DMD č. 12. pro 12. 4. 2025. Téma: Cibule

Že i sůl má vlastní film mi nejde do kebule,
proč jsou všechna vyprávění stále bez cibule?
Přitom přijdu do polévky, na špízy i do salátu,
jestli dojde na krájení, dojmu i tvrďáka tátu.
Do Sněhurky vzali jabko, Veteráni chtěli hrušku,
Popelka, ta třídí čočku, princeznu hrách tlačil v lůžku.
Cibuli daj tak akorát žebrákovi z Večernice,
kde prim hraje stejně kýta, jelítka a jitrnice.
Naštěstí tu máme svátky zvané Velká noc,
jak chtěj vejce v slupkách barvit, volaj o pomoc.
Když potom Shrek dostal kašel, odvar se mu šikl,
tak aspoň štěk o mých vrstvách v jeho filmu vznikl.

Normanovi poskakovaly zuby zimou. Z vaku vybalil relativně suché oblečení a převlékl se. Mokré oblečení přidal navrch. Zamotal se do deky, až mu koukala jen špička nosu.
Zima mu byla pořád, ale vyčerpání udělalo své. Začal podřimovat.
„Úplně odpadl,“ řekl tiše Malcolm.
„Nemyslíš...“ zarazil se Calum.
„No, nikdy nevíš.“
Dívali se na spícího kamaráda.
„Kdyby ho to chytlo...“
„Uděláme dobrej skutek,“ rozhodl se Malcolm.
Vzal svoji pokrývku a po chvilce váhání i Calumovu.
Zabalili do nich Normana jako balík. Teď mu bude teplo.
A kdyby, přece jen, u něj propuklo šílenství Proměny, než ze sebe všechny vrstvy sloupá, dávno utečou.

They are one.
When Voldemort sneezes from the back of his head, he makes an excuse and walks away.
When they go to a bar, they scare everyone, but a lie saves them.
They deceive everyone they meet, but life is finally full of colour and adventure.
They are two.
The first time he cries, he blames it on Crucio.
The second, on chopping onions for his last meal at liberty.
The third, on Dementors.
But deep down, he knows he deceives himself.
It’s betrayal, rage, and loneliness that brings tears to his eyes.
Endless pain.
And I’m missing you.

Na Vlastní Nebezpečí měla i vylepšené energetické štíty. „Říká se tomu modelu ‚Cibule‘,“ vysvětloval kapitán Caledri. „Je to systém několika vrstev nad sebou, které se vzájemně doplňují, a když se jedna vrstva vyčerpá, ostatní tu díru zaplní, než se štíty obnoví úplně.“

„Tak bychom mohli vyzkoušet, jak to funguje,“ pronesl kormidelník Swerv, a než ho stačil kapitán zarazit, stočil loď na plný plyn do blízkého pole ledových asteroidů.

Když se loď po půl hodině nervy drásajícího průletu asteroidy vynořila na opačném konci notně potlučená, ale v celku, posádka si úlevně vydechla. „Ještěže máme vyztužený trup model ‚Kost‘,“ poznamenal suše Caledri.

Generují pištění a bordel.
Velice snadno poznáte, kudy jejich skvadra prošla. Papíry. Papírky. Tužka na oči. Opeřená kabelka.
I jiné módní či funkční doplňky.
„Hele!“ namířím prst na jeden z vytroušených předmětů.
„Vždycky jsem chtěla kapesní hodinky,“ rozzáří se Gwen. „Zabavuje se.“
„Prosím tě, k čemu ti tu budou?“ podivuje se San. „Máme prázdniny, nikam nemusíme, nic nás nežene...“
„Jsou krásný,“ povídám. „Ale nejsou zbytečně velký?“
„Čím větší, tím lepší.“
„Staroměstskej orloj, nechceš? Ten je tu taky.“
„Já to chápu,“ rozzáří se San, „Gwen chce prostě vědět, která bije.“
„Na to nemusim mít hodinky, to vidim,“ mávne Gwen rukou.
„Tess.“

Crotus zval Zimoře na oběd.
„Salát je skoro hotový – okurky, rajče… a cibule. Hodně cibule…“ Nůž po prkénku přímo tančil.
„Zimoři, skoč do sklepa pro pár cibulí.“
„Do sklepa?“
„Jo, poslední dveře vpravo a po schodech dolu…“
Zimoř šel, ale nad schody se zarazil. Byla tam tma.
„Vážně musím?“ Váhal.
Tmu vůbec neměl rád.
„Co kdybych?“ zkusmo mávl prsty… „Cibulem sem!“
Do dlaní mu vzduchem připlulo pár cibulek. Vítězně je odnesl Crotusovi. Samozřejmě to nebylo tak snadné, jak se zdálo.
Jen co Crotus řízl do první z nich, vztekle zařval: „Ty nemehlo! To není cibule! To jsou cibulky mých krokusů!“

“Thëo, povídej si se mnou.”
“Ne”
“Nééé, Thëo, co jsem ti provedla?”
“Vylila jsi mi na hlavu kýbl s vodou.”
Straka se odmlčela. Pravda byla ta, že skutečně vylila Thëovi na hlavu kýbl s vodou. Venku. V únoru.
“Thëo, ale já jsem ti přinesla dárek na usmířenou.”
“Nechci.”
“Je to jablíčko v karamelu.”
Thëo zbystřil. Pak se pomalu otočil. Straka skutečně držela v ruce talířek a na něm nezaměnitelně kulaté a lákavé jablíčko v karamelu. Thëo měl jablíčka v karamelu moc rád.
Zamračeně se natáhl a sebral talířek. Zvedl jablíčko. Prozkoumal jablíčko. Zabořil do jablíčka zuby.
Jeho úsměv povadl.
“STRAKO!!!!”

Kdo jsi?
Žena.
Kdo jsi?
Stárnoucí žena. Předčasná důchodkyně.
Kdo jsi?
Bývalá úřednice. Bývalá manželka. Bývalá dcera. Bývalá matka.
Kdo jsi?
Prázdná schránka. Mušle bez přílivu. Suchá větev, spadlá na zem.
Kdo jsi?
Nebarevná slupka nevím čeho, která hledá obsah.
Kdo jsi?
Bývala jsem veselá holka, teď jsem kyselá bába. Neveselá truchlivá. Od ničeho k ničemu.
Kdo jsi?
Poutnice světem. Pozorovačka. Svědkyně cizích osudů. Záviděčka mládí. Plakačka do polštáře.
Čekačka na něco, co už nejspíš nepřijde.
Kdo jsi?
Kurva! Režisérka vlastního života. Básnířka. Malířka. Ochutnávačka. Hledačka krásy a smyslu. Lásky!
Kdo jsi?
Lenka.

Sklapla klávesnici.
To byl ale pitomý kvíz.

Chlapec zavrtěl hlavou.
Fergus pokrčil rameny.
„Potopíme se,“ zaúpěl Toby, než se opět zkroutil nad vědrem.
Odpovědělo mu mlčení a skřípění namáhaného trupu. Zárodek soucitu pohřbený životem. Skrz okoralé slupky se prodrala vzpomínka na jiné dítě. Odloupla vrstvu zarputilosti.
„Každá bouřka jednu skončí.“

Druhého dne k večeru se vichr utišil. Ze světlíku v kapitánské kajutě kapala voda. Frances ze sebe stáhla mokrý pršiplášť. Kabát uniformy a vesta na tom nebyly lépe.
Jones už připravil suchou košili. Pod vousy lamentoval, že to je nerozum strávit noc a den v takovém nečase.
Topinky zůstaly netknuté. Nejprve je potřeba sečíst škody.
Jídlo počká.

Zdá se jí sen.
Stan se třese. Prkna praskají. Po letišti poskakuje gigantická cibule. Je kulatá a tlustá. Na povrchu ji zdobí zcuchaná nať a šmourance zaschlé špíny. Maličko smrdí, hlavně kouřem.
Dáňa si protře oči.
Cibulový přelud sebou mrskne, hlasitě zaječí a jediným pohybem ze sebe zkušeně strhne vrchní spacákovou vrstvu. Následuje zamaštěný vaťák a první vlněný svetr.
Dáňa se chytí za pusu. Z očí jí vyhrknou slzy.
Cibulovina tančí svlékací kvapík. Vzduchem letí další svetr, mikina, vesta a několik divoce pruhovaných tlustých ponožek.
„Máš kapesník?“ Dáňa brečí smíchy.
„Huso! Byla mi zima!“ Kristina odhazuje druhé tepláky: „Nestihnu rozcvičku!“