Moje články

"Proč zrovna Snape?" zamumlal Harry nad Trollem z lektvarů.
Kmotr pokrčil rameny.
"Vědět, že on bude tvým strážným andělem, ručím životem za to, že to všechno dopadne jinak."
"Ale nedopadlo," hořce podotkl Harry, zrakem na fotografii svých rodičů.
"Ale nedopadlo."
"Ale," nadechl se vztekem v hlase, "proč zrovna on mě brání? Proč on a ne... táta."
Sirius se zadíval do zelených očí a přál si změnit minulost.
"Víš, jak to bylo s kamenem vzkříšení tehdy v lese," podotokl Sirus tiše. "Máma s tátou tam byli pro tebe, a teoreticky tě mohli chránit, ale..."
"Mrtví mohou, ale živí musí," odtušil Harry.

"Takže když vezmeme v potaz Slunce obíhající kolem planet..."
Ticho. Klient zamrkal.
"Prosím?"
Watsonovi se podařilo udržet zaúpění uvnitř.
"No, ano," poposedl si John, "neviděl jste poslední teorii vědců? Ukázalo se, že Slunce obíhá kolem planet."
To mu byl čert dlužen, řešit Sherlockovu neznalost.
"Ale - to není možné," nervózně se zasmál klient.
Holmesovi došlo, že řekl hloupost, která cizincem nebude pochopena.
"Podívejte se až doma, jistě to bude na stránkách NASA."
"Ale..."
"Věřte nám, jsme přece vaším mozkem," křečovitě se usmál Watson a už ho hnal ze dveří.
"Díky," kývl Sherlock a zacukal mu koutek.
"Bez obav. Jsme přece tým."

Naposledy přísahal, že je to naposledy.
Ale svědomí mu nedovolí nechat ho tam. Povzdechl si a zaklepal na dveře Scotland Yardu.
"Vstupte." Vešel dovnitř a Sherlockovi, sedícímu na rozvrzané židli, věnoval smrtící pohled.
"Já se omlouvám, vy tu budete nový. John Watson." Policista mu nataženou ruku nestiskl. "Inspektor Lestrade tu není? Víte, pan Holmes mívá občas sklony k..." horečnatě přemýšlel, "neukázněnosti, ovšem je si vědom svých činů a není důvod ho zadržovat. On..."
"...se dopustil protiprávní činnosti jako každý jiný. Neuděluji výjimky jen proto, že pan detektiv je na to zvyklý."
Watson si povzdychl a vytáhl peněženku.
"Tak za kolik?"

„Johne, já to nechápu!“ vztekal se.
Watson si povzdechl.
„Tohle všechno jsou makovice. A když se rozhlédneš,“ popošel a něco utrhl, „někde tady uvidíš ještě nerozvinutý vlčí mák.“
„A potom? Co lidi dělají potom?“
„Rozevřou lístky a zjistí barvu květu. Prý červená znamená láska, růžová přátelství, bílá svatba,“ vysvětlil a vzdálil se.
Sherlock odstranil zelenou schránku. „Červená. A dál?“
„Spočítej listy. A tolik kroků popojdi směrem, kterým rostou. Na koho narazíš, s tím věštbu naplníš.“
Holmes udělal pět kroků vpravo, když narazil do zad Johna. Podíval se na mák, na Johna, na mák…
„Myslím, že lidské zvyky nefungují.“
„Moje řeč.“

Severus zrovna rozečtenou knihu položil na klín, a aniž by odtrhl zrak, natáhl se, aby pohladil malého Harryho.
Proč pod dlaní necítí vlásky?
Podíval se a srdce mu poskočilo. Neviděl dítě. Co se dělá v takové chvíli?!
Ach, planý poplach, sedí tamhle. Což je o… kus jinde, než kam ho posadil. Ani on nedokázal pochopit, jak je to možné.
Aspoň ne do chvíle, než se Harry zvedl a vrávoravě se vydal ke knihovně. Čaroději spadla brada. Knihu nechal knihou a užasle vydechl.
„Tak tys nám začal chodit,“ zvedl jej nahoru. Dítě rozverně vykřiklo.
„Uděláme z tebe nejroztomilejší zbraň dnešní doby.“

Prach se mu zvedal od bot, zatímco se snažil vytvořit dokonalý kruh v obilí. Pokládal za důležité vymezit si prostředí pro své další zkoumání.
Zvedl hlavu. Protáhl dutinami hluboký nádech a otočil se. Kousek za ním stálo škvrně s brýlemi nakřivo, a obrovskýma zelenýma očima na něj koukalo. Mrklo.
„Jak může budoucí elita magického světa hatit plány k rozboru lektvarů?“ zaúpěl.
Vydal se precizní cestičkou blíž. Zarazil se. Rozhlédl se a zasupěl. Pohledem provrtával malého Harryho.
„Že ty mi tu chodíš křížem krážem a ty kruhy mi boříš?“
Ticho. Zazubení se a rozverný úprk napříč kružnicí za zvuku bublavého smíchu.

Nikde nikdo, příjemný les a nádherná cesta, všechno mlčí. Všechno tedy ne, ptáci zpívají, vítr hvízdá, stromy ševelí. Je tu krásně. Čas tu plyne mnohem pomaleji než ve městě, vlastně skoro vůbec.
Nakonec do toho města přece jenom dorazíte a potkáváte ty… lidi. Nepříjemně se culí a nutí vám věci. Naprosto nepotřebné, zbytečné a nechutné. I když nechcete být zlí, všichni vás štvou. A vy stejně nakonec zalitujete, že jste nezůstali v tom úžasném lese.
No a ke všemu zlému, stejně vás potom, na konci dne, někdo okrade.
A takhle dopadla cesta ženy, která se na písčitém rozcestí dala vpravo.

Drtil opelichanou, starou kočku v náruči a mračil se na všechny strany. V duchu spílal dvojčatům Weasleyovým a co chvíli zakopával o násady na košťata a rožky velkých kufrů. Nenáviděl to, opravdu to z duše nenáviděl. Proč, že se stal školníkem?
Ve Vstupní síni bylo několik dětí, křičeli a pošťuchovali se, ječeli, utíkali, smáli se. Drásalo mu to nervy. Začátky školního roku. Nesnášel začátky školního roku.
„Protivo!“ zaječel na barevného ducha, který se zrovna snažil položit kýbl s vodou na polootevřené dveře.
A takhle to bude další rok. Potom chvíle oddechu a potom znovu. A zase.
Upřímně se nemůže dočkat.

„Vyndáte tuhle kartu…“ ukazoval Harry. Podržel ji před očima muže s nazrzlými vlasy, a když se ujistil, že pozorně poslouchá, vsunul ji do otvoru v bankomatu.
„Harry! Ten přístroj ti spolkl kreditku!“ vyděsil se a začal do něj zlehka bušit pěstí.
„Nebojte, hned ji zase vydá zpět, jen co to dokončím,“ uklidňoval jej Harry. Zadal PIN kód a navolil částku. „A tady,“ ukázal na displej, „si zkontrolujete správné číslo účtu a správnou částku. A potom jen – potvrdit.“
„Tyhlety vymoženosti…“ žasnul muž.
„A takhle to je, pane Weasley,“ pousmál se Harry, kartu vyjmul a byl rád, že je to za ním.

„Poběž!“ rozesmál se prvák s rozcuchanými černými vlasy a následován zrzavým kamarádem rozrazil dřevěné dveře.
„Harry!“ ozval se zrzek a trochu vyplašeně se rozhlédl kolem. Pavučiny byly všude, jako opravdu všude. Chrliče se na něj zle dívaly a každých pár metrů hořela pochodeň.
„Rone, ale no tak,“ zaprotestoval Harry, avšak zpomalil. „Jsi skoro jako Hermiona,“ zašklebil se. Nemyslel to zle, jen Rona pošťuchoval.
Zabralo to, přidal do kroku, když najednou uslyšeli nespokojené prskání. Oba hrůzou otevřeli pusu.
„Filch, ví o nás!“ vyděsil se Harry, popadl kamaráda za rukáv a dal se na útěk.
***
„Paní Norrisová, tady jste…“ ozvalo se láskyplně.

Třásly se mu prsty, když škrtal zapalovačem. Polykal to slovo pořád dokola a hltal se zármutkem.
Láska.
Co to, sakra, je? Ušklíbl se. Je to nechutné. Prostě si vezmete člověka, řeknete si „Hm, tak to třeba vyjde“ a opakujete s ním ten proces, co máte podvědomě zakomponovaný v těle.
Protože jste lidé. Máte schopnost milovat stejně, jako automaticky víte, jak se dýchá.
Stružka v zeleném čaji se táhla od ouška k protějšímu konci. Taková ta skoro usedlina, která vypadá jako morová nemoc.
Potáhl a s výdechem se díval na oblohu, jak se na ní rozpouští dehtové kruhy v barvě olova.

Seděli oba v jejich pokoji, ve svých křeslech. Sherlock se najednou prudce zvedl, oblékl si kabát a uvázal šálu.
„Vstávej, jdeme zachraňovat králíčky. Volej Lestrada.“
Ty… Jsi občas jak mentálně postižený, Sherlocku Holmesi. Deset lidí tu bylo, deset lidí tě žádá o pomoc, venku jich jsou stovky, právě teď se na světě stala stovka vražd, právě teď někoho napadli, venku možná řádí sériový vrah a tebe zajímají králíčci? Vážně? Myslím tím… Proč ses nějak nezmínil, když jsem se sem přistěhoval?
„Johne?“
„Promiň, trochu jsem se zamyslel. Jdeme zachraňovat králíčky.“
Rozhlédl se po místnosti a děkoval, že mu slouží jako zpovědnice.

„Bombarda! Incendio! Confringo!“
„Špatně, soustřeď se!“ křičel na něj Snape, obočí stažené.
„Nejde to!“ téměř vzlykl Harry a vzedmula se v něm vlna vzteku.
„Snaž. Se.“ cedil Severus slova skrz zuby. Harry si upravil brýle a pozvedl hůlku.
„Diffindo! Evanesco!“ vyčerpaně zařval.
„Vzpamatuj se, Pottere!“ Snape mu i na tu dálku pohlédl do očí. Chladný podtón se mu vetřel do hlasu, ale při pohledu na tu známou tvář začal pomalu tát.
„Jsem slabý,“ zachraptil Harry.
„Nejsi. Ale když nedokážeš zničit obyčejnou pampelišku, jak se potom chceš utkat se mnou?“ pousmál se.
Harry mu šíleně toužil ukázat, že to zvládne.
„Reducto!“

Uklidni se.
Dýchej.
„Kdybys… Kdybys viděl svůj výraz!“ zajíkal se smíchy muž s dýmkou a houslemi.
Je to jedno, že je největší vůl pod sluncem. Neřeš to. Prostě… Dýchej. On to tak nemyslel, je to jeho normální humor. Nezatínej pěsti. Relaxuj.
„Ne, prosím, udělej něco, oba tu umřeme!“ pitvořil se a pokračoval v záchvatu smíchu, měl problém se nadechnout.
Jako při porodu, Johne. Je jako malé dítě. Otravné, ale dítě. Prostě to přejdi.
„Sherlocku Holmesi…“ nadechl se. Cítil, jak mu vře krev a vztek se vkrádá do hlasu. Oslovený si otřel slzy smíchu a posadil se.
„Ty… JSI TOTÁLNÍ KRETÉN.“

Složité vzorce a mapa londýnské podzemky. Poslední vydání The Sun, pravý sloupec, nadpis. Něco tady pořád nesedělo.
Dál.
Pitevna a Molly, čisté prostěradlo, černé vlasy. Viděl na kabátě té mrtvé ženy nějaké blond? Ne, ne, měly stejnou barvu, je věrná. Nebo aspoň milenci vlasy nepadají.
Pořád to nebylo ono, ale už byl tak blízko!
Ten muž, malý pes, svobodný, pravděpodobně gay. Něco na něm nesedí, ale co, CO?!
Viděl ho jít z kavárny, pravák, otlačený prsteníček, snaha o vyvolání dojmu rozvedeného muže.
„To on je v té své říši,“ slyší mumlat.
Řetězec myšlenek se přetrhne.
„TO JE MYŠLENKOVÝ PALÁC, JOHNE!“

On se smál,
ona plakala.
On v temných časech král
oni v něm rivala.
Ona šaty s vlečkou
on černý hábit.
Ona nos s pihovou tečkou
on nepřestával ji vábit.
On chytrý a sám
ona v zástupu chlapců jen.
Zatímco on léčil šrám
ona z hradu vybíhala ven.
Ona kouzelnická princezna
a on obávaný havran.
Když její noc byla bezesná
on seděl u ní, zklamán.
Její rozum byl vždy příznačný
zatímco jeho srdce křehké.
Když v jejích očích průzračných
se všechno lehko řekne.
Její kniha čímsi vzpomínková
a jeho přezdívka „ten zlej“.
Ona byla Lily Evansová
a on Severus Snape.

„Já bych tu knihu napsal, jenom nemám čas.“
„Pěkný, a co to stojí takovej foťák? Taky bych byl fotografem…“
„A to, co kreslíš – to už jsi někde viděl? Ne? Tak proč to teda kreslíš?“
„Dobrá básnička. Tu bych napsal taky, jenom mě občas nenapadaj rýmy.“
Umělci jsou vždycky nedocenění. Jejich jediná útěcha a zároveň vaše hrozba je to, že když je naštvete, v knize vás nechají umřít, v obraze spálí, na fotce zesměšní…
I podivíni mají někde (dost hluboko) srdce.
A hlavně nikdy. Nikdy umělci neříkejte, že žádným umělcem není a vy byste to svedli líp, jenom mít ten nápad.

„Tou cestou, tím směrem, prý bych se dávno měl dát…“
Pořád někam chodí.
Je na cestách, jak se tomu říká.
A já tu bez něj… Ztracený. Jako kapka v oceánu. Jako zrno v poušti.
Sám.
Jako stín, vržený lampou, co stojí na konci ulice.
Osamělý.
Jako nedozrálá jahoda, houpající se na spodním zeleném stonku.
Potřebuji ho.
Když jsem byl malý, máma mi říkala, že ten čas přijde. Že mi bude chybět. Že ve spěchu na svého přítele zapomenu a potom si to budu vyčítat. Už napořád.
Bez něj vlastně nemůžu na nikoho promluvit.
Můj drahý kartáčku na zuby…
Vrať se.

„Jamesi, Jamesi…“ starý muž si protřel oči a unaveně vzhlédl. Před nosem si podržel smluvní podmínky a přes okraj pohlédl na svého zaměstnance.
„Že jsi tuhle podepsal důležitá pravidla, to víš?“ začal.
„Ano, pane,“ kajícně se přiznal James.
„A že jsme v právu ti udělat přesně to, co jsi –ač nechtěně- způsobil objektu, který jsi měl sledovat, to taky víš.“
„Ale on mě rozzuřil! Je to kretén!“ vykřikl James.
„Znovu – víš, že to smíme? Při nedodržení smlouvy?“
„Ano, pane,“ povzdychl si.
***
„Takže říkáte, že zaměstnanec James O’Connel vám z ničeho nic vběhl sedmatřicetkrát na nůž?“
Smlouvy se prostě dodržovat mají.

Dva leží vedle sebe a klidně oddechují. Spací pytel jim udržuje tělesné teplo.
První promluví.
„Když to vidím… Tají se mi dech. Tobě ne? Tolik hvězd a my neznáme jejich osudy. Tolik černě a my nevíme, kdo ji rozlil. Je to vzrušující, husina mi přebíhá po celém těle,“ polohlasem sdělí společníkovi a usměje se.
Chvíli zírá.
"Přemýšlím o tom, jestli bude vypadat stejně i za deset, padesát let. Jenom malý kus. A stejně tak krásný. Na co myslíš, když se podíváš na ten kus nebe?“
„Když se podívám na kousek nebe…“ načal, „myslím na to, že nám někdo ukradl stan.“

Starý muž si povzdechl a s námahou dosedl na židli. Jeho maličké oči zkoumaly s převelikou láskou celý krámek. Účetní kniha před ním se rozpadala a jmenovka s nápisem Ollivander nedýchala pod vrstvou prachu.
V odraze výlohy si upravil své stářím vybledlé vlasy, a když vyhlédl ven, krve by se v něm nedořezal.
Vylétávající krabičky a popraskané hůlky, zářící vyhaslá lampa, rozbořené regály.
S heknutím se postavil. Zvonek u dveří vydal cinkavý zvuk. Vstoupil muž s jedenáctiletým chlapcem po boku a tenkou jizvou na čele. Pro jiné obyčejná, pro něj nejšílenější vzpomínka na rozbitý obchod.
Ten ničema je tady zas.