Rodina na druhý pokus

24.prosince 2000, večer
Sněhové vločky se tiše snášely k zemi. V mezerách mezi stromy probleskovalo zimní nebe plné hvězd.
Klid večerního lesa narušovalo jen křupání sněhu pod nohami. Teplé světlo z Removy hůlky kousek před ním osvětlovalo zapadanou cestu. Sirius se spokojeně usmíval.
Vzpomínal na poslední zimu před mnoha lety v Bradavicích. Na sněhovou bitvu na školních pozemcích, na zářící oči a plaché pohledy. Na tu chvíli, kdy by se možná políbili, nebýt Jamesovy zbloudilé sněhové koule. Až do loňských Vánoc tu ztracenou příležitost nedohnali. Křehkou krásu poslední bezstarostné zimy vystřídalo napětí války, nedůvěra, starosti a odcizení.
Zimy v Azkabanu mrazily kosti a svíraly srdce ledovým pařátem hrůzy. Vzpomínky na ně se dodnes ve špatných nocích pokoušel zahnat Removým kakaem a hřejivou náručí.
Teď, navzdory mrazu, který jim barvil tváře na růžovo, cítil v srdci jen teplo.
„Učíš mě znovu milovat zimu,“ zabroukal.
Remus se zastavil a otočil se k němu s něhou v očích.
Než však stačil odpovědět, přerušil je Teddy, usazený na Siriových ramenou:
„Hyjé, jedem! Jedem!“ Teddy začal divoce nadskakovat a ruce obalené vylepšeným zahřívacím bublinovým kouzlem (Siriův geniální nápad, jak vyzrát na dítě zuřivě stahující jakékoliv rukavice) natahoval k zasněženým větvím, až poslal pořádnou spršku sněhu Siriovi přímo za krk.
„Hele škvrně! To už bylo potřetí! Ještě jednou a půjdeš dolů. A zapadneš do sněhu až po nos!“
Teddy i Remus se jeho planým výhružkám jen smáli.
Sirius udělal na Rema ublížené psí oči.
„Prosím, řekni, že už tam budem!“
Remus se hrdě napřímil a ukázal dopředu mezi stromy.
„Vidíš světýlko?“
Sirius viděl. Hromada různobarevných světélek jásavě blikotala a vábila je k sobě.
24.prosince 1998, odpoledne
Po sněhu nebylo ani památky. Zemi skrápěl protivný mrznoucí déšť, lezavá zima zalézala pod nehty a vánoční atmosféru kouzelnického světa stínilo příliš mnoho nedávných válečných ztrát.
Remus to odpoledne souhlasil s doprovodem jen váhavě, když objevil před svými dveřmi nervózně přešlapujícího Siria. Od jeho návratu do života se vlastně viděli jen párkrát. Remus se vyrovnával se svou ztrátou a pokoušel se sžít s novou rolí vdovce a svobodného rodiče. Sirius se snažil s větší či menší úspěšností porazit vlastní démony z Azkabanu, Oblouku a nově nabyté svobody, se kterou jako by si občas vlastně nevěděl rady.
Teddy v kočárku nespokojeně mručel. Jeho vlasy, zpravidla křiklavě barevné, byly dnes smutně černohnědé, s občasným pramenem vzteklé rudé.
„Roste mu zub,“ vysvětlil Remus. Vypadal ještě unaveněji než obvykle.
Všechny další rozpačité pokusy o rozhovor odumřely, když prošli branou hřbitova.
Remus se zastavil u malého šedého náhrobku, pohladil Teddyho po tváři a položil na hrob Vánoční hvězdu v květináči. Potom několik minut jen tiše stál.
„Nebyla moje první volba. To víš,“ pronesl nakonec Remus a Siria ta syrová upřímnost zabolela jako facka. Hlavou se mu prohnala spousta myšlenek.
Posrali jsme to. Já asi víc. Ty jsi byl vždycky moje jediná volba, jenomže nám do toho vlezla válka. A taky strach. A vím, že jsi to chtěl napravit, když jsem utekl z Azkabanu, jenože já nemohl. Byl jsem moc rozbitej. Bylo jednodušší dělat, že ty tvoje náznaky nevidím. A pak jsem se radši nechal úplně idiotsky zabít. Podívej se na nás, jak tu teď stojíme nad hrobem tvé ženy, s tvým synem, kterému bude za chvíli rok, a ani jeden nevíme, jestli má ještě cenu do té řeky vkročit.
„Já vím,“ dokázal jen zachraplat.
Ve snaze překonat tíživý okamžik mávl hůlkou k náhrobku a smutná šeď se v tu ránu proměnila ve svítivě růžovou. A potom ve žlutou. A fialovou...
„Takhle by se jí to líbilo víc. Že jo, Teddy?“ Mrkl na chlapečka, kterému se rozzářila očka.
Remus se poprvé toho dne usmál.
24. prosince 1999, večer
Sirius byl trpělivý a překvapoval tím i sám sebe, protože touto vlastností nikdy příliš neoplýval. Doby, kdy se do všeho řítil po hlavě, byly ale ty tam. I takhle vás změní smrt. Nebo cokoliv, co to za tím obloukem vlastně bylo...
Dával Removi čas. Nevnucoval se. Chodil na návštěvy, jen když Remus vypadal, že o to stojí. Vždycky s sebou přinesl čokoládu, ovoce, nebo třeba nějakou drobnost pro Teddyho. Snažil se dřív myslet, než mluvit, což pro něj do jisté míry byla také novinka. Hrál si s Teddym, stavěl hrady z kostek, hrál divadlo s plyšovými zvířátky, legračně měnil hlasy u předčítání knížek a náramně si to užíval. A mezitím, krůček po krůčku, dával do pořádku i svůj život.
A zdálo se, že jeho snaha nese své ovoce. Removi se tenhle nový, klidnější Sirius očividně zamlouval. Zase se spolu smáli tak jako kdysi a Remus s ním chtěl trávit čas stále častěji. Dokonce mu už několikrát dovolil, aby vzal Teddyho sám na procházku, když potřeboval psát nebo odpočívat. Té důvěry si Sirius velice vážil. I proto, že mu malý Teddy ukradl kus srdce hned při jejich prvním setkání.
„Reme? To jsem jen já,“ zavolal, když otevřel dveře. Jednou z výhod nově nabyté důvěry byl i volný přístup do Remova bytu.
„Pojď dál, už nespím,“ ozvalo se z ložnice.
Remus seděl na posteli a snažil se upravit si rozčepýřené vlasy.
„Ale spal jsi doteď, co?“ uchechtl se Sirius.
„To nevadí. Už je to lepší, i když úplněk dva dny před Vánoci bych zakázal. Ale stejně to tu musím dát trochu do pořádku. Ráno si vyzvedávám Teddyho.“
„Má se moc dobře. I když už se na tebe samozřejmě těší.“
Remus zmateně zamrkal. „Ty jsi tam byl?“
„Jo, na odpoledne. Postavili jsme venku sněhu- ... no, spíš bych tomu říkal blátulák, vzhledem k tomu, že toho sněhu je venku asi tak centimetr... Ale Teddy ho hrozně chtěl. Jo a neboj, pak jsem ho umyl a převlékl.“
„Páni, díky, Tichošlápku, jsem rád, že jsi za ním byl.“
„Bylo mi potěšením. A protože jsem rád poslem dobrých zpráv, tak ti něco nesu.“
Remus pár vteřin oněměle zíral na knihu, kterou Sirius položil vedle něj na postel, a potom konečky prstů rozechvěle pohladil nápis, hlásající: Tajuplní tvorové temnot, R. J. Lupin
„Oni... oni už ji vydali,“ vypravil ze sebe.
„Jo, už před dvěma dny. Minerva mimochodem píše, že by ji moc ráda použila jako učebnici Obrany proti černé magii pro třetí ročníky. Touhle dobou už ji zběsile objednávají všechna kouzelnická knihkupectví v zemi.“ Sirius se široce usmíval, zatímco Remus se znovu pokoušel popadnout dech a najít slova.
„A nevíš čistě náhodou, jak se ta kniha dostala tak rychle až k ředitelce Bradavic?“
„Nemám tušení,“ zazubil se Sirius.
„Myslíš to vážně, že ji chtějí?“
„Já opravdu nechápu, proč jsi pořád tak překvapený z toho, že jsi chytrý. To přece vyšlo najevo už kdysi ve škole.“ Sirius teatrálně kroutil hlavou a hbitě odrazil polštář, který po něm rozesmátý Remus hodil. „Ale no tak! A já tě chtěl požádat o autogram!“
„A teď vážně. Moc děkuju. Jsi ten nejlepší posel.“
„Och, jaká radost být pochválen! A to ještě nevíš, že ti od Andromedy nesu kus vánočního krocana.“
Remus se jen blaženě usmíval a chvíli se na Siria zkoumavě díval.
„Nechtěl... nechtěl bys tu dneska zůstat? Myslím přes noc.“
Sirius polkl.
„Jo, vlastně docela rád, začíná tam být taková ledovka, že jsem si na schodech před domem málem rozbil drž-“ Jeho pokus o zlehčení situace utnul Remus sladkým polibkem.
***
Budeme potřebovat novou postel, pomyslel si Sirius druhý den ráno, když se s bolestivým křupáním protáhl v Remově staré posteli.
Anebo možná rovnou nový dům. Malý domek někde, kde je klid a je tam vidět na hvězdy. Možná by tam mohl být někde blízko i les...
24. prosince 2000, odpoledne
„Co to tu vyvádíte?“
Remus si oprašoval z vlasů zbytky sněhu a vesele se šklebil na Siria, který se právě chystal nechat hůlkou zmizet syrové vejce rozplesklé na podlaze. O kousek dál si Teddy po zemi kutálel červené jablko.
„No, zkus si to vajíčko a jablko představit jako kulečníkové koule. Ovšem s prohozenými barvami. Jablko byla bílá koule, která se trefila do červené koule, alias do vajíčka, a takhle to dopadlo...“ Siriův výraz byl nevinnost sama.
„Působivé. Ale řekl bych, že moje mise byla asi úspěšnější. Nosit kůrolezům půl roku dobroty se vyplatilo. Ukázali mi ten nejhezčí stromeček v celém lese.“
Sirius si Rema nedůvěřivě měřil.
„A kde ho máš? Ještě venku? Myslel jsem, že ho rovnou ozdobíme.“
„Venku! V lese! Přece sis nemyslel, že tak krásný stromek porazím?! Malá procházka po večeři nám určitě neuškodí. Krom toho to vypadá, že tady je vánoční atmosféry až až i bez stromečku.“ Remus ukázal rukou k rudozlatým třpytivým řetězům a girlandám, které se v šokujícím množství nacházely po celé jejich chaloupce, obtáčely se kolem trámů, líně se povalovaly na parapetech oken, nebo se zběsile proháněly u stropu.
„To on!“ Sirius významně hodil hlavou směrem k Teddymu, kterého hra s jablkem už omrzela a teď ho s chutí ohryzával.
„Dobře.“ Remus se schovívavě usmál. „Radši mi řekni, jestli chceš pomoct s tím vařením.“
„No, jestli chceš dneska nějakou vánoční večeři, tak radši jo.“
24.prosince 2000, večer
Byl to opravdu nejkrásnější stromeček v celém lese. Stál uprostřed malé mýtinky, zachumlaný v nadýchaném sněhu, a vypadal jako z pohádky.
Remus ho ozdobil jen blikajícími světýlky, ale Teddyho i Siria vybavil pytlíčkem ořechů, sušených pomerančů a jablíček, které teď na stromek všichni tři společně věšeli. (Teddyho bublinové kouzlo muselo být pro tuto chvíli zrušeno a Remus mu v pravidelných intervalech zahříval ručky svými dlaněmi a horkým dechem. Siriovi to přišlo nesmírně roztomilé.)
Když byl stromek ozdobený, Sirius si přitáhl Rema k sobě a políbil ho.
„Je ti doufám jasné, že si z toho uděláme každoroční tradici?“
„Já věděl, že se vám to bude líbit.“
***
Remus před chaloupkou opatrně sundal spícího Teddyho Siriovi z ramen.
„Můžeš na mě chvíli počkat tady venku? Odnesu ho do postele.“
Sirius přikývl, opřel se o zeď a kochal se noční oblohou.
Remus byl za pár minut zpátky.
„Ani to s ním nehnulo.“
„To je dobře, jen ať se pořádně vyspí, zítra ho čeká spousta vzrušení.“
„Tichošlápku!“ Remus střelil po Siriovi podezřívavým pohledem. „Já si dobře pamatuju, jak jsi dal Harrymu k prvním narozeninám koště. Upřímně mě udivuje, že jsi to ještě nezkusil s Teddym, když už mu jsou skoro tři, a důrazně tě před tím varuji.“
„To bylo jen dětské koště! Nelétalo vysoko. A koště to není, slibuju.“
„Dobře, věřím ti. A protože je mi jasné, že by se ti sem do mrazu po ránu nechtělo, chci ti teď něco dát.“
Remus Siria odvedl k malému přístavku za chaloupkou, kde pyšně stála opravená a nablýskaná –
„Moje motorka!“ vydechl Sirius a na tváři měl ten nejpitomější úsměv.
„Arthur ji dal do kupy. Oficiální verze samozřejmě zní, že nelétá, ale jezdit by měla docela obstojně.“
„Však ona poletí,“ zasnil se Sirius a pak se rádoby zoufale chytil za hlavu. „Lepší dárek jsi mi dát nemohl... a já mám pro tebe jenom trenky!“
Remus nevypadal, že by mu to vadilo, ale Sirius se šelmovskými ohníčky v očích pokračoval:
„I když vlastně... Víš, jak máme vedle kuchyně ten malý pokojík plný krámů?“
„Myslíš ten pokoj, kam mě už několik týdnů nechceš pustit a tvrdíš, že si tam buduješ soukromou vířivku, do které nebudu zván?“
„Jo, ten. No, tak jsem se rozhodl, že mi nakonec stačí naše obyčejná vana, a udělal jsem ti tam takovou malou pracovnu.“
„Pracovnu?“ Remus zalapal po dechu. „Pro mě?“
„Ano. Myslel jsem, že by bylo vhodné, kdyby autor Tajuplných tvorů temnot a Prastarých podvodních příšer nemusel svoji třetí knihu psát u kuchyňského stolu. Takže... chtěl bys tu pracovnu vidět?“
Remus mu skočil do náruče tak prudce, až oba spadli do sněhu.
***
Na Boží hod vánoční probudily Rema nadšené výkřiky z Teddyho pokoje.
Když se rozkoukal, zjistil, že Sirius už vstal, což bylo krajně podezřelé.
Pěknou kupičku vánočních dárků u paty postele nechal prozatím bez povšimnutí a vydal se prozkoumat zdroj veselí.
Naskytl se mu opravdu nečekaný pohled na rozdováděného Teddyho, který seděl ve svém vánočním pyžámku na koberci a hrál si s malým štěnětem hafoně, které kolem něj pobíhalo a vrtělo rozeklaným ocáskem jako o život.
Nad nimi postával Sirius, který vypadal nesmírně spokojený sám se sebou.
„Sirie, nemáš pocit, že je tu těch psů nějak moc?“
Sirius se na Rema otočil se zářivým úsměvem. Remus se sice snažil tvářit vážně, ale cukající koutky ho prozradily.
„Psů není nikdy dost. Každý si zaslouží mít psa. Tady Štístko je Teddyho... No a Tichošlápek... ten je navždy tvůj.“
Remus pokýval hlavou.
„Dobře. To je přesvědčivý argument.“