Když je svoboda pouze dočasná

Astrid seděla na lavičce. Sledovala dvouletého Artuše hrajícího si mezi dětmi na pískovišti. Srdce se jí sevřelo láskou. Její syn!
Neměla to lehké – svobodná matka, která ani nedokázala říct, kdo je otcem jejího dítěte. Rodičům vše vysvětlila. Maximálně ji podpořili, šťastni, že se dokázala vrátit. Prozatím oželela další vzdělání, Artuš ji potřeboval.
Někdy na… něj… myslela. Nebyl přece úplně zlý! Měl by radost? Artuš se mu podobal…
Ne, radši nechtěla vědět. Svoboda byla cennější.
Zavolala Artuše, dala ho do kočárku. Mluvila na něj, smáli se, zatímco jeli domů.
Stínu ve svých stopách si nevšimla.
Neviděla šok, nevíru, uspokojení.
Lov začal.