DMD č. 10. pro 10. 4. 2025. Téma: Rekvalifikace

"Další!" zavelela zavalitá trpasličí úřednice.

Zaklínač k ní přistoupil. V ruce žmoulal meč.

"Tak co umíte?" propíchla ho očima.

"Prosím?"

Povzdechla si. "Člověče... pane... cokoliv," opravila se, "pokud chcete rekvalifikaci, musíte něco umět."

"No," zaklínač se podrbal na nose. "Já zabíjím monstra."

"Aha!" zvedla úřednice ukazováček. "Takže sekce 36, likvidace škůdců. Co dál?"

"Hodně... no... hraji Gwent..."

"Mě nezajímají vaše koníčky," odsekla. "Na profesionálního karbaníka už jste moc starý."

Zaklínači poklesla ramena. Když on tak doufal...

Trpaslici se ho zželelo. "Dobrá, člověče, já to tam napíšu, ale nikomu to neříkejte."

"Díky!" Zaklínač se rozzářil. "A poslyšte, nezahrála byste si Gwent?"

Hubert se narodil jako syn kočího a celé své dětství procestoval jako otcův společník. Dospívání strávil na louce, kde se věnoval sběru potravy, lození po stromech, utíkání a schovávání. Když dospěl, což náhodou koincidovalo se začátkem bydlení v hlavním městě, rozhodla jeho získaná sestra, že se musí něco nového a praktického.
Vybral si kovářství.

Helga: Proč kovářství?
Hubert: Chtěla jsi něco praktického.
Helga: Třeba ševce, mohl by ses učit hned tady u souseda. Takhle musíš každý den až za město.
Hubert: Kovář vyrábí užitečnější výrobky pro potenciální chvíle nesouhlasu s-
Helga: Králem.
Hubert: Ano, a zároveň se toho hodně dozví.

Jaroslav L. s Markem P. vstoupili do školních sbírek. Zarazilo je ticho, které rušil jen zvuk zvonku. Jaroslav se zamračil. Věděl, že tu něco nehraje. Libý zvuk zvonku namísto obvyklého tajuplného brumlání a bublání. Vzápětí zažil šok.
Ke vchodu do sbírek dorazil muž v bílém plášti s kuchařskou čepicí na hlavě. Tlačil před sebou vozík se zmrzlinou. Zvonek na řídítkách vysvětloval původ zvuku, ale nikoli mužovu modrou pleť.
„Mohu nabídnout zmrzlinu?“ zeptal se muž a úslužně se uklonil. „Mám vanilkovou nebo čokoládovou. Dva kopečky za polovic.“
Jaroslav vytřeštil oči. „To má být vtip?!“
„Nikoli. Procházím rekvalifikací,“ odpověděl blankytný přízrak uctivě.

"Slýchala jsi mě od kolébky. Máš hlas, ruce i srdce na správném místě. Zvaž to ještě, naše dveře jsou otevřené."
"Skutečně, tetičko. Však už jsme o tom tolikrát mluvily. Nejsem jako vy. Ani jako Josèla."
Starší sestra krátce vzhlédla.
"Obdivuji vás. Věřím, že vám Bůh požehnal nad jiné," zahnala odmítavé gesto starší ženy, "Mně povolání neudělil. Cítím, že mám jiné a někdy je srdcem vidím tak jasně, jako barvy slunce svýma očima."
"Bojím se, maličká, že si vybíráš cestu trnitou."
"Nevybírám, vede mě. Věřím mu stejně, jako vy."
Jacma si povzdechla.
"Přivedeš na svět nové duše."
"Třeba je Josèla zachrání."

Komandér Linkatta šel přivítat nového hlavního lékaře, který právě přistál na palubě.

Když z raketoplánu vystoupil císař-otec, spadla mu brada. „Vaše Veličenstvo –“

Císař ho zarazil. „Stačí, když mi budete říkat ‚pane doktore‘.“

„Ano pane... doktore,“ opravil se Linkatta. „Smím se zeptat, jak jste se dostal právě k nám?“

„Vždycky mě zajímala medicína,“ vyprávěl císař, „a tak, když jsem předal trůn synovi, šel jsem na univerzitu. Dokončil jsem všechna studia... no a syn mě požádal, abych načas nastoupil do praxe k vám. Prý má s vaší posádkou ty nejlepší zkušenosti,“ usmál se.

„Jistě, pane doktore,“ Linkattovi ztuhnul úsměv na rtech.

Obrazy mizí, a mně puká hlava ze všech nových informací.
"To je v pořádku," říká Bandita. "teď to teprve začalo."
"Cože? Počkej, co začalo?" zmateně zakřičím.
"Zatím jsi byl jen pozorovatelem, teď vstupuješ do středu dění." Zní mi Banditovy slova v hlavě. "Dostal jsi šanci jako málo před tebou, teď jsi součást planety."
"Ale já se o tohle neprosil!" Křičím na chudinku Banditu dál.
"Blbý, cesta zpátky není." usměje se na mě, tedy tak, jak jen se křeček usmát může. "Pojď, něco ti ukážu, máš hodně co se učit."
Seděl jsem na zemi s otevřenou pusou a zíral na Banditu.

Od té doby, co se Cluster vrátil ze spodních pater, s ním něco nebylo v pořádku.
Ne tím obyčejným způsobem, jakým byl v nepořádku snad každý z hlídky.
Předně přestal mluvit - fyzicky. Jeho hlas byl pořád slyšet, ale z odložené prázdné helmy nebo z reproduktoru holopromítačky. Jeho stín ignoroval, odkud přichází světlo. Někdy věděl věci, které se ještě nestaly, ale zapomínal to, co všichni znali z tréninku.
Nováčci, kteří ho viděli poprvé, často vyděšeně šeptali o příliš mnoho očích.

Možná už nebyl úplně klon. Ale dával pozor na svoje bratry a senátoři se ho báli.
To pro jejich práci stačilo.

V letech 1868 – 1869 prodělalo Japonsko občanskou válku. Bošinský konflikt roztrhl, už tak izolovanou zemi plnou tradic, vedví. Císař stál proti šógunovi a ode mě se čekalo, že si vyberu stranu. Jsem národ, představitel země… to mluví za vše.

Druhá světová válka. Utvoření aliance s Ludwigem a Felicianem. Chtěl jsem obnovit pomalu upadající slávu Japonska, zajistit zemi i sobě větší prestiž. Dobývat, ovládat. Vítězit.

„Pan Honda, že?“
„Ano.“
„Gratuluji k úspěšné rekvalifikaci.“
Národ Japonska se poněkud křečovitě usmál. Musel se přizpůsobit modernímu světu, pokud chtěl přežít.
Nejspíš je čas, abych pověsil katanu na zeď. Už ji nebudu potřebovat, je reliktem.

„Vroubel zmizel!“ Dvořák dobehol úplne vyklepaný.
Náš domovník čakal katastrofu. Uchovával stovky fliaš balenej vody a krabice instantných jedál. Neprotestoval, že ich využijeme.
„Ako? Veď je...“
„Dveře pokoje byly otevřeny a nebyl tam!“
„Zombie!“ vydýchol malý Robin. Zovrel som tomahavk. Mám ho u seba od včera.
V noci skupina chlapov zaútočila na Dangovu večierku. Mreže vďaka snehu neprelomili. Isto sa vrátia. Ulica sa plnila stopami po ľuďoch i lyžiach.
„Je před barákem!“ Bartek sa práve vrátil. S Dangovým synom odmontovali vývesku večierky a reklamy. Zabezpečili aj vchod.
„Nebojte, neušel. Vyložil jsem ho. Bude nás strážit. Jen bez těch blbých keců!“

Od okamžiku, kdy Arthura Parnasse v osmnácti vykopli ze sirotčince, pomáhal neregistrovaným magickým bytostem na útěku. Zpočátku byl jeho motorem hněv vůči vládě a nespravedlivým zákonům, časem se vztek proměnil v uvážlivý odpor.
Právě tehdy v něm začal klíčit nápad, vrátit se na začátek cesty, na ostrov Marsyas.

Tam vybudoval nový domov pro magické sirotky, kde děti dostaly to, co vládní sirotčince neposkytly. Místo, kde mohou být kýmkoli chtějí, bez ohledu na to, co dokážou nebo odkud pocházejí. Na první pohled to vypadalo, že Arthur změnil své poslání a z bojovníka se stal vychovatelem, ve skutečnosti pouze změnil způsob boje.