Moje články

Maličká se nahnula přes okraj šálku, aby se ujistila, že je prázdný.
S nemalými obtížemi hodila uzlíček svých nejlepších šatů a dědictví po mamince do neznáma křehkého porcelánu. Naposledy se rozhlédla po domě své paní. Sama se přehoupla přes zlaté lemování a dlouho se kutálela, až s tichounkým "och" bolestně přistála na svém uzlíčku.
Bylo už jen třeba smíchat slzy domácí víly s jemně mletou arabikou. Lehouce si otřela čelo a vylovila zašlou krabičku. Stačilo si vzpomenout na všechna trápení posledních let a slza se jí kutálela po tváři.
Dno šálku se otevřelo a nový příběh začal psát první slova.

Klára si nervozně poposedla, chodbou proudily davy lidí a on měl zase zpoždění, jako vždycky..
Sedmnáct minut po určeném čase, táhlo z něho pivo a čerstvá cigareta. Už se to ani nesnaží skrývat, prolétlo jí hlavou. Letmý polibek, to je posledních několik let jejich jedinný kontakt.
Z aktovky vytáhla všechny úhledně seřazené papíry a začala je po několikáté kontrolovat.
Svačil, ve vousech mu zůstalo kousek majonézy a na zemi pod ním drobky.
Znovu si poposedla.
Byla pěčlivě připravená, stačily jen podpisy, nebránil se, je konec..
Ach, proč jen jsem do té seznamky tenkrát psala, že umím vařit, povzdechla si Klára.

Řekne se dort.
No jasně, narozeniny, zejtra budeme slavit, jupí.
Ale efbéáčko mluví jasně. Párty!
Takže se v deset večer přistihnete někde v háji za Čimickým hájem, jak drtíte v ruce sušenky na cheescake, protože ten recept prostě vypadá skvěle.
Ale drtíte je v ruce, protože v cizí kuchyni nenajdete nic.
Jasně, dovedu si představit ten dobrý nápad - zeptat se majitelky kuchyně.
Tak ta, shodou okolností, už odešla před drahně dobou s ostatními do hospody.
Takže párty, ho ho hó, se rozjíždí.
A by the way, protože uspáváte dítě, dort se stihne připálit.
No, tuhle "náhodu" znají všichni rodiče. TEČKA.

Šeď mýho kažkodenního života mě začala svazovat.. Já, moje manželství, vztahy i práce, všechno šlo tak nějak "ke dnu".. Přibral jsem, to mě taky štvalo...
Ale nejsem přeci tak starej, abych s tím nemoh něco udělat..
1.duben, Velká změna, den 1.
Hned ráno rozcvička, 30 kliků, 50 sklapovaček..
"Nejsi na to trochu starej?" slyším od svý ženy..
Přicházím do práce.. a rovnou za šéfem, mám nový nápady na prodej I pětky! "Odvážnej nápad na váš věk"...
Nenechám se odradit a zvu kámoše na pivo... "Ty vole, v tejdnu? Máš nápady, jak zamlada"
Kašlu vám na všechny změny! Vítej stáří!

Nemusela pádlovat, loďka sama věděla, kam má doplout.
Po moři barvy krve, přišlo třetí den moře pokryté květy leknínů.
Dívala na ten zázrak a srdce se jí svíralo víc a víc.
Dnes večer dopluje k hranicím světa, tak jí to bylo předpovězeno již dávno. Jen ona jimi může prostoupit a vrátit se jako nová bytost, která přinese světu mír.
Loďka začala prudce zrychlovat a dosud nehybné lekníny se zvedaly ve vysokých vlnách, pak zastavila u malého ostrova.
Před ní stála ona sama - malé dítě.
"Ukaž mi tu hranici!"
Dítě se usmálo: "Hranice světa jsou jen v tobě samotné!"
Rozplakala se..

Uprostřed žaludku obra Sluka, žily byly tři masožravky.
A dobře se jim vedlo.
Chaloupku měly útulnou , čistou, kostmi pěkně vyzdobenou.
Jídla měly také hojnost, obr málokdy požíral něco jiného, než celá zvířata.
Měly se rády, nehádaly se a těšily se že života.
Až do toho osudného léta, kdy se na kraji lesa sešla rainbow family a začala tančit tance lásky. Hipíci obra přijali a milovali ho, až do dne, kdy zjistili, co jí.
Zhrozili se a nikdo se s ním již nechtěl objímat.
Sotva lásku poznal, nemohl jí hned ztratit, stal se proto vegetariánem.
A masožravky? Ty, milé děti, umřely!

STO stupňů, voda se vaří,
zalévám ranní kávu,
kočka se tu na mě tváří,
že by snědla krávu.
OSMDESÁT DVA, to jsem se narodila,
máma se o mě dost bála,
co já sem se jí natrápila,
když jsem se všemu jen smála.
PADESÁTOSMIČKA byl a je super samopal,
i můj táta z něho střílí,
za mlada se prej taky hodně pral,
hlavně, když měl dlouhou chvíli.
TŘICETČTYŘKA, šalina s kolečkama,
z Český až na Žabovřesky!
v Brně nepotkáš se jen s blbečkama!
OSMNÁCT let musí jeden lhát,
když si chce dát pivo,
pořád chci se smát,
hlavně že je živo!

Baterka, kterou jsme lohli blbý Zůze, byla jedna z nejlepších věcí, která nás kdy potkala. Otevřela nám neprobádanej svět sklepů a kanálů našeho šedivýho předměstí.
Celý partě bylo rázem jedno, jak moc slunečný je odpoledne, hned po škole sme se potkali a šlo se na průzkum.
Za pár tejdnů nám byly prastarý stoky známý líp než kdejaký vykrmený kryse..
Zbývala jen část za mříží.
Konečně Lojza dotáh tátovo páčidlo, všichni sme věděli, k čemu ho používá, ale dělali jsme jako že nic.
Napjatý se plížíme chodbou, na konci sedí Zůza, v úplný tmě. Pssst! Krmim krysy, ať mi je nevyplašíte!

Po čtyřiceti letech manželství už od Váši nečekám žádný zázraky, teda nečekala sem je nikdy, ale tydle narozeniny to snad nepovorá!
Tentokrát sem si to setsakramentsky pojistila... Po návsi už víc jak dva měsíce pobíhám bez šátku, tudle sem byla jen tak prostovlasá dokonce aj v kostele, pan farář měl málem zástavu srdce..
Od rána do večera porád melu vo tom, jak sem ten starej šátek ztratila..
Todle musí snad i Váša pochopit.
Narozeninový večer..
Bóžo, poď do stodoly, mám tu něco pro tebe!
Vášo, ty můj dědku plesnivej, díky moc!
Sem věděl Bóžo, že ti nová mlátička udělá radost!

Marie si doma připadala jako návstěvník na nepřátelské planetě..Soupisy povinností a zákazů, které po domě rověsil její otec se podobaly mřížím vězení..
Její pokoj- díra, noc, ticho, vítr za oknem.. Nekonečno stejných dnů, jeden za druhým, zima, jaro.. Teď byl podzim.. Odešel se opít, obyčejně to dělal doma, ale čas zabíjaček lákal ven..
Po půlnoci se svalil opilý v předsíni, hlasitá rána,pro Marii výstřel ze startovní pistole.
Zbalila si.. Plížila se po schodech, v tom otevřel oči. Tiše, ale rozhodně šeptla: "Teď se nedívej"! Stisk povolil, oči se zavřeli, do tváří se opřel vítr s vůní padajícího listí.

Kolik má den hodin?
Mívám pocit, že 45... Hlavně v úterý.. Včerejší úterý mělo o hodinu víc, tu hodinu jsem přepočítávala všechny aktivity, minutu po minutě je třídila do složek od nutné, přes musí se to udělat až po nemůžu bez toho být.
Poslední hodinu jsem přemýšlela, jestli skládání slov je to, co přidat do života, který se podobá vlaku s odpojenými brzdami.
Nakonec jsem ten vagon naplněný písmeny připojila a natřela ho na zeleno, prý uklidňuje.. Na boku je velkými písmeny napsáno: "Na vlastní nebezpečí" Vjíždíme spolu do údolí plného nástrah, ale u řízení sedím já a moje rozhodnutí..