22. Bezhvězdí

Temnota ustoupila. Na oblohu se vyhoupl měsíc a ozářil holou hlavu. Božsky se leskla a odrážela chladné světlo. Několik paprsků dopadlo vedle lodi a černý stín nabral podobu zvířete.
Knihovník si upravil brýle, aby lépe viděl. Usmál se. Rejnok se rozvalil na hladině a přátelsky mu pokynul bodákem. Za růžovými skly mořská obluda vypadala stejně roztomile jako dětská hračka.
„Zdravím tě, mořský ptáku!“
Rejnok polichoceně zachrochtal a rozvinul černá křídla.
„Spadl jsi z nebe?“
Artur se odvrátil od bezvládného Starosty a odhodil veslo: „Zešílels, Cyrile?! Se souhvězdím Velkého rejnoka má společné leda rodové jméno.“
Knihovník vyvalil oči: „Velký?“
„Rejnok! Zatraceně. Velký a skutečný!“
Ze vztyčeného bodáku vystřelil elektrický výboj.
„Září jak padlá hvězda!“
„Padlý musíš být ty!“ Artur přiskočil k okouzlenému Knihovníkovi a rychle ho odtrhnul od bortu: Víš, jak jsou nebezpeční?!“
„Plky a pověry!“ Rejnok si odfrknul, mávnul křídly a přirazil k lodi. „Míříte do Pavích vod?!“
Artur nadskočil: „Špehoval jsi nás?“
„Jsem snad člověk?“ Rejnok znechuceně nakrčil rypák. „Hádáte se, rvete se a řvete! Slyšela vás půlka oceánu! Já mít bratry,“ zasnil se a znovu se rozzářil, „vykašlu se na ptáky i Paví ostrov a nechám se s nimi unášet mořskými proudy. Spolu a stejným směrem!“
Knihovník zatleskal: „Konečně skvělý proslov! Slyšíš, Beníčku?“ sklonil se nad ležícím bratrem. „Rovnost, svornost, bratrství! Takhle se dělá politika!“
Nikdo mu neodpověděl.
Artur znejistěl. Opatrně šťouchl do bratra špičkou boty. Od úderu veslem byl Starosta podezřele potichu. Když s ním nehnula ani politika, musel být…
Rejnok si odkašlal: „Zavedu vás tam!“
„Ty?!“
„Úplně zadarmo! Nebo snad trefíte?“
Některé věci ani brýle nespravily. Knihovník vzdychnul a obrátil svůj batoh dnem vzhůru. Hromada krámů se zvětšila.
„Není to moje vina. Jsem si jistý, že jsem tam ten kompas dával!“
Artur zdvihl oči k nebi. „Bez hvězd nemáme šanci.“
Starosta tiše zachrčel: „Bez hvězd?“ chytil se za hlavu. „Já jich vidím spoustu!“
„Vážně?“ Arturovi se ulevilo.
„Minimálně dvě.“
Knihovník zrůžověl: Ta rána zabrala! Tak hezky jsi o nás ještě nikdy nemluvil!“
„Cože?!“ Starosta se vzpamatoval.
Vyskočil na nohy a kopl do vesla tak prudce, až se loď rozkymácela
„S tebou si to vyřídím později!“ zasyčel na Artura.
Vyklonil se přes bort a zahrozil k hladině.
„Zavedeš nás?“ zahřímal. „Jen tak?!“ Namířil na rejnoka prstem. „To bych se divil. Zadarmo ani rejnok nehrabe!“
Začalo svítat.