Pomáhat a chránit - kapitola 1

Shrnutí: Co kdyby postavy ze Zaklínače žily v současnosti? Mladý písničkář Jaskier potká jednoho večera policistu Geralta, který se stane velkou inspirací pro jeho tvorbu. A možná něčím víc…
Párování: Jaskier/Geralt, v minulosti Geralt/Yennefer (zmínka)
Přístupnost: Vzhledem k násilí a občasným ostřejším výrazům přibližně od 12 let.
Varování: popis násilí, užívání návykových látek.
Poznámka autora: texty písní, které se objevují v této povídce, jsou originály. Cílem bylo napsat dobré verše, které strhnou davy (stejně jako to dělaly verše v Zaklínačově originální době). Tak, prosím, přivřete obě oči a představujete si, že ty texty jsou skutečně dobré. Povídka není sepsána za účelem zisku, většina postav je majetkem Andrzeje Sapkowského (já s nimi akorát provádím různé nepřístojnosti).
Moje milá Remi,
přeju krásné Vánoce! A moc prosím o prominutí, že dárek zveřejňuji s přibližně dvouhodinovým zpožděním. Doufám, že mi to promineš a že se ti povídka bude líbit a udělá ti radost.
Neboj se, buď v této kapitole, nebo v některé z těch následujících se objeví Vánoce a zima, přátelství, láska, partners (in crime s trochou fantazie ;D), “nejvnějšnější” a navíc také spousta teplého Jaskiera, drsného Geralta, verše, český policejní a právní systém (který znám tak akorát z kriminálek, takže se předem omlouvám za nepřesnosti) a samozřejmě šťastný konec, to vše v kulisách současné Prahy.
Příjemné čtení! :)
Tvůj Evangelista biolog
1. kapitola
„Jo, v Praze je draze
To opravdu sedí
Navzdory vší snaze
To už všichni vědí
Co však můžeš slyšet
Občas mezi řečí
Že za každým rohem
Čeká nebezpečí”
Geralt zasmušile zíral do poloprázdného půllitru. Pivo tady nebylo nic moc. S jídlem také žádná sláva. Nakládaný hermelín ani utopenci, ježto obojí byli součástí tradiční hospodské nabídky, mu nezněly nijak zvlášť lákavě. Po teplém jídle v nabídce ani stopy. A ten šmejd se za celý večer neukázal. Jako by něco tušil.
„Zahlédl jsem třeba
Na návštěvě v Troji
Dřevěného koně
S rytířem ve zbroji
Ze seznamu míst
Škrtám Vršovice
V baru mi tam nasypali
Něco do sklenice”
Za barem stála znuděná servírka, zjevně brigádnice. Co dvě minuty vytáhla z kapsy telefon a ťukala do něj.
Geralt by nejradši do sebe obrátil zbytek piva, ale vzhledem k nezájmu obsluhující slečny by mohl na další čekat pěkně dlouho. Koneckonců lépe špatné pivo než být na suchu. Takže jen tak usrkl a znova svým zkoumavým pohledem přejel celou hospodu.
Věnoval téhle operaci docela hodně času. Rozkrývat a zatýkat dealery, navíc tak, aby u sebe v hodnou chvíli měli dostatek důkazního materiálu, nebylo snadné. Tenhle konkrétní byl navíc fikaný. Vlastnil tradiční českou putyku, pod touto zástěrkou svým zákazníkům ale prodával drogy. Zaplivané hospodě, jako byla tahle, původně na oddělení vůbec nevěnovali pozornost. Při bližším pohledu ale Geraltovi začalo docházet, že tu něco nehraje. Věnoval tomu půl roku intenzivní práce. Nejednalo se o velkolepou operaci, při které by policisté pozatýkali celý gang. Místní dealer byl sice v oblastním kontextu celkem velké zvíře, jenže v celém pražském podsvětí to bylo jako kapka v moři. Ale i ta kapka měla smysl a o jednoho dealera lépe méně než více.
„Sportem prý ke zdraví
Jen mi došel dech
Když jsem se byl proběhnout
Přímo v Modřanech
Byl jsem zcela namol
Jak na střední, kdysi
Vzbudil jsem se jinde
Hele, Kobylisy”
Geralt se pohledem zastavil v levé části hospody. Na jakémsi improvizovaném pódiu v rohu stál mladík s kytarou. Připadal mu tady jako pochůzkář, který omylem zavítal na brífink BIS. Vybrnkával na kytaru rytmickou melodii a do toho zpíval verše (Geralt musel uznat, že sem tam celkem nápadité) o různých čtvrtích v Praze. Nad hlavou mu visela slušně velká plazmová televize, ve které běžel hokej s vypnutým zvukem. Geralta okamžitě napadlo, že je na hudebníkovi něco divného. Tenhle klučina do takové hospody vůbec nezapadl. Vypadal sice celkem neškodně, ale Geralt se za své roky praxe u policie naučil nikdy nic nepodcenit.
„Kde ti bodnou kudlu,
Tam se netoč zády
Rovnou tě i ošetří
V čtvrti Vinohrady
Kde že vlastně bydlím?
Ořech, to už není Praha.
Ta je pro studenta
Přece jen moc drahá”
„Děkuji, dámy a pánové!” hluboce se uklonil Jaskier, jako by stál na vznešeném pódiu ve velkém koncertním sále a obecenstvo mu aplaudovalo. Ve skutečnosti se mezi hovorem a cinkáním skleniček štamgastů ozval jeden nebo dva páry rozpačitě tleskajících rukou. Jaskier sám si jen přistrčil židli na vyvýšený stupínek v rohu zapadlé hospody.
Z obvyklých návštěvníků mu většinou nikdo nezatleskal. Nebyli také úplně jeho cílová skupina. Proto také očima rychle našel v publiku lidi, které oslnil. Nepříliš výrazný pár třicátníků, který sem pravděpodobně zabloudil omylem. Kromě nich ale Jaskier zaregistroval muže sedícího v opačném rohu místnosti. Byl u stolu sám. Nešlo si ho nevšimnout. Zadumaný výraz, široká ramena, černé tričko s dlouhým rukávem, které spíš než by lichotivě zdůrazňovalo, ponechávalo cizincovy vypracované svaly Jaskierově fantazii, a dlouhé bílé vlasy navzdory tomu, že mu nemohlo být víc než čtyřicet. A takový, Jaskier si nemohl pomoci, nádech tajemna, hrdinství a nebezpečí. Nezahlédl ale, ke svému zklamání, že by mu muž věnoval alespoň jediný zachmuřený pohled. Škoda.
Štamgasty zjevně, jako obvykle, zajímala mnohem více televize hrající nad jeho hlavou než poetické verše o lásce a světových problémech či vtipné nápadité rýmy a slovní hříčky. Lepší bude je dneska moc nedráždit.
„A pro dnešek se s Vámi rozloučím mou nejnovější písní!”
„Díky tobě už nejsem sám
za tebe rád dám všechno, co mám
když padám, hned zase vstávám
bílou vlajkou na tebe mávám
Srdce se srdci odevzdává
Jsi nervózní, to se stává
Dej mi ruku-”
„Už zmlkni, nebo se něco stane tobě!” zakřičel obzvlášť nerudný postarší muž a mrsknul po Jaskierovi prázdný půllitr. Umělec jen tak tak stihl uskočit, ale koneckonců to nebylo poprvé, takže reflexy už měl docela vytrénované. Podařilo se mu uchránit i kytaru. Ostatní pantátové se bez mrknutí oka přidali. Jaskier se musel vyhnout ještě vidličce, zmuchlanému obalu od brambůrků a šišce (která ho, vzhledem k lokaci podniku uprostřed Prahy, poněkud překvapila). Krom předmětů na něj dopadla i sprška peprných výrazů, které se nedalo tak dobře uhýbat.
„Děkuji vám, dámy a pánové, byli jste skvělé publikum!” zavolal s notnou dávkou sarkasmu v hlase. „Těší mě, že jsem pro vás mohl být takovým sjednocujícím prvkem! Kdyby mě někdo potřeboval, najdete mě na baru!”
Barman ani nepočkal, až dořekne větu, a zrušil ztlumení televize. Osazenstvo hospody se uklidnilo a vrátilo se k nadávání na hokejisty, vládu, Evropskou unii a celý svět, který se dneska řítí kdovíkam, protože za našich mladých let....
Jaskier si uložil kytaru do obalu a elegantně si sedl na vysokou barovou židli. Laškovně mrknul na servírku, ta mu věnovala jen znechucený pohled. Barman ji okamžitě zpražil pohledem a vystrčil ji zpoza pultu sesbírat prázdné sklenice a zamést střepy na stupínku. Aha, tak proto.
„Poprosím vás ještě o jeden aperol spritz,” snažil se nenechat si zkazit náladu Jaskier.
Barman nevzrušeně pokračoval v čepování piva. „Na sekeru už ti nenaleju, chlapče.”
„Počkat, počkat, vždyť jsem ani nedostal zaplaceno za dnešní vystoupení, tak na jakou sekeru? A pití je k vystupování zdarma.”
„A taky že nic nedostaneš, máš padáka. Vyřizuje šéfík.”
„Pardon, to je ale pěkně blbá sranda. Haha,” řekl jízlivě Jaskier. Barmanův výraz ale neukazoval na to, že by se jednalo o žert.
„Ne, ne, nenene! To nemůže být pravda,” zakroutil mladík nevěřícně hlavou. „Kde je? Musím s ním mluvit.”
„Nemá na tebe čas. Máš padáka. Srovnej účet a příští středu se tu už nemáš ukazovat.” řekl barman a nezaujatě uchopil špinavý půllitr, několikrát ho opláchl čistou vodou a do ještě mokrého skla začal točit další pivo.
Jaskier zamrznul v šokovaném výrazu. Nebylo to nic extra, nikdy nesnil o hraní v hrozném pajzlu, do kterého se i po několika letech nedostala informace o platnosti zákazu kouření ve vnitřních prostorách. Ve své rozhalené košili s ostře žlutými banány a velmi úzkými červenými džíny se stříbrným řetízkem (a podobných podobně extravagantních outfitech) si tady i po mnoha vystoupeních připadal dost nepatřičně. Typickým návštěvníkem tohoto restauračního zařízení byl postarší muž (zřídkakdy pod pětapadesát let) v obnošeném triku se skvrnami možná od hořčice a kečupu a možná od něčeho jiného, který si přišel dát pár piv a cigár a zanadávat si na „svoji starou”. Občas sem nedopatřením zavítal i někdo jiný, ale nestávalo se to moc často.
Navíc kvůli hraní musel Jaskier vždycky vynechat přednášku z Dějin médií (což mu ale koneckonců zas tolik nevadilo, protože to byla příšerná otrava). Ale jinde vystupovat nemohl. Zkoušel sice i prestižnější hudební kluby, zatím však nikde neměl štěstí. A aspoň těch pár korun, co mu platil majitel hospody, mu vždycky bodlo. Stejně jako drinky zdarma. I když se obsluha vždycky ušklebovala, když si poručil nějaký míchaný nápoj.
S povzdechem se vydal na záchod. Dva Aperoly vypité před výstupem se už hlásily o slovo.
Geralt mohl podivného mladíka nerušeně sledovat, protože nyní seděl u barového pultu zády k němu. O něčem se bavil s mužem za barem, přes rozhovor a hokej ale k policistovým citlivým uším sdělení nedoputovalo. Podle gest to vypadalo na krátkou hádku, nebo minimálně nějaké nedorozumění. Pak se písničkář zvedl a odešel směr toalety. Geralt posečkal několik vteřin a vydal se za ním. Tohle byla ta správná šance.
Toalety vypadaly podobně zbídačeně jako většina hospody, ale svému účelu naštěstí posloužily. Když vyšel do chodby, všiml si Jaskier, že jeden z pravidelných štamgastů zrovna vstupuje dovnitř ze zadního dvorku. Sám Jaskier se tam několikrát rozezpívával a ladil kytaru, když ještě nebyla taková zima. Bylo to zvláštní, zřetelně z něj cítil cigaretový kouř. Proč by ale chodil kouřit ven, když vevnitř s tím není žádný problém? Nahnul se a škvírou ve dveřích zahlédnul přesně člověka, kterého potřeboval najít.
„Pane Zábranský, promiňte,” vyrazil na dvorek Jaskier a div u toho neporazil zákazníka. Majitel hospody a v podstatě jeho šéf v koutku úst žmoulal cigaretu, která mu překvapením vypadla, jakmile spatřil mladíka. V rukou svíral igelitový pytlíček s bílým práškem a svazek bankovek. Obojí se pokusil nacpat do kapsy saka, ale bylo mu jasné, že Jaskier všechno viděl.
„Pane Zábranský, nemůžete mě vyhodit, kdo vám tady bude hrát každou středu? Prosím, zkuste si to ještě promyslet. Nebudete litovat. Už brzy prorazím, opravdu! Cítím to! Potřebuju tady hrát, zkuste mě poch-”
Majitel ho přerušil: „Drž hubu! Netuším, proč jsem tě tady tak dlouho trpěl. Akorát kazíš tržby, a toho rozbitýho skla! A ještě strkáš nos tam, kam nemáš. Toho ale budeš litovat, chlapečku, to ti jen tak neprojde.”
Vzal ho za košili a přitiskl do ke zdi hospody. „Tak, a teď mi hezky povíš, proč jsi sem lezl. Začal jsi spolupracovat s fízly?”
„Cože, s jakými fízly? Nechápu, já-”
„Ty skrčku jeden, nedělej, že nevíš, o čem mluvím!”
„Ne, opravdu nevím, jenom jsem chtěl-”
„Nemel sračky! Já viděl, jak čumíš na ty prachy. Ale to ti jen tak neprojde, todle teda ne. Budeš litovat, že jsi ke mně jen páchnul!” Chlapík napřáhnul paži se sevřenou pěstí a Jaskier zavřel oči.
„Prosím ne, můj obličej ne,” zakníkal zoufale. Nahlas by to asi nepřiznal, ale nikdy se pořádně nepopral. Sevřel víčka pevněji k sobě a čekal na úder. Očekávaná bolest ale nepřicházela.
„Pusť ho,” ozvalo se zavrčení. Jakier otevřel oči a otočil se za hlasem. Ve dveřích stál tajemný muž a mířil na majitele pistolí. Chlapík chvíli zvažoval své možnosti a pak pomalu pustil košili a zvedl ruce nad hlavu. Neznámý vytáhl zpod trička řetízek a v ruce se mu zaleskl odznak policie ČR.
„Geralt Rivia, protidrogové.”
Jaskier jen zíral s otevřenou pusou a ani nedutal, což se moc často nestávalo. Muž, tedy Geralt, přikročil k majiteli a obratným pohybem mu v mžiku zkroutil ruce za záda a nasadil želízka. Pak mu sáhl do kapsy.
„Hm. Copak to tu máme?” zvedl si hrst bankovek a igelitový sáček před obličej.
„To je pro osobní potřebu! Nic mi nedokážete, nic!” zmítal se dealer v poutech. „Seš na koni, když máš bouchačku, ty vole! Hubu ti rozbiju! Policejní stát! Fízli jedni zas-auuu!” zakučel bolestí, když policista utáhl pouta ještě o kousek. Pistoli opět schoval do pouzdra na opasku. „Dealování drog, vyhrožování ústavnímu činiteli, fyzické napadení… to si posedíte. Máte právo nevypovídat. Všechno, co řeknete, může být použito proti vám u soudu.”
Před hospodou už čekalo policejní auto. Ačkoli byl Geralt v hospodě sám, záloha čekala venku za rohem na znamení. Na muže, který si zrovna koupil pěknou dávku kokainu, ani moc tlačit nemusel. Ten už byl na cestě na stanici. Za smáznutí přestupku za držení drogy byl více než ochoten svědčit proti svému dealerovi.
Geralt předal spoutaného zločince svým kolegům. Výslech povede až zítra. To, co na něj měl, by pro usvědčení mělo stačit. Zločinec si zatím pěkně posedí v cele předběžného zadržení.
„Uf, už jsem měl namále. Díky,” ozvalo se vedle něj. Před hospodu vyšel mladíček, kterého před chvilkou zachránil. Ten stejný, jenž se pokoušel svými jemnými kytarovými tóny, podmanivým hlasem a uměleckými rýmy okouzlit pár starých páprdů sedících ve středu večer nad čtvrtým pivem. Ten, který nakonec Geralta zavedl přímo k jeho objektu zájmu, i když úplně jinak, než čekal.
„Hmm. Je to moje práce.”
Mladík vytáhl z kapsy dlouhého béžového baloňáku, ve kterém mu musela být pěkná zima, krabičku slim cigaret. Jednu vytáhl a zapálil si. Pak nabídl Geraltovi. „Dáte si?”
Geralt obvykle nekouřil, značně by se to podepsalo na jeho fyzičce, kterou si udržoval v perfektním stavu. Kdovíproč ale nabízenou cigaretu přijal a nechal si špičku připálit růžovým zapalovačem s koťátky.
Jaskier byl jako u vytržení. O tomhle se bude psát skoro samo! Už slyšel v hlavě melodii a skládal si rýmy. Originální zápletka. Takové drama! Taková odvaha! A navíc byl ten zachmuřený policista neuvěřitelně sexy.
Vzrušeně natáhl cigaretový kouř do plic a rozkošnicky ho vydechl nosem.
„Pane Rivio, to, jak jste přišel na poslední chvíli a ve vhodný okamžik zachránil situaci… To bylo úplně neuvěřitelné. Víte, já píšu texty a skládám. A tohle… to je neuvěřitelná inspirace! Múza je nevyzpytatelná. Jen počkejte, až se svět dozví o vašem hrdinském činu!”
Geralt s povytaženým obočím sledoval pateticky gestikulujícího klučíka. „Ne, díky.”
Jaskier se ale nenechal zastavit: „Složím o vás hrdinskou píseň, bylinu, hymnus… Ten nejdojemnější ohlasový epos, který spatřil svět od dob proslulých trubadúrů a bardů. Bardů…” Poválel to slovo na jazyku.
Policista si jen povzdychl.
„Zbraň, bílé vlasy, vlčí instinkt… Vlčí instinkt… To je zlatý důl! Musím si to hned zapsat!” drmolil Jaskier rozrušeně a okamžitě si do poznámek ve svém chytrém telefonu naťukal nápady. „Svět se o vás dozví! Každý den se dějí takové dramatické příběhy a nikdo o tom neví. Ale to se změní, pane Rivio, to vám slibuju! Brzy bude každý obyvatel Prahy vědět, kdo chodí po ulicích a chrání všechny nevinné občany.”
Geralt típl cigaretu a nedopalek hodil do koše. „Když myslíte. Sbohem, pane…”
„Jaskier. Víte co? Můžu vás alespoň pozvat na drink?”
Vysloužil si dlouhý pohled, jehož emoci nedokázal rozklíčovat.
„Prosím. Jsem vaším dlužníkem. Přece jen jste mi zachránil život. Nebo alespoň můj krásný obličej. Služba vám tímto hrdinským zatknutím padoucha snad skončila, nebo ne?”
Geralt si povzdychl. „No dobrá. Jeden drink. Ale ne tady.”
„Nebojte. Znám jedno příjemné místo. Není to daleko odsud.”
Jaskier zabořil ruce do kapes baloňáku a rozešel se po kočičích hlavách. Když si všiml, že zní jen jeho kroky, zastavil se a otočil se. „Tak jdete?”
Geralt s mírným pousmáním potřásl hlavou a povzdechl si. Cítil z toho kluka samé průšvihy. Ale zároveň ho něčím zaujal. Pod tou neuvěřitelnou otravností a ukecaností se skrývalo něco zajímavého, co stálo za to objevit. Rozešel se směrem k Jaskierovi, kterému se na rtech opět rozzářil upřímný úsměv.
Překvapivě studený říjnový vítr si pohrával se zbytky listů, které ještě úklidové vozy nestačily odvézt, a ti dva kráčeli bok po boku potemnělou ulicí.
Co však můžeš slyšet
Občas mezi řečí
Že za každým rohem
Čeká nebezpečí