31. Óda na kopce aneb Kouzlo motivace

Nejdřív se ještě stručně vrátím k minulé kapitole, kde jsem k jízdě v dešti úplně zapomněla zmínit důležitost blatníků. To byste nevěřili, jaké niagáry dokážou vaše pláště z vozovky odvést (při zachování optimální přilnavosti kol vzhledem k extrémním podmínkám). A nejsou-li blatníky, niagáry končí na vás. Zatímco jsou-li blatníky, niagáry vám je zevnitř umyjí!
Další důležitou věcí, i když by se tolik nezdálo, jsou brýle. Zvlášť jedete-li rychleji, šlehající kapky v mžourajících očích nejsou pro rychlou orientaci to nejlepší. Brýle se avšak nesmí mlžit, kapky na nich nesmí ulpívat a ještě musí být kompatibilní s přilbou, až takové nějaké objevíte, dejte mi vědět!

Tak a teď k těm kopcům.
Na inlinech kopce oblibuji, tedy směrem nahoru. Inliny nemají brzdy, a jedu-li nahoru, nemám problém zastavit, protože setrvačnost to jistí. Kopce směrem dolů naopak na inlinech neoblibuji, protože nemají brzdy a tedy nejdou spolehlivě zastavit.
Koloběžka brzdy má, tudíž zde dlouho byla situace právě opačná - oblibovala jsem jízdu směrem dolů, protože bezpracnou.
Ne že by se situace změnila nějak markantně; pořád oblibuji jízdu směrem s kopce. Má však několik specifik, o nichž je záhodno vědět.
Například - jedu-li s kopce, můžu jet i slušně rychle. A v tu chvíli, kdy se mi subjektivně zdá, že zpomaluju na nějakou směšnou rychlost můžu objektivně ještě pořád jet třeba 25 km/h. A jedu-li objektivně 25 km/h a šlápnu si do toho, tak letím podobna chromému Supermanovi.
Dále - jedu-li rychle s kopce, může se na silnici objevit nepředpokládaná překážka, jako klacek, pes, jáma na mamuty nebo zpoza keře vyskočivší auto. Brzdy brzdí, to je pěkné, nicméně stroj má určitou hmotnost h, odpovídající součtu hmotnosti jezdce j a hmotnosti koloběžky k a i v tu chvíli, kdy brzdy smáčknete co to dá a kola se přestanou točit, gumy se klidně můžou smýkat setrvačností původním směrem.
Nemluvě o tom, že když jedete ve sjezdovém postoji, to je nakloněný nad řidítky, tělo co nejvíc dopředu, aby to jelo co nejrychleji, a zmáčknete přední brzdu, opíše vaše zadní kolo oblouk a zarazí vás do země. Proto jsem teď trénovala brzděni s kopce, kdy nejdříve přesunu těžiště maximálně dozadu a až pak mačkám brzdu - tudíž už nehrozí zarážení jezdce do země a podobné kratochvíle, humorné především pro mírně škodolibé přihlížející.
A ještě dalším problémem je, že když jedu delší úsek v onom sjezdovém postoji, nakloněná nad řidítky, tělo co nejvíc dopředu, aby to jelo co nejrychleji, tak koukám dopředu v takřka cyklistickém postoji a z toho pak pěkně hnusně bolí za krkem.
Nicméně sjezdy na koloběžce jsou fajn a pěkné, pokud tedy máte vhodný terén a tak, rozhodně doporučuje osm z deseti zubních lékařů.
Jízda po rovině je taky fajn, nepomáhá gravitace a v ideálních podmínkách vám ani nefouká protivítr. Šlapete co to dá, ono to začíná dávat třeba 16-17 km/h a vy máte pocit zadostiučinění a drsného borce. Při skončení šlapání máte pořád slušnou setrvačnost, ale koloběžka se kontroluje celkově snáze než s kopce.
Do kopce, do kopce je koloběžka prevít.
Takovým zkušebním kopcem je pro mě už dříve zmiňovaný u Kyjského rybníku. Mrcha začíná prudce a ve chvíli, kdy nemůžete, zvolňuje. jenže vy jste naprosto vyplivnutí, takže koloběžku pak už jen vedete prakticky pro rovince, sípáte jako starý astmatik, chce se vám brečet i zvracet najednou a jen si vzpomenete na tréninkové tipy pro soutěžící koloběžkáře - trénujte do kopce tak, až budete zvracet.
Kdysi jsem si říkala, že dokud ten kopec nevyjedu na jeden zátah, jsem máčenka a ne koloběžkář.
No a naposled se situace změnila.
Ve spodním úseku kopce rozšlapávám s frekvencí střídání nohou jednou za šest šlapů a střídám přeskokem. Totiž, střídání nohou přeskokem je děsně kůl, ale já ho ještě pořád tak úplně neovládám, pokud náhodou nejedu do kopce.
Někde na té úrovni, kdy se sklon kopce zmírňuje, jsem ze střídání nohou přeskokem naprosto odpálená a začínám střídat už jen přešlapem. Určitá ztráta hybnosti tu tolik nevadí. A zjišťuju, že najednou pořád držím frekvenci střídání za pět až šest šlapů.
Nevím, jestli je to euforie spojená s tím, že mi to přece jen jede, fakt, že jsem překonala svoji noční můru nebo čistě a jednoduše jen znalost trasy. Jedu do kopce, jede mi to dobře a já se cítím skvěle. A skoro si přeju, aby kopec nekončil.
On se však překlopí a já musím začít dávat pozor na ty jámy na mamuty a auta.
Když si tak zavzpomínám, první dobrý pocit z jízdy do kopce jsem měla kdysi u nájezdu na Libeňský most, z Karlínské cyklostezky. Dvě růžová kola se tam v kopci zastavila, cyklisté to nezvládali, sesedali a tvářili se rozpačitě. A já hezky, šlap, šlap, šlap, hop, šlap, šlap, šlap...
Zatímco dneska mě nikdo nevidí, a přes to...
U odbočky s předností zprava pro jistotu brzdím, jeden nikdy neví, co číhá za bukem. A zase je přede mnou kopeček, a zase to jede rychle a hezky.
Ano, jsem zadýchaná, ano, cítím svůj tep v uších, ale tak nějak mi to nevadí. Třeba je to pravý zen?
Ale jeden fakt zůstává. Když jedu do kopce, najednou se cítím tak nějak víc... živá.

Vůbec se mi jezdí líp, a není to jenom dofouknutými pneumatikami. Možná trochu, a trochu taky nedostatkem lidí. Lockdown skončil, jsou prázdniny, a všichni dělají zajímavé věci někde jinde a nekorzují po cyklostezkách.
Moje osvědčená trasa ve variantní délce 20-30 km je čím dál tím snazší. Dokonce už jsem se naučila i tolerovat ten strašný úsek kolem Povltavské.
A zase fakt - čím rychleji jedu, tím snáz se mi jede. Zím míň námahy musím vynakládat.
Takže tam, kde jsem kdysi plakala při jedenácti kilometrech za hodinu jedu patnáct a jede to prostě líp.
Trojská cyklostezka má tu vlastnost, že tam vítr vždycky fouká proti vám. V kanálu trénují kajakáři, nemají být na olympiádě? No, všichni se tam asi nevejdou.
Hemžení ustává, z vrat přede mnou vyjíždí velká dodávka. Odjede a bude klid, myslím si.
Dodávka mě stíní před větrem, je tu rovinka, na tachometru šestnáct a tak nějak se dodávce lepím za zadek. Z vrat vyjede druhá dodávka, za mě.
Že by na sebe čekali?
Dodávka přede mnou ještě zpomalí, úsek je přehledný. Rozšlapu to tedy a dodávku předjíždím. Zařadím se před ní, na tachometru šestnáct, zatracený protivítr za mnou.
O kus jí ujíždím, jenže přichází kopeček k Trojské lávce.
Tenhle kopeček začíná nenápadně a pak je horšejší a horšejší.
Dodávka se přibližuje.. dodávka zrychluje... já mám teď přece kopečky ráda, ne?
Tak asi ne. Ne v protivětru, ne když mi za zády visí dodávvka, která se asi rozhoduje jet tu tou poolenou dvacítkou a já tu nemám kde uhnout.
Skloním se nad řidítka a šlapu.
Není nad motivaci v podobě několika tun za zadkem.
Cyklostezka uhýbá doleva, dodávky pokračují doprava.
Setrvačností vyjedu ještě kousek, ale před nájezdem na lávku potupně rezignuju, sesedám a koloběžku vedu.
Jo, teď se mi chce zvracet.
Na tohle natrénováno ještě nemám.

Za to ten šílený kopeček kolem Planetária nakonec se zatnutými zuby dám.
Jo, ono to časem ještě půjde...