34. Závodit na tom nebudu aneb S Mibem si Yedoo namažu na chleba

Mám koloběžku s koly průměru dvaceti palců. Čím vetší průměr kol, tím menší valivý odpor, tím vám to rychleji jede, helemese, závodníci jezdí na osmadvacítkách. A že závodníků je a berou to fest vážně, kde jsou ty doby, kdy na startu stála skupinka, které šlo hlavně o pobavení se. Teď už jezdí i závodní týmy, trénují celý rok a... no, však to znáte.
Závodit na tom nebudu, na takovou kariéru jsem moc stará a těžký trénink by mě nebavil, říkala jsem si.
A pak jsem si přečetla upoutávku...
V Praze měl konat Koloběžkový den. Což bylo fajn, protože to bylo v Praze a já se nemusela trmácet bez auta do nějakých zapadlých končin.
Měl se konat o zářijovém víkendu, to znělo dobře, aspoň to už nebude takové vedro. Asi tři stovky dětských kategorií a dvě dospělé - amatéři na pět, profesionálové na deset kilometrů.
No to přece snadno dám, ne?
Dále to bylo vyhlášeno na stejný termín jako jakési závody celoroční koloběžkové ligy, které byly v Brně, a tudíž bylo jasné, že se konkurence rozdělí.
Hur, hur!
A že bych to zkusila? Dělá to nadace Jedličkova ústavu, aspoň svým startovním poplatkem podpořím dobrou věc, že. A nejde o to vyhrát. Na dvacítce stejně nevyhraju. I když jezdí jako ďábel, jasněže je Mibo těžší, ale Yedoo, Yedoo je... no, však uvidíte!
Trasa byla předem vyznačena na internetových stránkách a odehrávala se v prostoru pražského Výstaviště.
Tak si tam sjedeme.
Protože nemám ráda ten úsek mezi Palmovkou a Stromovkou, a to po obou březích Vltavy, rozhodla jsem se o průzkumnou výpravu přes Divokou Šárku. Metro je šikovná věc, nechala jsem se dovézt na Nádraží Veleslavín, pak to bylo ne příliš dlouhý kousek do mírného kopce a mohl následovat sjezd.
V Divoké Šárce jsem snad dvacet let nebyla, protože žiju na opačném konci Prahy, a to byste nevěřili, jak za těch pár let prd, prd, vyrostou stromy! Až by se jeden divil.
Chodecký provoz je nějaký, silnička poněkud úzká.
Pak začalo pršet.
A to bylo dobře, protože chodci se různě poschovávali tu pod stromy, tam do občerstvovacích zařízení, silnička se vyprázdnila a já mohla uhánět, občas konzultujíc kudyže mám vlastně jet s vytištěným kouskem mapy.
Příště už to budu mít nastudované.
Dostávám se do spodního konce Divoké Šárky; tady to vůbec neznám. Krátký úsek podél hlavní silnice, odbočka na silnici vedlejší, pořád po značené cyklostezce. Provoz minimální, jen mi mírně zatrne, když míjím autobusové zastávky.
Tudy jezdí autobus? Ten přece potkat nechci!
Silnice je v opravdu pěkné kondici, široká už dost, a klesá. Zalehávám do sjezdového postoje, vítr mi sviští přilbou a za mnou se začne ozývat tiché brrrrm, brrrrm...
Autobus. Ne proti mě. Za mnou.
Brrrm, brrrm.
Je tu třicítka, já mám na tachometru 28, když se ještě trochu zabalím, mám tam 30, ale autobus je velký a těžký a vůbec a...
Narovnávám se a sjíždím do zálivu, který se tu příhodně objevuje. Opatrně brzdím 22... 18... 15...
Autobus mě mine těsně před tím, než se zálivu opět vyjíždím. A metelí si to dolů ku Praze.
Poslyšte, on tu fakt nejede 30!
Pěkná asfaltka se záhy vleje do silnice s kočičími hlavami-i-i. Beru to po chodníku, je přece jen příjemnější, nebudu blokovat objevivší se auta a mezi těma lampama prokličkuju.
Podjíždím vlakovou trať, semafor, chodeckým způsobem překonávám přechod. A pak už jen pár desítek metrů a čeká mě přívoz.
Po příjemné vyhlídkové jízdě se vydávám proti proudu řeky celkem hezkou cestou. Ano, mohla jsem zůstat na protějším břehu, ale... taky tak rádi jezdíte vedle hlavní silnice a dýcháte prach a zplodiny?
Cesta se houpe nahoru a dolů a pak se přede mnou objeví Trojská lávka. Dupavě ji vystoupávám; tohle je moje druhé nejneoblíbenější místo na téhle trase.
Následuje sjezd, přejezd ostrova a výšlap k mostku přes druhé rameno Vltavy.
Tohle je moje nejneoblíbenější místo téhle trasy.
Vlévám se do Stromovky, pohodově se sunu po stezce a zakotvím na prázdném Výstavišti.
Kudyže je značený ten okruh?
Vytahuju obrázek vyznačený na letecké fotografii a konzultuju s realitou.
OK.
Změna první - oproti letecké mapě tenhle asfaltový úsek vydláždili. Bude to drrncat!
Nevadí, asi. Před pavilonem doleva?
Odbočím a následuje zrada v podobě pasti na mamuty. Je tu hluboká díra přes celou cestu, asi renovace, no kdepak udělali soudruzi z NDR chybu? Protáhnu svůj stroj okolním bahnem a pokračuju. Tudyma, hele, taky je ostrá zatáčka a támhle hned další. A uprostřed ní stojí strom, dobrý.
Další dvě ostré zatáčky, dlouhý rovný úsek, mnoho možností, chvíli se zamotávám, pak se najdu.
Dobrá.
Podruhé to zkusím rychleji, tedy spíš „co to dá.“ Vyměřuju si místa na přehazování nohy, abych do ostrých zatáček vjížděla s lepší možností vyvažování.
Celkem to docela jde. První trénink nebyl špatný.
Zamířím přes Strossmayerák a most přes Štvanici na Karlínskou cyklostezku, na Palmovku a domů.
Za týden si to zopáknu.
Jenže nezopáknu, protože předmětná část Výstaviště je uzavřena kvůli jakémusi podnikovému mecheche.
Tak mi holt nezbude než se účastnit závodu s jediným tréninkem v místě (nepočítám-li možnost si trať projet před závodem) a doufat v to nejlepší.
Už příští týden.