Píseň o samotě

Stěny jsou tiché, když padá večer, silná vrstva kamene a hlíny mlčí poprvé za dlouhé týdny jako čerstvě vykopaný hrob. Poslední zvědavci, kteří ještě dole postávali v naději, že něco zaslechnou, se vytratili se soumrakem. Vzduch voní předjařím, sráží se v obláčcích páry vydechovaných němými ústy. Chvěje se včerejšími tóny jako ruka, která naposledy pohladila dřevo i struny, než strachem ztuhlá upustila smyčec.
V noci se pak některým zdá, jako by to všechno bylo zpátky, jako by zase slyšeli plynout tichou tesknou melodii vladykovy ukolébavky. Kámen nasáklý vzpomínkami zpívá o samotě. Jen Daliborovy housle tu leží opuštěné a ztichlé navždycky.