45. Duchařina - Neklidný Krízl

Sledovali jsme s Janem Krízla ještě celý zbytek dne.
Ačkoliv to podle toho, co říkal Vářa, vypadalo, že všechno v novém prostoru drogového skladiště fungovalo bez problémů, Krízl vypadal značně nespokojeně. Nemohl jsem dlouho příjít na to, kde je problém. Až když pak druhý den ráno sjel k Datlíku a čekal na obvyklém místě na Simonu, která pochopitelně nedorazila, tak mi to konečně docvaklo. Nechápal jsem, co od ní v tuhle chvíli mohl chtít, možná to byla zase jen jeho paranoia, i když tentokrát poměrně opodstatněná, jediná osoba, která mu mohla doopravdy zavařit, byla Simona.
Když dojel do práce, tak dohledáním Simony pověřil Ferdu. Dost nás to s Janem překvapilo. Co ho to popadlo? To má bejt jako nějaká zkouška, jestli Ferda někde provalí svoje spojení na Vacka? A jak hodlá Krízl Vackovi hledání Simony zdůvodnit? Jako, že je tak pilnej, že mu hlídá jeho potenciální podezřelé?
S Janem jsme se shodli, že si Krízl musel uvědomit, že mu dost teče do bot. Že to se svou přezíravostí vůči Simoně pěkně přehnal a že pokud by začla mluvit, tak bude v opravdu velkém průšvihu.

Ferda si vzal k ruce Rudu – byl jsem rád, že je rozumnej a bere si na takovouhle práci svědka. A vyrazili do Roudničky. S Janem jsme se rozdělili, já šel s Ferdou, on vyrazil nedlouho po nás s Krízlem.
Ferda s Rudou obešli dům, všude bylo zamčeno, zabezpečení bylo v pořádku, v popelnici pár drobností. Simona tu zjevně moc dlouho nepobyla.
Ve vedlejším domě se hnula záclona. Bylo to obyčejné vesnické stavení z původní zástavby. Ferda tam zamířil. Krízl zrovna projížděl okolo, když se Ferda představoval sousedce.
„Dobrý den, potřebovali bychom vědět, jestli jste někdy v poslední době neviděla paní Vávrovou.“
„To víte, že jo!“
„A kdy to bylo?“
„Jeden den je všechny sebrali policajti. To byly hotový policejní manévry!“ Sousedka si to evidentně užívala, šermovala rukama, jak na divadle. „Pak se tu objevila jejich hospodyně s nějakým policistou a zabalila si věci. My se spolu známe, tak jsme si pak daly kafíčko, než jí jel vlak. Jela k sestře do Kostelce. Měla velkej kufr, tak jí pak manžel hodil na nádraží autem. Prej jim s tou prací praštila, že si sežene něco jinýho. No, já bych tam teda taky dělat nechtěla, vždyť to jsou kriminálníci!“
Ferda ani Ruda to nekomentovali. Ruda navázal: „A paní Vávrovou jste viděla?“
„Ta přijela druhej den večer, přivezl jí jeden z těch, co tu obcházeli během toho zátahu, takovej menší podsaditej. Pak šla ráno běhat v tom svým svítivě růžovým úboru, taky by ve svým věku mohla nosit něco normálnějšího.“
Pomyslel jsem si, že sousedka jen závidí, jak dobře Simona na svoje roky vypadá. Ale popravdě jsem se té jedovatosti zas až tak moc nedivil. Starousedlíci asi nenesli úplně dobře, když se jim v devadesátkách jejich vesnice začala postupně proměňovat v satelit rezidencí největších hradeckých pracháčů. A že u Kulhánků asi moc klidno nebylo, na to bych si taky dost přisadil. To rozhodně nebyl prototyp ideálních sousedů.
Sousedka zatím pokračovala: „Vrátila se asi za hodinu dost strhaná, co by taky čekala, ve svým věku někde lítat po lese.“
Ferda jí trochu netrpělivě pobídl: „A dál?“
„Pak vylezla před polednem s malým kufrem a představte si, že šla čekat na šestnáctku na zastávku!“ Další teatrální gesto. „Já si myslela, že ani neví, jak se sem normální lidi dostanou!“
Ferda zase pokračoval: „Určitě jste si všimla, co měla na sobě, že?“
„Na její standardy byla oblíknutá docela normálně.“ Sousedka pokračovala velmi přesným popisem, pomalu i s cenovkama jednotlivých částí šatníku. Fakt jsem koukal, takovej svědek se hned tak nevidí. Normálně by to bylo terno, ale tentokrát bych byl o moc radši, kdyby to hledání Simony zrovna tak snadno nešlo.
Ještě si srovnali přesné časové údaje odjezdu a rozloučili se. Krízl (s Jednookým Janem) seděl o ulici vedle v autě a viděl je vycházet. Ferda si ho velmi dobře všiml a ještě chvilku zdržoval okukováním okolo, aby mu dal čas odjet první.
V práci Ferda sedl k počítači a koukal, jaké autobusové nebo vlakové spoje by eventuelně navazovaly na ten městskej autobus z Roudničky. Vzhledem k tomu, že šestnáctka jezdila kolem poledního tak jednou za hodinu, tak se z toho moc poznat nedalo, těch spojů bylo fakt hodně. Ještě procházel letecký společnosti, nikde se Simonino jméno neobjevilo. Vypadalo to, že je Simona pořád v Čechách.
Ferda se dohodl s Rudou a šli spolu za Krízlem a odreferovali k čemu dospěli. Krízl je vyslal na nádraží, zjistit, kam odjela. Tentokrát za nima nevyrazil. Zamračeně seděl v kanclu a doháněl papíry.
Nechal jsem zase Jana s Krízlem a sám šel za klukama.
Došlo mi, proč tímhle úkolem pověřil Ferdu – tohle už byla trochu vyšší dívčí, sám se vyptávat nemohl a jeho oblíbenec Jindrák by to nezvládl. No a kdyby měl Ferda náhodou nějaké postranní úmysly stran komunikace s Vackem nebo zatajení nějakých informací, tak to Krízl z Rudy vytáhne, kdy bude chtít, na něj už má svoje páky.
Ferda s Rudou nakonec uspěli až moc dobře. Paní pokladní na Hlavním nádraží si Simonu pamatovala. Simona asi i v relativně civilním oděvu musela bejt v nádražním prostoru nadstandardně dobře oblečená osoba. Možná ještě kdyby měla jízdenku na letiště, tak by to asi nepůsobilo nějak zvlášť divně, tak občas i movitější Hradečáci vyráželi na dovolenou, aby nemuseli vymejšlet parkování na letišti. Ale v kombinaci s lístkem do Mostu to muselo bejt opravdu nezvyklé.

To není dobrý. Říkal jsem si, že jestli má Ferda nějakej slušně krytej kontakt na Vacka, tak by ho měl použít. Protože tohle opravdu není dobrý.

Zalítnul jsem varovat Věrku a pak se zase soustředil na Krízla. Večer po tom, co mu kluci vše odreferovali opět začal psát hromadu esemsesek. Asi někoho pověří, aby mu Simonu v tom Mostě pohlídal. Koho by na to tak mohl poslat? Tipoval jsem, že to zas půjde přes Lízlera, a tak když šel Krízl spát, stavil jsem se za Vářou. Seděl na jasanu blízko toho nového překladiště a byl rád, že mě vidí.
„Čau vole!“ hlaholil, „mám noviny. Vobjevil se Javůrek!“
Aha, Lízlerova kumpána Javůrka už taky pustili. „Co ho nechá Lízler dělat?“
„V podstatě dělá „Pateru“, má to tu jako trochu hlídat.“
„Tak to ho určitě moc nebaví,“ odtušil jsem.
„No, zatím moc nebrblá, má to jistě zlatě placený. Byt má tuhle kousek u Centrálu, ty vole, tam se střídaj slečny jak svatý na orloji.“ Potutelně se usmál. „Asi mu to v lochu trochu chybělo.“ Ale zarazil se, „hele, my o vlku a von támdle kluše“ a ukázal do ulice směrem k Centrálu.
Nebyli jsme jediný, kdo si ho všimli. Z baráku vylezl Lízler, určitě ho musel vyhlížet. „Kde se flákáš! Psal jsem ti minimálně před hodinou! Už jsem potřeboval bejt dávno na cestě!“
Tak jsem měl asi správnej odhad. Vypadá to, že do Mostu se chystá Lízler.
„Se nečil! Ty si furt někde lítáš a mě tu necháš jen tak čumět do zdi.“
„Zapadni dovnitř a běda ti, jak si tam zatáhneš ženskou!“
„Nejsem blbej!“
Lízler mířil k autu, bral si kombíka, vypadalo to, že se to dá vzadu docela slušně rozložit na spaní.
Zarazil se a vrátil se pár kroků zpátky k Javůrkovi. Vypadal, jako že ho ten vztek přešel. „Ty vole, to bych fakt rád věděl, kdo ty instrukce píše. Myslel jsem si, že to je někdo vod Kulhánka, ale teď mě posílá dohledat Kulhánkovu céru někde v Mostě. To je divný, to se mi fakt nelíbí. Nerad bych se zas nechal zašít jenom proto, že udělám, co mi někdo nařídil.“
„Hele, dyť to tehdy byla fakt náhoda a Kulhánek se nám slušně revanšoval. Teď to bude určitě v pohodě. Dyť jsi říkal, že tu nepovedenou nakládačku Dědkovi ten novej šéf zvládnul v pohodě zažehlit,“ uklidňoval ho Javůrek.
Vářa to komentoval: „Ten to říká tak, jak kdyby mu v tom lochu vlastně nic moc nechybělo.“
Snad jen ty ženský, pomyslil jsem si, ale v podstatě jsem dal Vářovi za pravdu. Některý lidi prostě na svobodě žit neuměj a predikovatelný vězeňský prostředí jim vlastně vyhovuje.
Lízler nevypadal, že by ho to Javůrkovo sdělení nějak zvlášť uklidnilo. „Hele, říkej si, co chceš, tentokrát si všechny ty jeho zprávy archivuju. Jestli nás potopí, tak půjde taky.“
„Neblázni! Včera mi někdo vyprávěl, jak se jen tak ztratil ten cvok Vářa. Todle není prdel, taky bys nemusel dožít rána.“
Lízlerova reakce byla salva sprostejch nadávek. Nakonec jen vlezl do auta a odjel beze slova rozloučení. Javůrek se odšoural do baráku.

Vyslal jsem Vářu za Lízlerem a šel se chvíli kouknout za mámou.