Hrášek

Tohle není oficiální dar :) Vybrala jsem si Ebženku jako bonus navíc...
Drahá Ebženko,
dáreček pro tebe volně navazuje na dáreček pro Gwen :)
Přeju příjemné čtení, snad v duchu tvých přání. Krásné Vánoce!
p.s. obávám se, že moje vyjadřování poněkud ovlivnily nedávno čtené valašské pověsti ;)
Jane se probouzela z dalšího krátkého spánku. Byla už celá oleželá. Mary s Dianou trvaly na tom, že má zůstávat v posteli, i když byla na Moor House „pacientem“ už třetí týden a prakticky jí nic nebylo. Nuda, nečinnost a pospávání uprostřed dne jí nedělaly dobře.
Pohlédla na nízké šedé mraky za oknem, zajela si rukou do zcuchaných vlasů. Zamyslela se nad tím, co ji to vlastně vzbudilo. Ve vzduchu se vznášela slabá vůně. Zprvu ji nedokázala rozpoznat, ale síla vzpomínek jí náhle ostře napověděla. Takhle to vonívalo v druhém patře Thornfieldu, v Adèlině pokoji, když se dole v kuchyni pod bedlivým dohledem Mrs Fairfax vařívala povidla.
Jane se opatrně posadila na okraj postele. Takhle to dál nejde. Nesmí tu ležet jako hadrová panenka, nechat si nosit čaj a koláče a nehnout ani prstem. Vstala a začala se oblékat. Byla zoufale neohrabaná, každý pohyb ji stál mnoho síly, zadýchávala se. Po dlouhých minutách si jakž takž upravená sedla k oknu. Unaveně si pročesávala vlasy. Venku z vřesu stoupala mlha. V duchu počítala. Musel být teprve začátek podzimu, ale venku to skoro vypadalo na Všechny svaté.
Několika perky zpevnila prostý drdůlek, na jaký byla zvyklá. Uhladila si sukni a těžce vydechla. Odhodlaně vykročila z pokoje, ale na galerii se hned obezřetně zastavila. Hala domu byla prázdná. Jane namáhavě ale tiše sešla ze schodů. Vůně lahodných povidel sílila. Nechala se jí dovést do kuchyně. Opatrně za sebou zavřela dveře a zůstala stát na prvním schodu.
Hannah však měla trénovaný sluch správné hospodyně a téměř ihned se otočila od plotny.
„Slečno Elliotová! Dobré nebe, copak vás rozum opustil? Co tu děláte!? Kdo vám pomohl na nohy?“ V rychlosti si otírala zapocené ruce do zástěry a přes tmavou místnost spěchala ke dveřím.
„Nikdo mi nepomáhal, Hannah,“ usmála se Jane. „Jen snad ta vaše povidla,“ naznačila pohledem k plotně.
V tu chvíli už hospodyně stála pod třemi schůdky do kuchyně a pro Janinu malou postavu jí málem mohla hledět zpříma do očí. Popadla ji za obě ruce.
„Drahá slečno, to nejde, to nemůžete! Těší mě, že vám moje dobroty voní, ale pojďte, sedněte si, však jste bledá jak ta stěna. Pro všechno na světě, co by pan StJohn řekl, kdyby tohle zjistil!? A ona mi nakráčí rovnou do kuchyně!“ Hudrovala Hannah, zatímco postrkovala Jane k židli u zamoučeného stolu.
„Hannah, prosím vás,“ ohrazovala se Jane, ale pod tlakem těch pracovitých rukou se posadila. „Nemohla jsem tam nahoře už vydržet. Vždyť bych byla snad ze samého ležení opravdu onemocněla.“
„A to zas máte pravdu, slečno. To já bych taky ve zdraví nepřežila, ba ne,“ pokývala hlavou hospodyně a rychle přiskočila k hrncům, aby jeden z těch neposednějších odstavila z ohně.
„Však mě tu nechte jen posedět, Hannah, dejte mi něco, co bych rukama mohla dělat a budu spokojená,“ rozhlížela se Jane po nějaké drobné práci.
„A toť to se mi líbí, drahoušku. Ale vy budete spíš asi zvyklá na vyšívání, než na kuchyňskou robotu... Nu, tu máte, zkuste mi tady něco vyloupat k masu na večír,“ přistrčila mladé ženě na klín mísu hrachových lusků a na stoličku vedle přistavila prázdný hrnec. Zapálila svíčku a s omluvným výrazem ji přistrčila k Janinu okraji stolu.
„Půjde to? Venku je počasí, jak by se smrákalo ještě před čajem,“ zamračila se.
„V pořádku, Hannah, hrášek bude to pravé,“ pokývala Jane a už pracovala na prvním lusku. „Venku to vypadá jako na Dušičky, že ano?“ Zaplašila ticho, zatímco se Hanah znovu vrátila k pekáčům a hrncům v temném koutě kuchyně.
„No to tedy, má milá,“ odvětila hospodyně. „Jde z toho mráz po zádech, brr. Skoro jak před dvěma roky na Všechny svaté. To byla, panečku, opravdu děsivá nálada,“ rozpomněla se s vařečkou u úst. „Ale co bych vám povídala, ještě byste se u nás začala bát,“ chtěla to ze zdvořilosti odbýt. StJohn jí mnohokrát vytýkal, že je upovídaná jako kdekterá vesnická kvočna a ona se poctivě snažila své viny odčinit.
„Ó ne, jen povídejte, já se jen tak nezaleknu. A při hovoru mi práce rychle půjde od ruky, vyprávění mám ráda,“ přiznala Jane. Pro strach měla uděláno, vždyť se nebála ani toho pokousaného hlupáka Masona ošetřovat, když ve vedlejší místnosti vyla a řvala bláznivá Bertha.
Posmutněla při té vzpomínce a raději ještě jednou povzbudila hospodyni k povídání.
„Jen řekněte, co se tehdy slavného stalo na Všechny svaté?“
„No to vám byla věc, slečno,“ spustila Hannah a přes hranou vážnost se malinko pousmála.
„Víte, bylo tenkrát už koncem října tak sychravo a mlhavo, někdy ani na krok vidět nebylo. A jindy vítr hučel po pláních, jak by se hory měly zbořit a déšť bušil do oken i do břidly na střeše, že nebylo slyšet vlastního slova. Kdo nemusel, ven nechodil, ani na dvorek vlastního stavení. Některé sousedy jsme dva tři týdny neviděli. Jen pan StJohn musel ven, však duchovní povinnosti jsou přece nad všechno důležitý. A chodil po lidech a ptal se, co je kde potřeba. Dokonce jednou i křtil mimo kostel, to bylo u Jacobsonů doma, když se báli vyjít ze stavení a narodila se malá Maggie,“ pozvedla Hannah obočí a důležitě zamíchala polévku. Chvilku se zamyslela, co a jak povědět a už vyprávěla dál:
„No a zrovna na Všechny svaté si ho k sobě na čaj pozvaly Miss Simmons a Miss Joan. To jsou, abych vám, slečno, vysvětlila, sestry, staré panny, co mají stateček támhle za kopcem. Jsou moc milé a pohostinné a pana StJohna držejí v ohromně v úctě, jak se taky má. No, takže ty ho tedy pozvaly na čaj a pěkně se tam tehdá u nich zdržel.
„Hádám, že Misses Simmons asi budou pěkně upovídané, že?“ doplnila Jane šikovnou otázku do významné pauzy.
„No jistěže, tak jak by každej čekal. A že byly Dušičky, tak se začaly panu StJohnovi nejdřív svěřovat, jak myslejí na tu svou rodinu, která už je na věčnosti a na všechny dobrý lidi, co už taky umřeli. A jak tak povídaly, za chviličku už vykládaly kdekterou historku, co se tady po vřesovištích povídá. Víte, o strašidlech a tak,“ obrátila se Hannah s pohrdavým výrazem k Jane. Chtěla svou posluchačku ujistit, že ona na takové bludy rozhodně nevěří.
„Strašidla? Ale Hannah, to jsou povídačky pro hlupáky!“ odvětila Jane, která už si na vlastní kůži vyzkoušela, že za každým domnělým strašidlem je skrytý jeden reálný a většinou pořádně smutný lidský příběh.
„No však to já si taky myslím,“ přizvukovala hospodyně. „A co teprve pan StJohn, ten by takovým výmyslům sluchu nepopřál, vždyť to jsou pověry a rouhačské nesmysly. Ale Misses Simmons mu nejdřív tak dobrotivě vyprávěly a pak se i svěřovaly, že mívají strach, že mu přišlo nejlíp pěkně si je vyslechnout a nechat je vypovídat. A tak se dozvěděl o bezpočtu bídných chudáků, co se tady na pláních ztratili a nikdy už se nenašli, o těch, co pronásledovaní výčitkami svědomí skočili v dolině u potoka ze skály a o duších všech těch, kdo tížení hříchy po vřesovištích dodnes po nocích bloudí, očima svítí a koně ve spřeženích plaší.“
Jane se při zmínce o bloudění po vřesovištích otřásla. Raději vstala a z košíku na kredenci si do mísy dosypala další lusky.
„Jen povídejte dál, Hannah, jsem zvědavá, co děsivého se nakonec přihodilo.“
„Však vydržte. Ale abych se nezapovídala na celičkej den… Nu, ty dámy prostě povídaly a vyprávěly ty svoje duchařské hlouposti, až se dočista setmělo, venku padla mlha jak mlíko, a když se pan StJohn loučil, bylo už dlouho po večeři. Ani jsme se ho tady doma nedočkaly na modlitby, tehdy večír je nakonec četla slečna Mary. Docela jsme se bály, co kde s naším pánem je. A to jsme teprv nevěděly, jak se mu zrovna dovopravdy vede. Šel sám a pěšky tím táhlým kopcem od Simmonsových, mlha kolem na krok neprůhledná. Pan StJohn to tady kolem dobře zná a stačilo mu, aby se držel cestičky mezi vřesem a byl jist, že dobře dorazí domů. Jenže ty babské povídačky mu spolu s mlhou vlezly za kabát. Stokrát se mohl modlit, však víte, že i přes to zůstane člověku pořád dost místa na stovku jiných myšlenek. Tak šel hezky vytrvale dál, jenže strach mu visel na zádech. Otáčel se na všechny strany a strašně chtěl v té mlze něco zahlédnout, co by ho vrátilo zas k jasnýmu rozumu,“ vyprávěla teď už opravdu přesvědčivě Hannah.
„Jenže ta bílá noc si říct nedala. A aby toho nebylo málo, pan StJohn najednou za sebou zaslechl kroky. Pomalé, těžké a na vlhké hlíně dost tiché. Ale šly za ním. Nebo s ním. V tom hluchém tichu, co v takovým počasí bejvá, mu nešlo pořádně poznat, odkud ty zvuky jdou. Jak se zastavil, kroky zastavily s ním. Slyšel dokonce i někoho dýchat, ale nespatřil ani obrys toho, kdo ho provázel. Jak je pan StJohn vždycky rozumnej, tak tohle ho vyděsilo, že mu ani myslet pořádně nešlo. Šel dál, ale ani nevěděl jak. A objevit se tam nějaký bludičky, či co, snad by šel za nima.“
Jane se musela usmát při představě StJohna, jak kráčí s rukama před sebou za pochybným nočním přízrakem.
„No však se moc nesmějte, slečno,“ horšila se Hannah. „My obě bychom toho měly až takhle,“ naznačila rukou u krku, „ať jsme rozumný, jak chceme.“
„Však já vím, promiňte. Jen povídejte dál.“
„Dál... no což, pan StJohn měl pořádnej strach a s tím neviditelným fantomem v zádech došel skoro až sem k nám. Jak je Moor House na tom našem malým kopečku, tak se někde támhle u cesty najednou dostal nad hranici tý nejhorší mlhy. Nejdřív se hrozně bál znova se ohlídnout. Tak se zastavil a pěknou chvíli sám sebe přesvědčoval. Málem vyletěl z kůže, když se ho najednou na zádech něco dotklo. Něco živého a měkkého ho najednou žďuchlo, nejprv do zad, pak do lokte a do dlaně. Panu StJohnovi se v tu chvíli konečně rozsvítilo. Děs ve vteřince pláchnul.“
Hannah jako správná vypravěčka učinila další významnou pauzu. Jane tentokrát jen tázavě pozvedla obočí a těšila se na pointu, o níž z Hannina výrazu vytušila, že bude nejspíš dosti veselého rázu.
„To byste neuhodla, slečno. Pan StJohn se otočil a za ním stál a trošku netrpělivě čekal jeho stařičký kůň!“ Hospodyně doplnila vrchol své řeči pořádným sprásknutím rukou a zasmála se.
„Kůň? A kde se tam vzal?“ Podivovala se nelíčeně Jane.
„No však vy neznáte všechny ty... souvislosti,“ dala se do vysvětlování Hannah. „Pán totiž míval koníka, siváka, na kterém jezdíval ještě jako chlapec a se kterým jezdil ještě před pár lety po farnosti. Ten kůň znal tuhle krajinu i poslepu a pana StJohna poslouchal jak nejvěrnější pes. Jenže tři roky zpátky byl nemocnej a krom toho už taky hodně starej. Takže když se vykurýroval, dal ho pan StJohn do stáje na Simmonsovic statku, aby nebyl na stáro sám, když už nemohl běhat po kraji. No a tenhle kůň se tenkrát na Dušičky nějak dostal ze stáje, asi že Bessy špatně zavřela vrata, zjistil, že tam má pána a jak byl zvyklej, šel na dva kroky za ním celou cestu až k faře. Jak je sivej, nebylo ho v tý mlze vůbec vidět, a tak se mu povedlo, chudáčkovi, svého nejmilejšího pána k smrti vyděsit. Pan StJohn ho ten večer nechal tady u nás a na druhej den ho zase odvedl k Misses. Docela často teď za ním chodívá, prý aby se mu nestýskalo.“
Hannah už zase místo zaujatého vyprávění soustředěně promíchávala povidla. Jane se najednou cítila mnohem lépe. Nejen, že našla v tomhle domě milou spřízněnou duši, ale zjistila taky, že StJohn snad alespoň zvířatům dokáže projevit nějaké city. Pocit z dobře odvedené práce také nebyl k zahození, takže odnesla hrnec s vyloupaným hráškem k plotně, prázdné lusky vysypala do košíku u dveří na dvůr a mísu vrátila na kredenc. Pěkně poděkovala Hannah za příjemně strávenou chvíli a vytratila se do chodby. Pod schody se potkala s Dianou.