytahaný svetr a roztrhané džíny. Modrošedé oči s inkoustově černou skvrnou jako od zbloudilé tetovací jehly.
„Nepřibližuj se.“
Zavrtí hlavou. „Zplodit dědice, než se zcela změním v démona? Ne. Pojď.“
Jezírko. „Moje tajná úniková cesta.“ Úšklebek. „Jmenuji se Aleksandr. Dlužil jsem ti život. Teď už ti nic nedlužím, že?“
V hladině zasvítí portál.
„Už mně nic nedlužíš, Aleksandře.“
Jeho tvář ztvrdne a potemní.
„Utíkej jako o život,“ řekne a strčí Olenu do portálu.

Přízrak ze zrcadla je skutečný. Až příliš. Petrova tvář mizí pod pláštěm krve. Špatně namířený vztek.
„Nech ho,“ hlesne Olena.
Přízrak ze zrcadla sebou trhne a rozběhne se k ní. Dva kroky. Míjí Libora. Dá mu pěstí na solar a povolí kouzlo.
Natáhne zakrvácenou ruku k Oleně. „Pojď,“ řekne. Obejme ji kolem pasu. „Podívej se do zpětného zrcátka, Princezno.“

Jeho sestřenice vypadá vyděšeně od chvíle, kdy spatřila Olenu.
„Tak dobře,“ řekne potom. „Na výrobu protijedu není čas. Je odpojená od své vlastní magie, takže ta jí nepomůže. Musíme to nechat proběhnout a léčit příznaky. Takže mi tady nehysterči a vypadni.“

Olena Ševčuk byla smrtelně nebezpečná.
Pěšáci neměli tušení. Dostali jen instrukce. Dominik to věděl, ale byl násilnické hovado a dojel na to. Šéf pražské skupiny Libor tušil. Když viděl, jakou spoušť napáchala, stejnou jako kdysi v Oděse, nevěřil vlastním očím.
Pak někomu nahoře došlo, že ona je ten vymodlený průlom. Stačí ji dostat na správné místo a do správného stavu a aktivovat rozbušku, a ta obrovská síla bouchne.

„Dekódovali jsme dětskou knihu s návodem pro vstup do Budče,“ řekl Libor. „Půjdeš ty. Máš nadání.“
„Jak?“ Dopije čaj. Správně.
„Je to nouzový postup pro případ ohrožení.“
„Nerozumím.“
„Jak ti chutnal čaj?“

Vrbenský se objevil bez ohlášení. Čekal na schodech.
Ukáže jí několik fotek.
„Nemám tušení,“ odpovídá a odkládá fotky na stůl. Byt je prošpikovaný kamerami a štěnicemi. Olena je nehledala.
Dívá se někdo? To zjistí, až si jednou udělá koktejl z léků a bude čekat na spánek a kóma a smrt.
„Bude vám vadit, když si zapálím na balkoně?“
„Ne.“
Mohla by zjistit něco důležitého. Jaká ale bude daň?
Vrbenský se zamyšleně opírá o zábradlí.
„Nezvládnu to,“ řekne Olena. Zaboří mu tvář mezi lopatky a vdechne jeho vůni. Necítí nic. „Nevím, co mám dělat.“
„Tohle ne,“ odpoví Vrbenský a odtáhne se.

Když se necháte chytit čaroději, dříve nebo později vás zlomí. Zbývá souhlasit, neprovokovat, nebojovat. Nepít nic podezřelého. Dostat se pryč živí a odepsaní. Militia pro vás nesmí hnout prstem.
Olena se opatrně posadí a opře lokty o stůl. „Jak dlouho jsem tady?“
„Jednatřicet hodin,“ odpoví Vrbenský. Připravuje kávu. Pečlivě. Zády k Oleně.
„Hledají mě.“
Vrbenský jí přisune kávu. „Nehledají. Neposlali vám právníka.“
Nevědí, že je naživu, nebo nevědí, že se prozradila?
„Není to otrávené.“
Káva je správně hořká. „Najdou mě. Nemůžu mluvit.“
„Bojíte se jich? Proto zůstáváte?“
„Nemůžu odejít,“ odpoví bez váhání. Mnoho důvodů.
„Ale můžete,“ řekne Vrbenský. „Můžete cokoliv.“

Vrbenský se vrátí příliš brzy. „Nemusíte mluvit,“ řekne.
Olena zabodne pohled do náramku. Vyše nogy od zemlji, opakuje si v hlavě.
„Koho se snažíte chránit?“
Shoď skopce z kopce.
„Organizaci, která vás chtěla zabít?“
Ne. To já selhala. Jedna dvě tři —
„Zastavili vás, abyste nepromluvila?“
Musím udržet poslední linii
„obrany.“ Vrbenský se nakloní blíž. „Důkazní materiál v mrazáku. Vydírají vás? Nedůvěřujete jim?“
Nevěřím sobě, protože
„nemůžete věřit ani vlastní paměti. Krabice… co je v ní?“
Nemůže zadržet slzy.
Vrbenský najednou odejde.

Lapá po dechu do toaletní mísy.
„Jen jsem narazil na nepěknou vzpomínku,“ řekne Kaminskému.
Na tohle si nikdy nezvyknete.

Objeví se Kaminski a bez váhání překročí čáry na zemi.
„Vy se ke mně nebojíte přiblížit?“
„Věřím svým kouzlům.“
Čáry na kovových náramcích.
“Co je to?” zeptá se Olena
“Kopie vaší magické pečeti.”
“Jaké pečeti?”
“Vy o ní nevíte? Máte ji minimálně dva roky.”
„Víte o tom a nezasáhli jste?“
“Proč? Nic jste neprovedla. Doteď. Kdo vás do toho navezl?“
„Někdo, koho nechci ohrozit.“
Kaminski zvedne oči ke stropu. „Kdyby moji dceru zatáhl nějaký kluk do takového průšvihu, přerazím mu pracky.“
„Máte dceru?“
„Nenaletěla by.“
Olenin otec o ní nic neví. Možná jen o trochu méně, než ví ona sama.

Prodírá se bodláčím. Někoho drží za ruku, ale nevidí jeho tvář. Vlasy a šaty jsou v pasti. Přichází kreslený démon a zabodne jí sosák do hrudi. Bolí to.
Umírá nebo už je mrtvá?
Po čele ji přejíždí něčí ruka. Bolest je pryč. Ruka se napne.
“Tady nemůže zůstat.”
Snaží se zaostřit. Dva lidé.
Vedle je přízrak ze zrcadla. “Nemůžu ti pomoci,” šeptá ozvěna, “nemůžu na ně.”
Vzdálené světlo. Bolest. Uhne před blížící se rukou.
“Dám vás do pořádku.” Vrbenský. „Pár hodin léčebného spánku. Nebraňte se.”
Další hodiny nočních můr?
“Žádné mít nebudete.”
Olena zavře oči a přikývne.
Nemá na vybranou.