Jako blecha

Alexandr Stern se nedovedl přestat usmívat. Jeho spolucestující to přivádělo k úzkostným stavům neurčitého ohrožení (ten člověk neměl ani tu slušnost být cizozemcem, který nerozumí rakouským zvykům!).
Několikrát během jízdy povstal a kráčel, nikoli ovšem důstojně a rozvážně, jak by se na muže jeho věku slušelo – skoro se natřásal a div, že nepropukal v tanec, který pro něj naštěstí ještě nikdo nevymyslel. Nebylo pochyb, že by v něm vynikal, což pasažéry děsilo asi ze všeho nejvíce.
Ve stanici Wien Nordbahnhof si oddechli – přespříliš veselý advokát opustil prostor.
Nemohl se dočkat, až Noře povypráví o tom všem, co zažil v Olomouci.