47. V Bukovině a cestou zpět

Doktor ve čtvrtek odpoledne dodělal ordinaci v Petrovicích a vyrazil do Bukoviny do lékárny. Potřeboval hlavně opiáty pro paní Vláškovou a když už tam bude, tak zrovna doplní i ostatní. Na tohle byla Růža machr, aktuální seznam, co kde chybí, mu každej den dávala do desek, co je vozil v kufru všude sebou, takže mohl léky vyzvednout, kdykoliv šel zrovna kolem lékárny. V dobách před Růžou si to musel hlídat sám, a tak musel daleko víc věcí vozit, protože nezvládal držet přehled, co má v Dolánkách a co v Petrovicích.
Když už byl v Bukovině, tak se stavil ve špitále na sanitkách omluvit paní dispečerce. Zrovna tam seděla jiná, což měl asi štěstí, že tam mohl jen nechat bonboniéru a nemusel nic vykládat. Tiše doufal, že na téhle frontě se to trochu uklidní.

Nechal si auto před špitálem, aby se tam mezi sanitkama nemotal, a když se k němu vracel, potkal primáře z chirurgie, asi zrovna odcházel z práce. Byl mladej, sotva čtyřicátník, ale schopnej chlap.
„Dobrý den, pane doktore! Tak tu jdou zvěsti, jak jste zachránil nějakou frakturu krania! To jsem byl rád, že jste mi to sem neposlal!“
Franta se usmál: „Bylo to o fous. Věděl jsem, že to je na rozsáhlejší operaci, než by se tu dala zvládnout.“
„Stejně jste na tyhle akutní věci machr. I ten vřed toho inženýra Vaňáska by nedopadl dobře, kdybyste nezavolal dopředu, že máme mít nachystaný krve. Lilo to příšerně. Překvapuje mě to, já si myslel, že jste byl původně internista.“
Franta se zasmál, tohle chirurgicko internistické popichování mu vůbec nevadilo: „To víte, za války jsem stihl čuchnout i k chirurgii, ale zrovna moc šikovný ruce nemám, tak jsem to vyhodnotil, že budu jinde užitečnější.“
Primář pokračoval zase vážně: „Fakt jsem byl tenkrát vděčnej. My jsme tu letos v zimě řešili otevřenou frakturu s poraněnou femorální arterií. Nějakej Pražák se vymlátil na lyžích, nic jsme o něm nevěděli, než se zjistila krevní skupina a všechno nachystalo, tak byl v takovým šoku, že nám nakonec exnul. Měl smůlu, zrovna měl B-, a to tu skoro nikdo nemá. Vylilo se do něj všechno, co tu na transfuzce bylo, béčko i nula, ale všechno marný…“
Franta pokýval hlavou: „Někdy se holt nedaří, ať se člověk snaží, jak chce.“ Navázal od jinud. „Když už s váma mluvím, jak to s tím inženýrem Vaňáskem vypadá?“
„Hojí se slušně, asi ho zejtra pustíme. Ale je takovej divnej,“ primář zaváhal
„On je trochu melancholičtější povaha,“ nadhodil Franta.
„No, skoro na psychiatra, ale nechce se mi to zařizovat, to není moje parketa.“
„Ale moje jo. Já to s nim proberu. Díky moc.“
To už byli u vrátnice a rozloučili se. Primář šel ven, ale Franta ještě zamířil k telefonu. Vylovil z kapsy korunu. Pro Růžu čtvrteční volné odpoledne znamenalo hodně, tak ji chtěl aspoň omluvit, aby se o ni známí nebáli. Dopředu to omluvit nemohli, ale znal číslo Staníkovi do bytu a doufal, že tam touhle dobou už natrefí jeho sestru.
„Dobrý den, Mařenko, tady František. Nestihl jsem omluvit z hodiny jednu žákyni, nevyřídila byste to aspoň dodatečně?“ chvilku poslouchal. „Prosím, vyřiďte, že se nic se neděje, jen se nám to v práci dneska nějak sešlo a nedalo se to jinak zvládnout. Tak moc děkuju. Nashledanou.“

Jen položil sluchátko vykoukla z vrátnice známá hlava: „Co tu zbytečně utrácíte, vás bych nechala zavolat klidně.“
Franta pozdravil a usmál se: „Dobrý den, paní Kulhánková. Nechci blokovat linku soukromejma záležitostma, já si tu laskavost vyberu příště, až zase budete s mojí sestřičkou žhavit dráty při mým dalším zpoždění na cestě ze služby. Za což vám mimochodem děkuju.“
Usmála se: „Aspoň jste teď v pondělí něco zařidil?“
„No, to je ta potíž, že ani nevim.“
„Chtěj vám stáhnout sestřičku zpátky na porodnici, že?“
Frantu ta vševědoucnost ani nepřekvapila, tady prostě věděl každej o každým všecko. „A já bych to s ní rád doklepal do důchodu, už prostě nějak nemám sílu zaučovat někoho novýho.“
„Ona bude Růža chytrá jak průměrnej doktor. Vsadim boty, že takovej servis byste hned tak nikde nesehnal.“
Doktor se usmál a už se chtěl výmluvné paní Kulhánkové ztratit z cesty, ale ta se ještě netvářila, že by ho chtěla pustit.
„Slyšela jsem, jak vám primář vykládal vo tom pražským papaláši. To byl teda pěknej průšvih, to vám povidám. Že prej, kdyby ho vzali do pořádnýho špitálu, že se to nestalo,“ zavrtěla hlavou. „Já vám nevim, jestli jsme tu za to mohli. My jsme mu tu nohu nezlomili. No řekněte sám, lezl byste v padesáti na sjezdovky, když jste na nich nikdy nestál?“
Franta trochu nervózně přešlapoval, ale paní vrátné stále jela pusa jak kolovrátek. Ale asi si všimla, že doktor nesdílí její nadšení pro ten výklad.
„To jsem se zase rozohnila, to se omlouvám. Bylo okolo toho děsný tóčo a není to tak dlouho, furt mi to trochu leží v žaludku.“
Franta se usmál, paní Kulhánková byla prostě k nezastavení.
„Bylo to začátkem února a pamatuju si to proto, že ta pak mělo ještě jednu dobrou dohru,“ pochechtávala se. „Jak pak potřebovali akutně doplnit zásoby na transfuzce, tak obeslali kde koho. No a ze Zákoutí jim přišli všichni jeden den, prakticky celá vesnice. Na transfuzce měli pěknej fofr, ale věděli, že tyhle horský zapadlí vlastenci hned tak zase nedojedou a taky byli rádi, že zas budou mít na nějakej čas vystaráno, tak je prostě nabrali všechny. Jenže pak přišli na to, že se takhle vesnice domluvila, aby v rámci oslav výročí vítězného února nemuseli do hospody na promítání nějakýho agitačního filmu. Tam bylo sjeto papalášů a celá vesnice se omluvila, že jsou chudáčci unavení, že byli na odběru a že jdou spát.“
Paní Kulhánková byla dobrej vypravěč, doktor to měl i s modulací hlasu a příslušně unaveným obličejem. Zasmál se: „To je celá vesnice béčko, nebo co?“
„Já tomu nerozumim, ale prej tam maj nějakou vzácnou skupinu skoro všichni. To vite, tam jsou vlastně všichni příbuzný, tam se to žení a vdává mezi sebou od nepaměti. Dyť to znáte, co vám budu povídat!“
Naštěstí ve vrátnici zazvonil telefon, jinak by Franta poslouchal drby ještě další půlhodinku. Takhle se spěšně rozloučili.

Za cestu zpátky se stihla vystřídat všechna roční období. Jen vyjel z Bukoviny přišla docela prudká přeháňka deště se sněhem, než objel návštěvy a vyložil část léků v Petrovicích, tak se to trochu zklidnilo, a když vyjížděl do Dolánek už se zase klubalo sluníčko.
Jak sedal do auta, zase zapadl do myšlenek kolem těch mordů, prostě mu to nedalo. Čekal, že se dnes dopoledne během ordinace Lojza ozve, jak uspěl s tím vedoucím dolní vrchovinský hospody, ale neozval se. Samozřejmě nemusel Frantovi skládat účty, ale Franta trochu doufal, že mu bude moct říct, aby si nechal na soudním srovnat rentgeny Josky a paní Braunové, že by to mohlo trochu vyjasnit situaci.
Vyjel z lesa a otevřel se mu pohled do kraje zrovna ve stejnou dobu, kdy slunce zalilo celé údolí. Franta zajel ke krajnici a chvíli se jen tak kochal. Bylo vidět neobvykle daleko, jen ty hodné kopečky pomalu ustupující do nížiny najednou vypadaly daleko hrozivěji než obvykle, jak je to ostré světlo zpoza temných mraků olemovalo tmavými obrysy. Do mysli mu zase začly neodbytně nalézat znepokojivé myšlenky. Pokud už si je takřka na sto procent jistej, že to s Joskou byla nehoda, tak mizí to, co je pořád tak svádělo na scestí – hledání společného motivu k oběma úmrtím. Vlastně stačí vyřešit jen tu vraždu starýho pána. Povzdechl si. ,Jen‘ je dost relativní termín.
Seděl a hleděl, jak si sluníčko hraje na schovávanou s mrakama, a snažil se vybavit si všechno dění, které těsně předcházelo úmrtí starého pána. Ztracený Ládík, kterého hledá celá vesnice… Zlomený Václav Vaňásek po úmrtí manželky, úraz jeho dcery Jany, jeho příčina a následný azyl před přísnou babkou u Andrey v Křižanově… A do toho starej pán s bolavejma zádama a starostlivá Růža, která u něj sedí a vykládá, zatímco čeká, než mu chudákovi zaberou ty analgetika…
Než sluníčko zase definitivně zalezlo za mraky, tak mu to postupně došlo. Zlatá ukecaná paní Kulhánková!
Otočil klíčkem v zapalování a cestou do Dolánek prakticky nesundal nohu z plynu. Vyběhl schody do bytu, nalistoval příslušný papír v Joskově pitevním protokolu a ověřil si to.
Poslední dílek skládačky zapadl na své místo.

Posedla ho neodbytná potřeba sdělit své vývody Lojzovi. Chtěl po něm telefonní číslo, ale nebyl si jist, že mu ho někde Lojza nechal. Ale nakonec ho našel. Napsané na účtence, jen tak založené v protokolu starého pána.
Franta chvějící se rukou začal vytáčet hradeckou linku. Vyzvánělo to, ale nikdo to nebral.
Šel dopsat papíry z návštěv a zkusil to znovu, ale dopadlo to stejně.
Zkusí tedy alespoň zařídit to porovnání snímků. Vytočil číslo na centrálu ve fakultce a nechal se přepojit na soudní na doktora Jarkovského.
„Jarkovský,“ ozvalo se zabručení ve sluchátku.
„Dobrý den. Tady Šrámek, já jsem obvoďák v tý Lhotě, co tam nadporučík Tichý řeší ty úmrtí.“
„Šrámek?“ ozvalo se zamyšleně, pak následovalo: „Hele, že tys psal ty ohledáky na toho otce z té dvojice nebožtíků. Tvrdil jsem Lojzovi, že seš od fochu.“
„Jo, to jsem psal, ale kromě krátké, snad až příliš praktické edukace za války, jsem jen obyčejnej internista a pak obvoďák.“
„Kde jsi tenkrát dělal?“ nedal se Emil.
„Ale v jednom špitále, kde se nám nějak podezřele hodně scházeli lidi, co se potkali s gestapákama. Nejdřív jsem byl na chíře, pak mi zabásli šéfa, tak jsem si myslel, že mi bude bezpečněji v márnici. Jenže tam tehdy šéfoval Mejzlík.“
„Ty jo,“ řekl obdivně Emil, „to ti teda závidím. Mejzlík byl legenda.“
„To byl kanón, to teda jo, jenže si nebral servítky. Popisoval nálezy a u toho parodoval ty oficiální zprávy. Kupříkladu jak někdo upadl na chodníku a způsobil si tak poranění temene hlavy s přesným otiskem pažby... Dalo se čekat, že to někdo práskne a zavřou ho taky. Taky že jo, zabásli ho ve třiačtyřicátým. Tak se stalo, že jsem tam coby nedoštudovanej medik zůstal skoro dva roky na celou práci sám. Vůbec na to nevzpomínám rád, člověk vážil každé slovo, aby tam napsal věci tak, jak doopravdy byly, a přitom se nenechal zavřít.“
„Tak to už naprosto chápu, jak jsi mohl tak přesně napsat ty papíry toho Vaňáska otce.“
„Starý zvyky,“ povzdechl Franta, „nabíhají úplně spontánně. Ale proč volám. On tu Lojza zapomněl nějaký papíry.“
„Zapomněl?“ Reakce doktora Jarkovského jednoznačně ukazovala na to, za jak nepravděpodobný tento jev u Lojzy považuje.
„No tak trochu. A já zvědavec zvědavej jsem tam tak trochu nakouknul a zdálo se mi, že to poranění Josky Vaňáska je poměrně podobný jednomu čerstvýmu úrazu, co jsem teď dohodil k vám na neurochíru. Pacientka se jmenuje Dobromila Braunová a upadla ve stejným kravíně jako ten Joska. Zakopla a praštila se o takovej betonovej obrubník, říkal jsem si, že by mohlo jít porovnat rentgenové snímky.“
„Což o to, to srovnám. Hlavně proto, že pád na betonovej obrubník by se mi jako mechanismus úmrtí velmi líbil, ale pořád mi tam do toho nesedí to poranění na pravé tváři.“
„Na to mám taky jednoho potenciálního původce. Myslím, že to je přeučenej levák a že ve velmi krátké době před Joskovým úmrtím zjistil, že mu dotyčnej Joska chodí za manželkou. Ale ověřený to ještě nemám.“
„Jo to by docela sedělo! Ještě to jednou projdu, ona byla vitální reakce i na tom temeni, tak se ten přesnej časovej sled těch zranění hodnotí obtížně.“
„On s tím poraněním hlavy asi ještě chvíli přežíval,“ souhlasil Franta, „doufám, že v bezvědomí, že se moc netrápil.“
„Kouknu se na to,“ odpověděl Emil přemýšlivě a s nepatrným odstupem dodal nevěřícně: „Poslechni, ty seš snad ještě horší než Lojza.“
„Vrána k vráně sedá, co?“ zasmál se Franta. „Přesně tohle jsem si říkal, když jsem četl to o tom šerifovi z krajskýho výjezdu.“
Na oplátku se zasmál Emil. „Hele, až se někdy vyskytneš v Hradci, tak musíme společně zajít na pivo. Nazdar.“
„Nazdar,“ dodal Franta, i když už na druhém konci nikdo neposlouchal.

Franta se ještě několikrát pokusil dovolat Lojzovi, ale marně.
Když nakonec odcházel z ordinace, potkal paní poštmistrovou. Náhlý nápad mu zatemnil úsudek.
„Dobrý den, neposlala byste mi ještě jeden telegram?“
Paní poštmistrová se na něj podívala nedůvěřivě, ale když zjistila, že to myslí vážně, tak došla na poštu a poslala mu to.
MÁM TO STOP ZAVOLEJ MI STOP HOLMES
Franta šel do schodů a říkal si: „Já ti dám Watsona, dědku.“