Lahúda

Krk se mi svírá. Brzo přestanu dejchat. Asi umřu.
V pokoji jsou dva muži. Jeden mi připomíná tátu. Taky má svázaný ruce.
Prst druhýho mi krouží před očima jako káně nad paloukem.
Všechno se točí. Padám dolů.
Nechci!
Křičím, ale nikdo mě neslyší.
Na dně propasti je brána.
Vejdu a veřeje za mnou zapadnou.
Rozbrečím se.
Jsem ve svý hlavě, zavřená s nima .
Jsem sama.
A pak nejsem.
Je to ten svázanej, ale už nemá pouta. Zato má velikej meč.
„Půjdeme, maličká.“
„Kam?“
„Zabíjet netvory.“
Bojím se o trošku míň.
Vezmu ho za ruku.
„Povedu tě.“
Vím, kde netvoři bydlí.