Blíženci

Název: Blíženci
Obdarovaný: Aziz
Fandom: Jan Hus (minisérie ČT)
Beta-read a konzultace: Dangerous
Přístupnost: 12+
Věnování: Milá Aziz (a milý laskavý čtenáři),
tato skromná povídka není povídka historická. Vychází ze seriálu ČT Jan Hus, takže ti budiž přáno, aby sis během čtení představovala Matěje Hádka a Jana Dolanského, je to naprosto účelné. Dále prosím všechny milovníky historie, aby přivřeli svá očka, neb toto není skutečnost. A naposledy prosím všechny, kteří četli Písmo a mají ho rádi, aby rovněž přivřeli oko a brali toto jako dílo vánoční.
Doufám, že se bude líbit a naplní to vánoční očekávání.
S láskou
Kleio
Blíženci
Praha, podzim 1412
„I ty jsi souhlasil s myšlenkami Viklefovými.“ Hlas mu zakolísal. Ta tam byla plamenná vášeň z kazatelen, ty tam byly ostré důrazy, jimiž doplňoval své argumenty při disputacích s teology. Jako by zbyl jenom on sám – malý a opuštěný. Cítil, že kromě hlasu ho zrazuje i jeho hříšné pozemské tělo. Ruce se velmi neznatelně chvěly, kolena se podlamovala. Nakonec odvrátil zrak od tváře toho, koho nepoznával.
„Jene, prosím…“ Štěpán k němu vztáhl ruku, ale když viděl, jak před ní Janovo rameno ucuklo, svěsil ji. Stál před ním a přepadaly ho všemožné myšlenky. „Budu prosit i na kolenou, Jene.“ Když mu přišlo v ústrety mlčení, padl na kolena a svěsil hlavu. Plakal. Dlouho tak oba v tichu vyčkávali, až je oba probral pohyb umrlčího červotoče.
Nakonec to byl jako už tisíckrát a ještě jednou Jan, který napjaté mlčení přerušil. Co nejněžněji uchopil Štěpánovu slzami promáčenou bradu a zvedl jeho pohled směrem k sobě.
A opět je uviděl – tmavé láskyplné oči, dnes plné strachu a bolesti. Srdce se mu prudce rozbušilo. Kvůli nim poprvé překonal přirozený ostych a, modle se, poprvé se dotkl prsty jeho vlasů.
Srdce zabušilo prudčeji. Minulost se mísila s přítomností. Znovu se jejich ruce propletly. Znovu se prudce přivinuli k sobě. Větší Štěpán u sebe v náruči Jana ukrývá, ruka mu pevně drží záda. Oba dýchají, oči zavřené.
I Štěpán vzpomíná. Na okamžik, kdy slyšel Janův melodický hlas z chóru. Na chvíle společného studia. Na pach lojové svíčky v malé cele, kde se poprvé setkal se Viklefovými slovy. Vášnivé disputace najednou přerostly ve vášnivé objetí. Do té doby se k sobě s Janem chovali váhavě až zdrženlivě, ale té noci najednou neměli o vzájemné lásce jediné pochyby. Ruce neváhaly, když sundávaly z Janova těla hrubý oděv. Když se jeho ústa střetla s Janovými, necítil stud. Ani jeden se nedopouštěli hříchu. Duchovní náklonnost a vzájemná úcta prostoupila jejich těla. Dodnes pod svými prsty cítí výstupky Janových kostí. Hubený, přísně asketický. Slastně přivíral oči, když přijímal váhu Štěpánova měkkého těla. Ráno si jenom v košilích a bosky běželi zaplavat v řece.
Minulost se rozplynula. Ještě chvíli stáli v pevném objetí, poté pevně svírali jeden druhému ruce. Nikdy se nepustit. Dokud se drží, minulost trvá a budoucnost ještě nepřichází. Oba stojí na křižovatce.
„Jene, neopouštěj mě.“ Řekl to nahlas? Štěpán si nebyl jistý.
Janovy oči zjihly, volnou rukou pohladil Štěpána po tváři.
„Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy.“
„Láska nikdy nezanikne,“ dokončil Štěpán rozhodně, „proto bychom jí měli dát přednost před pravdou.“ Nasucho polkl. „Jene, nepouštěj se do boje s papežem. Ty musíš žít. Musíš žít kvůli mně.“
Jan opět váhal. Hledal v sobě sílu, kterou nacházel, když mluvil k lidem. „Kvůli nám?“ zeptal se, v očích slzy. Štěpán neznatelně kývl, byť věděl, že přání nebude vyslyšeno.
„Kam půjdeš?“ dotázal se Jana tónem, jako by se jednalo pouze o dočasný výjezd na venkov.
„Snad na Kozí hrádek, mám tam přítelkyni, která mi již několikrát poskytla útočiště. Je to dobrá bohabojná žena, jistě pomůže i nyní,“ zamyslel se Jan nahlas.
Budoucnost právě přišla. Štěpán sklonil hlavu, aby Jana políbil. Ne prudce a vášnivě, jako tomu bylo dříve, ale něžně, dlouze, pomalu. Naposledy. Když se jejich tváře oddálily, v obou zůstala podivná pachuť polibku Jidášova.
Neřekli si sbohem, tušili, že jejich cesty se ještě protnou.
Kostnice, červen 1415
„Nejjasnější a nejmilostivější pane,“ počal Štěpán svou přímluvu u císaře. Ten však jen mávl rukou.
„Souhlasili jsme se vším, učiň, jak bylo usneseno. Nezapomeň však – svatý účel koncilu nesmí být narušen.“ Jeho Veličenstvo císař Zikmund domluvil. Štěpán se poklonil, tváře planoucí.
Od chvíle, kdy byl Jan zadržen vazbou, počali s přáteli plánovati, jak mu zachránit život. Císař byl jejich myšlence nakloněn, avšak nemohl obětovat mír Evropy i rovnováhu církve za cenu jediného života. Slyšení se však nebránil a zlato na dobrý účel vyplatil rád.
Hrad Gottlieben, červenec 1415
Přes hlavu mu přetáhli páchnoucí hadr, ruce mu svázali za zády. Snažil se zpívat, naposledy se pomodlit k milované Panně. Brzy se však rozkašlal a jeho zlomený hlas umlkl. Kdosi mu uštědřil prudkou ránu do zad, snad některý z katových pomocníků. Při poslední zpovědi tvrdil, že se nebojí smrti. Lhal. A uvědomil si, že poslední myšlenky nevěnoval Pánu, ale pronásledovaly ho Štěpánovy oči.
Popadly ho silné paže. Čekal, že ho nasoukají na káru a odvezou k připravené hranici. Překvapivě se ocitl na koňském hřbetu. Stále oslepen cítil, jak kdosi nasedá k němu a kůň se dává do cvalu.
Krakov, prosinec 1420
Prostá cela byla zahalena v pološeru jediné lojové svíčky. Dřevěné okenice byly utěsněné, venku vytrvale padal sníh. Bok po boku na obyčejném slaměném lůžku oddechovali zdejší mistr Štěpán, kdysi zvaný z Pálče, a jeho pobočník, zde známý jako Stanislav ze Znojma.
Zahráli si s dějinami malou hru v šach. K výhře potřebovali zářivé zlato pro šest mlčenlivých lidí a pádné argumenty pro Jakoubka ze Stříbra. Když si Jan se Štěpánem pročítali Jakoubkova procítěná slova, plakali a smáli se zároveň. Jan se dlouho na Štěpána hněval. Byl ochoten zemřít a pravdu ctil. Jeho záchrana byla velká lež. Když ovšem zjistil, jak velký oheň jeho smrt rozdmýchala, přešel ho hněv a srdce se mu zcela naplnilo láskou.