Dary slepého čaroděje 7

Záchranná výprava naštěstí proběhla rychle a bez potíží. Neviditelná Naoko už čekala na jejich bývalém tábořišti. Společně s Obzorem sbalili a vrátili se na ostrov na severu. Tentokrát se Obzor trefil na první pokus.
Noc přišla brzy. Do hovoru o Jelenově vině i jejich další cestě se vkradla tma a vzpomínky.

A Vůně spí, cos ji tíží, zdá se jí sen.
O tom kým byla, čím se soužila, dřívější den.

„Můj pane.“
A jéje, tatínek, pomyslela si malá Vůně. Ráda se plíží po chodbách za čarodějem a naslouchá mu, ať už mluví se služebnictvem, svým koněm či vznešenými. Čaroděj ji vidět nemůže, možná ji někdy vycítí, ale naučila se už dávat pozor. Teď však potkal krále a ten by jí jistě vyhuboval. Nezbývá než zůstat vskrytu.
„Před tebou se člověk opravdu neschová, příteli.“
„Skrýváš se přede mnou, nebo před mými radami, můj pane?“
„Tvá společnost je mi milá a tvých rad si vážím. Jen se v poslední době až příliš soustředíš na podružnosti.“
„Výchova tvých dětí se ti zdá nedůležitá? Je v nich tvá budoucnost i budoucnost celé země. Měl by ses jim více věnovat a měl bys to dovolit i mně.“
„Nemáme důležitější věci na starost? Pojď, ukážu ti nové plány na – “
Víc už Vůně neslyšela. Král s čarodějem se vzdalovali chodbou a jejich hlasy se proplétaly s ozvěnou. Vůni bylo smutno. Tak ráda by měla čaroděje za učitele. A co teprve tatínka!