Jsemť černá, ale milostná, ó dcery Jeruzalémské

„Jsem malíř,“ řekl jí. „Namaluj mi svět,“ rozkošnicky se protáhla, snědé tělo na bílém povlečení, beduínská dívka, dcera pouště. „Dolů svažuje ulice Krále Davida,“ prstem přejel po šíji, „strmá je Via Dolorosa,“ pokračoval žlábkem páteře, každý obratel jedno zastavení. „Jeruzalém není svět,“ namítla, ale on ji obrátil na záda a umlčel polibkem. Když se ústy zastavil na hrdém pahorku Siónu a v ruce svíral výšiny Olivové hory, oba už zapomněli, co měl vlastně kreslit.
Ráno byla pryč, tiše odešla z hotelu u Jaffské brány, zpátky k svému lidu.
Odjel z Jeruzaléma, opustil Palestinu.
Prázdnotu Judské pouště si odnesl v duši.