Průhledné cosi

Pomalu jsem s vesmírnou lodí přistál. Tedy ne já, ale Saladin. Musím si ale také připsat nějaké zásluhy. Navíc jsem k přistání dal svolení, takže jsem vlastně přistával já.
„Počítači,“ pohladil jsem tunýlek vedle nohy, „zatančíme si s nimi.“
„Příkaz syntakticky nesrozumitelný.“
O 35 minut později:
„Jů! Školka popelnic!“ zavýskl jsem radostí a věnoval popelnicím pozornost Vulkánu.
I tyhle malé vybuchují hezky.
Po vjezdu do nákupního centra mi poklesla brada. Popelnice tady byly průhledné a já konečně viděl jejich obyvatele.
Malí a oškliví, připomínající lidské embryo.
„Na takovou ohavnost se nemíním dívat.“
Pár tříštivých granátů a můj problém byl vyřešen.