Šel bych pro tě až na kraj světa

SCÉNA:
Pustá krajina, v pozadí štíty Thangorodrim, sporé světlo, kouř.
FINGON:
Přichází, rozhlíží se.
Rekvizity: meč, luk a šípy, harfa.
Až sem jsem kráčel, drahý můj, aby vše bylo marno? Kde hledat tě mám v tomto nehostinném kraji? Vzpomínáš, když byli jsme mládi jak samo jaro?
Hraje na harfu. Zpívá.
Srdce mé, blažené, písní se plní,
když v světle Stromů já spočinout smím,
jablka zlátnou a pšenka se vlní,
chci děkovat Valar díkem upřímným.
MAEDHROS:
Zpívá. (Tiše.)
Srdce tvé, blažené, písní se plní,
když v světle Stromů ty spočinout smíš,
jablka zlátnou a pšenka se vlní,
chci děkovat Valar, že jsi u mě blíž.
Světlo dopadá na Maedhrose. Je připoután ke skále za pravé zápěstí.
Scéna se postupně rozjasňuje.
FINGON:
Šplhá k Maedhrosovi
MAEDHROS:
Ach, vše je marné. Miluješ-li mne, skonči má muka, vezmi svůj luk. Nechť hbitá střela skončí mé žití, tu bolest již nemohu snést.
FINGON:
Napíná luk.
Králi, jemuž jsou drazí všichni ptáci, veď nyní tu opeřenou střelu a slituj se alespoň trochu nad Noldor v jejich nouzi.
THORONDOR:
Přilétá, vynáší Fingona k Maedhrosovi.
MAEDHROS:
Polib mne naposled, než mi prokážeš milosrdenství.
FINGON:
Otálí.
Nemohu. Jak sám sebe bych vraždil!
Utne Maedhrosovi ruku.
THORONDOR:
Odnáší oba pryč.