14. kapitola

Jednoho podvečera byl Rafael v kavárně zrovna sám, Saskie měla onoho dne nabitý rozvrh. A právě tehdy by se mu hodilo, kdyby ji mohl poslat obsluhovat. Když totiž zaregistroval nově přišedší dvojici, nevěřil svým očím. S dívkou tam byl ten mladík, který stál u konce jeho učitelské kariéry. Onen adresát facky, která obletěla sociální sítě.
Nedalo se nic dělat, Rafael je musel jít obsloužit. Byl zvědav, zda se k němu jeho bývalý žák bude hlásit.
"Jé, dobrý den, pane učiteli!"
"Vy, Urvinitko? Přiznám se, že vás bych zde nečekal. Myslel jsem si, že spíše velbloud uchem jehly projde, než že by Elvis Urvinitka dobrovolně zavítal na toto místo literatuře zaslíbené."
"Přiznám se, že to byl nápad přítelkyně."
"Slečna vás kultivuje, a to je dobře. A ještě něco, neříkejte mi , prosím, pane učiteli. Jak sám vidíte, nyní už literaturu servíruji jen těm, kteří za ní dobrovolně přijdou. Máme tu na poličkách plno knih, můžete dívce svého srdce předčítat něco romantického."
"Já bych ale byla radši," reaguje Elvisova společnice, "kdybych něco romantického slyšela přímo od něj, viď, Elvisi."
"Máte naprostou pravdu, slečno. A věřím, že pan Elvis to dokáže. Ale vy jste určitě přišli v první řadě, abych tak řekl, za konzumními požitky," pravil Rafael a předal dvojici nabídku.
Po chvíli Elvis objednal, sobě kávu irskou, přítelkyni vídeňskou. Seděli tam, pomalu upíjeli, drželi se za ruce, občas si něco šeptli. Rafael je zpovzdálí nenápadně pozoroval a začínal mít pocit, že ten Urvinitka přece jen nebude takové hovado, jakým se jevil býti, když byl jeho žákem.