Problematika portrétního umění
Šárka se domnívala, že si za tu dobu, co s mladší sestrou Klárou (toho času zakletou), putovaly cizími kraji, vypěstovala vytříbené smysly, postřeh sokola a paranoiu zajíce přežívajícího ze dne na den v liščím teritoriu, proto se na sebe dost rozzlobila, když ten plakát odhalila jako první Klára. Na druhou stranu, Klára byla odjakživa estétka.
A teď Šárku přitáhla ke zdi, na níž visel rozměrný kus papíru.
Zíraly na něj obě jako zjara. Někdo po nich šel, tentokrát oficiálně.
Bylo ovšem milé, že dotyčný dvakrát podtrhl, že je chce živé a bez zkřiveného vlásku.
„Jestlipak za zkřivené vlásky odečtou díl z odměny,“ prohodila Šárka.
Klára mlčela. Hleděla zpod kápě, která aspoň zčásti kryla její vlčí hlavu (Šárčino kouzlo se snažilo zachovat zbytek iluze, že se pod kapucí skrývá nepříliš vyvedená, ale přesto lidská tvář).
Klářin portrét se opravdu povedl. Byla poznatelná, a ani knír a páska přes oko, kterou jí někdo přikreslil, nedokázaly bezpečně zastřít její krásu.
„Bývalou krásu,“ doplnil zákeřný hlásek, který se čas od času ozýval v Šárčině mysli.
Šárka se zamračila a chytla sestru za ruku.
Klára volnou rukou ukázala na adresu, kde mají pronásledovatelé nahlásit, že se jim podařilo zadržet zmizelé princezny. Přímo na královský hrad ve Vegladu.
Pak tu byl portrét Šárky a ten byl vedle, jak ta jedle.
Netušila, kdo ho nakreslil, ale dali mu špatný popis.
Tmavovláska na obrázku měla hezké rysy, hluboké pronikavé oči – dobře taky přičmárané rohy, ale i tak… z plakátu na ně shlížela cizí princezna, u které by člověk čekal, že si její matka přála dítě s havraními vlasy a očima jako tůně.
Legrační, vzhledem k tomu, že Kláru vystihli přesně.
Na náměstí byl ještě horší plakát – bez kamufláže, kterou jim skýtaly umělecké sklony místních dětí a mládeže.
Vynikly na něm detaily. Kreslíř dokonale vystihl linie Klářina obličeje, ani její nos nevypadal divně, jak mají nosy občas sklony, vlasy jí spadaly ve vlnách k ramenům a rytec, který tu kresbu kopíroval, nejspíš kreslíře musel brzdit, ať se nenechá příliš unášet šrafováním.
Klára tiše zakňučela a Šárka si znovu prohlédla tu neznámou černovlásku, která byla označená jejím jménem.
Pak si ironicky odfrkla. „No, jsme v bezpečí. Podle tohohle nás nemá nikdo šanci najít. Jsme dočista k nepoznání.“
Klára ji přiměla, aby se k ní otočila, načež jí položila dlaně na tváře. Šárka si s vyšpulenými rty připadala jako ryba. „Co se děje?“ zeptala se nervózně.
Klára vrazila svým čelem do jejího.
„Au, to bylo za co?!“ sykla Šárka.
Klára ukázala na plakát a pak s naléhavým gestikulováním na Šárku, která si podrážděně mnula naraženou kůži. Potom frustrovaně zvedla hlavu, a když už to vypadalo, že se snad dá do vytí, natáhla ruku a strhla plakát. Pak s ním i se Šárkou pospíchala pryč, protože se po nich začali otáčet místní.
Zbytek dne obcházely ulicemi a strhávaly nebo pomalovávaly plakáty (hlavně Klára), případně je podpalovaly (výlučně Šárka).
Nejen že se celkem zabavily, ale dokonce nikomu nepodpálily dům.
Jenže ten kreslíř byl stejně mimo.
Asi jeden z těch, co člověka za drahý peníz vyportrétují tak vylepšeného, že ho vlastní matka nepozná.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Svým způsobem je to lichotivé
Kleio
Svým způsobem je to lichotivé, ale i kdyby je obě vystihl věrně, určitě by neměly viset na každém sloupku. :-)
Je to vlastně veskrze
Birute
Je to vlastně veskrze pozitivní povídka, jen protagonistka vidí věci černě.
Mně se moc líbí ten plakát s
Aveva
Ano, mám v plánu revizi a
Birute
Ano, mám v plánu revizi a dokončení. Snad to zvládnu kolem konce roku. Další Padesátku už bych mohla zkusit psát něco jiného.
Koncem tohohle roku? No tak
Aveva
Doufám. Když jsem se
Birute
Doufám. Když jsem se rozepsala, musím tu vlnu nějak využít. Pořád jsem se těšila, jak princezny začnou tropit chaos, tak je k tomu musím dohnat.
A napiš povídky do Binga! To bude moc hezké!