13. Západní vítr

„Hej, rádkyně! Kam vlastně letíme?“
Paví pera nasákla vodou a začala klesat pod hladinu. Do křídel se opřel další poryv větru a Dáda vystřelil kupředu. Na tváře mu vystříkla mořská voda.
Andulka se zamračila: „Přece tam, kde kvetou stromy nadpozemské krásy a země je tak bohatá, že lidé chodí od hlavy k patě celí v hedvábí. Kde zlaté sochy mají velká spokojená břicha a blýskavé oči plné víry a drahých kamenů.“
„Taková země existuje?“ zabručel Dáda.
„Neruš a poslouchej!“
Vypjala hruď, odkašlala si a zatrylkovala: „Až tam, kde zvlněné střechy chrámů lesklými hřebeny se dotýkají blankytného nebe!“
„To asi nebude u nás pod majákem?“ zeptal se Miki.
„Ani náhodou,“ ušklíbnul se Tomek. „Žene nás západní vítr!“

Začalo se šeřit. Studený vzduch zalézal pod nehty a po hladině se klouzaly chomáče mlhy. Do kluků se dala zima. Andulka se schoulila Mikimu na rameni a zastrčila si drkotající zobáček do hustých černých vlasů.
„Už tam budeme?“ zakňučel Miki. Rozklepaly se mu ruce. Papírová křídla byla čím dál těžší.
Voda burácela. Vlny rostly a rozbíhaly se vpřed, aby se o pár vteřin později s mohutným řevem vrátily nazpět pokryté vrstvou bílé pěny.
„Země na obzoru!“ Tomek si hlasitě oddechl.
„Země?“ Miki přimhouřil oči a snažil se zaostřit. „Vidím jen skály!“
Dáda se obrátil na Andulku: „Jak přistaneme?
Rozbouřené moře se bezhlavě vrhalo mezi útesy. Naráželo do ostrých hran, které ho porcovaly na miliony kapek. Večerní chlad byl nasáklý vodní tříští a chutnal po soli.
Andulka spokojeně zamlaskala a protáhla si ztuhlá křidélka.
„Určitě si poradíš,“ usmála se na Dádu. „Jsem si jistá, že lítáš o hodně lépe než přemoudřelá slepice.“ Pokynula zobáčkem k Tomkovi: „Stejně jako tvůj bratr.“
Sklonila se k Mikimu a jemně se mu otřela o spánek.
„Za tou černou skálou najdeš zátoku. Je tam ukryté molo,“ zašeptala mu do ucha.
„Molo?“ snažil se překřičet vlny. „Kluci, je tam molo!“
Andulka nakrčila pírka a vznesla se vzhůru: „Taky sis to mohl nechat pro sebe! Alespoň na chvilku!“
„Hej, zrádkyně!“ Dáda natočil křídla a zamířil správným směrem. „Tohle ti nezapomenu!“

Na obloze zazářily první hvězdy.
„Zrádce! Jak jsi mu mohl půjčit loď!“ starosta se třásl vzteky. „Vždyť to neumí řídit!“
Zbohatlík se vlnil potemnělou hladinou jako opilý mořský had.
„Říkal jsem ti, že je to rozbité!“ zaznělo od kormidla. Artur seděl na zádi a otráveně si pohrával s dřevěnými úlomky. „Spadla na to jednokolka!“
„Měli jsme ji vyhodit!“ vyštěkl starosta.
„Měli jsme vyhodit kotvu!“ bránil se knihovník. „Jenže, než jste se přestali prát jako malí kluci, strhnul nás proud!“
Starosta se zadíval do hvězd: „Ví někdo, kterým směrem plujeme?“
„Na východ?“ zaváhal Artur. „Anebo možná na jih.“
„Někde tady mám kompas!“ knihovník se vrhnul na batoh. Na dně lodi se vršila hromada nepotřebných krámů.
Starosta ji štítivě rozhrnul špičkou boty: „Máš tam vůbec něco použitelného?“
Kopnul. Věci se rozletěly po palubě.
„A sundej si ty brýle. Vypadáš jako blbec!“
„Ani náhodou!“ odseknul knihovník a pečlivě si urovnal duhová sklíčka. „Když je mám, vidím jinak. Dokonce i ty chvílemi vypadáš příjemně!“
„I teď?“ Starosta mu strhnul brýle z obličeje.
„ARENA,“ přečetl nahlas. „Víš, co to znamená?“
„Nejsem alfabet!“ knihovník pohladil nápis. „Je to zkratka. A LA REINA čili brýle podle královny!“
Starosta obrátil oči v sloup: „U stovky natvrdlých úředníků! Jsou to bojové brýle! Do arény!“
Knihovník pokrčil rameny a zalovil na dně batohu: „Měli k tomu i plavky!“
Artur se rozchechtal.
Do lodi se opřel vítr.