14. Výlet do okresního města

Několik dní byl celkem klid, jen se sem tam někdo z pacientů zmínil, koho že si to zase zrovna vzali policajti do prádla, vypadalo to, že to berou opravdu šmahem. Ládík v tomto směru nebyl rozhodně výjimka (naštěstí se u lesních kraviček celkem rychle vzpamatoval a zpátky do práce už ho taky pustili). Probrali většinu zaměstnanců JZD a půlku lidí z Vrchoviny i ze Lhoty.
Doktor si dost cynicky říkal, že to policajtům nezávidí, že asi nemohlo bejt moc lidí, kterým by někdy Joska Vaňásek nešlápl na kuří oko.

Doktor se těšil, že si v neděli trochu přispí, ale telefon ho vzbudil hluboko před šestou ranní.
„Pane doktore, Růža nedorazila domů,“ zněl vystrašený hlas ve sluchátku.
Doktor se nemohl probrat, význam slov mu nějak nedocházel.
„To jste vy, Maruško?“
„Promiňte, nezlobte se, budím vás a ani se nepředstavím.“
Doktor se vzpamatoval rychle. Něco se muselo stát, Marušku, jen tak něco nerozhodí. „Jen klid, Maruško. Už vás poslouchám. Jen mi řekněte, co se stalo.“
„Růža měla včera denní na porodnici, večer volala, ať se neděsim, že přijede až posledním vlakem, že jdou s kamarádem pomoct Františce nadělat dříví na topení a tak, že už je zase nemocná.“
Doktorovi už to docházelo. Růža by určitě dala vědět, kdyby jí to ujelo a musela u Františky přespat. Zeptal se jen. „Dneska slouží na pohotovosti, že?“
„Jo, vezmu to za ní. Proto volám tak brzy, nezlobte se.“
„Jak se tam dostanete?“ reagoval doktor okamžitě. Pěkná jarní chumelenice včera udělala z kraje dubna zpátky prosinec. I Růže by cesta na vlak trvala dvakrát tak dlouho.
„Pan Komárek jede autem na šestou do Petrovic do fabriky, tak mě vezme na vlak.“
„Tak to jo. A ještě, s kým byla domluvená? S Jendou?“
„Jo.“ Maruška se odmlčela. „Určitě je sebrali.“
Doktor slyšel zadržovaný pláč v hlase a věděl, že se Maruška s velkou pravděpodobností nemýlí. Estébáci si zase jednou přišli zchladit žáhu na Františce a sebrali tam i ty dva mladý. Jenda chtěl jít do semináře, takhle s tím bude mít utrum. A Růža, jak kdyby si tahle holka už v životě neužila dost. Vše mu letělo hlavou, ale snažil se odpovědět co nejvíc klidně: „Tak jeďte na tu pohotovost, já pozjišťuju, co půjde, a zavolám vám tam.“
Doktor chvilku zamyšleně seděl na posteli a pak šel dát vodu na kafe. Pro tu chvíli, než to kafe vypije, se svět nezblázní a on potřebuje mít dobrej plán a na něj jasnou hlavu.
Nejdřív se staví u Lukešů, jestli to je, tak jak myslí, tak budou taky strachy bez sebe, tak aspoň budou moct spojit síly.

…

Doktor pomalu projížděl ulicemi okresního města, už se chystal, že zaparkuje a půjde se někam ohřát, když konečně spatřil trojici, kterou už hodnou chvíli vyhlížel. Vypadalo to, že tou čvachtou rozmoklého sněhu jdou směrem k silnici z města. Františka sotva pletla nohama. Jenda s Růžou jí podpírali, každý z jedné strany. To chtějí jako jet domů stopem, nebo co? Malou chvíli ještě vyčkal, vypadalo to opravdu, že jdou na stopa.
Na kraji města je předjel a zastavil.
„Vidíte děti,“ řekla Františka tiše, „říkala jsem, že se nemáte bát, že se Pán Bůh o nás postará.“
Františka snad ani nevnímala, kdo jim zastavil. Doktorův pohled se střetl s Růžiným: „Pojďte nasedat.“
Když se usadili a vyrazili, začala Františka modlitbou za spásu duší těch estébáků. Doktor si furt nebyl jistej, kolik toho vůbec zvládá vnímat. Určitě měla horečku. Ani nekašlala, jen tak zrychleně povrchově dýchala. Zápal plic. Jak vyšitej.
Ještě začala modlitbu růžence, usnula po prvním zdrávasu, pobledlý Jenda u druhýho desátku. Doktor s Růžou se tiše střídali v recitaci až do konce.
„Má pravdu. Františka,“ špitla tiše Růža. „Tohle není náhoda. Sebrali nám doklady i peníze, ale růženec mi v kapse zůstal. Tohle není náhoda.“
Doktor mlčel. Asi byl danej estébák natolik hloupej, že nevěděl, co to je.
„Chtěla jsem vzít Františku rovnou do okresního špitálu, ale nechtěla, že by z toho byly jen další problémy. Bojím se, že má zápal plic.“
Doktor jen kýval hlavou, nechtělo se mu odpovídat. Měl pocit, že to trubicovité dýchání slyší jen z Františčina neklidného oddechování ze spaní. Začaly jí promodrávat rty. Byla zralá na kyslík. Jak tohle dopadne...
„Jendu vyhodíme někde cestou na vlak a Františku vezmeme rovnou do Bukoviny do špitálu. Maruška za tebe jela na pohotovost.“
„Moc děkuju… Vám oběma.“
„A od paní Lukešový mám kurf proviantu,“ usmál se doktor.
„Děkuju,“ Růža jen tiše hlesla.
Chvíli bylo ticho.
„A ty, jsi v pořádku?“ zeptal se doktor.
Růža kývla, pak si uvědomila, že na ni doktor nevidí, tak váhavě odpověděla: „Snad jo. Ještě dlouho si budu přehrávat v hlavě, co jsem měla a neměla říkat. Hrozně se bojím o Františku. A jestli třeba Jenda nebude moct jít studovat, tak si to snad neodpustím.“
„To není tvá vina, šli jste Františce jen pomoct…“
Zase jeli chvilku mlčky.
„Pane doktore,“ začala Růža tak opatrně. „Vy máte dneska ten koncert s kvartetem, že?“
„Ježkovy zraky, já na to málem zapomněl! To by mě Ruda zabil a nejen on…“
„Mohl byste se tak nějak opatrně zmínit před Staníkem?“
Doktor věděl, že Růža jezdí do Roudnice za nějakejma kamarádama a že provozujou nějaký muzicírování se Staníkem, ale z téhle věty měl dojem, že mu něco muselo uniknout. „Co mu můžu říct?“
„Cokoliv uznáte za vhodné, spíš jen aby nebylo moc lidí okolo.“
Teď už se doktor zarazil úplně: „Je něco, co nevim?“
Růža bez rozmýšlení odpověděla: „Jestli jo, tak je to jen dobře.“
Doktor se zarazil, až se Růža lekla, jestli to nevyznělo drze, ale on se vzápění nahlas rozesmál: „Máš pravdu a nemělo by mě to překvapovat. Když jsem tě tehdy bral do ordinace, myslel jsem si, že jsi mladý trdlo, proto jsem ti taky tak nějak automaticky začal tykat, ale už dlouho si to nemyslim…“
„Ale na tom tykání nic měnit nebudeme…“ řekla Růža trochu s obavou, nedovedla si představit, že by to bylo jakkoliv jinak.
„Ne, to asi nebudem,“ rozesmál se znova doktor, „vykat bych ti fakt nemohl, a kdybys tykala ty mě, tak to by zase tetky na obvodě nerozdejchaly. Ač je mezi námi věkovej rozdíl pomalu padesát roků, ještě bychom se dostali do řečí.“
Růže se odlehčením situace nějak ulevilo. Jenda se během hlasitého smíchu vzbudil a domluvili se, kde ho vysadí na vlak.

Františku konverzací nevzbudili.