Moje články

Pozn: pro lepší pochopení tohoto drabble se budete muset přemoct a přečíst si úterní zprávy. Chechtací pytlíky s sebou.
Byly tři hodiny odpoledne a nad Prahou se stahovala mračna.
„No tak co ten kolibřík,“ poznamenal už popáté předseda a klepl do stolu. „Lesy vytuneloval. Jestli on to nebude spíš datel!“
„Ssssskvíííííí, sssskríííííí,“ souhlasil náměstek náměstka vážně. Když se po něm kolegové nechápavě ohlédli, dodal: „Takhle snad dělá štěnice, nebo ne?“
„Tohle není sranda, pánové,“ vložil se do toho nosovým sopránem zakladatel strany. „Já bych se pojistil nějakou tou obálkou. Chceme přece zůstat ve hře.“
Ozvaly se zvuky všeobecného souhlasu. Ministr však znaveně hodil lejstry o stůl.
„A já bych se na ně prostě vy...!“
A taková to byla láska.

Bylo léto a horko nehybně viselo ve vzduchu. Okolo hlavního města Urubaen kempila početná armáda lidí, elfů, kočkodlaků a jiné havěti. Na obležených hradbách se to jen hemžilo královskými vojáky. Schylovalo se k poslední bitvě.
Čekali.
Vojevůdci Jormunda a Roran se koupali v potu. Nebyla to sranda, stát celé dopoledne v plné zbroji na rozžhavené pláni, v bojové pohotovosti a bez pití. I elfka Arya už poklepávala nohou a dračice Saphira netrpělivě vyfukovala kroužky dýmu.
ERAGONE!
Už... jdu, odpověděl potem splavený Eragon a s námahou se opět soukal do kalhot. Proč jen mu nikdo neřekl, co dokážou třešně a mlíko?

Doktor běžel. Opravdu rychle. Rozčepýřená slípka, kterou nesl pod paží, vyčítavě kvokala. Konečně dorazil do Tardis, kde přešlapovala Rose.
„Kde jsi byl tak dlouho?!“
Doktor smykem zastavil u konzole, zmáčkl nějaké to tlačítko.
„Víš, jak je těžké najít slepici té správné velikosti a barvy? Natož ji chytit?“
Tardis se odhmotnila.
…
„Jsme tu! Čas?“
„Dvacet vteřin!“ zaječela Rose.
„UAAAAAAAAAAA!“
Uháněli k tikajícímu vejci, které leželo v trávě čtyřicet metrů od Tardis.
„Zaparkoval jsi ji daleko!“
„Promiň, že jsem nechtěl riskovat explozi o síle menší supernovy!!“
Doktor nešetrně plácl slípkou na vejce.
To spokojeně vzdechlo a přestalo tikat.
*úleva*
„Tyhle... mimozemský bomby...“

Poslední myšlenka vypadá spíš jako sekvence tisíce vjemů poskládaných do sebe. Obrovská mozaika, celý jeden život vyportrétovaný před očima. Kočárek, schodiště, Lilyiny rudé vlasy. Štěkavý smích, vůně letního dne u jezera. Pach statické elektřiny po vyslovení magické formule. Zpívající ženský hlas, uzlíček divokých černých vlasů v jeho náručí těsně před tím, než začne křičet o jídlo. To nejcennější, co má.
Spousta, spousta smíchu.
Zelená.
James už chápal, proč se říká, že vám před smrtí celý život proběhne před očima...
V mámině náruči spokojeně spinkalo novorozené dítě.
„Jak mu budeme říkat?“ zeptala se Ginny.
Harry se zamyšleně, potutelně se usmál.
„James?“