Historie

Fandom: Historie, bohužel realita
Varování: Tohle není pěkné. Ani trochu.
Do poslední chvíle si není jistá, jestli to opravdu udělá. Ale musí. Nemůže je tu nechat, teď, když je jasně, že se ta nádherná idea, ten svět, pro který žila, nikdy nestane skutečností.
Kráčí mechanicky od jednoho k druhému, Smrt s vůní mandlí. Heide. Hedda. Holde. Helmut. Hilda. Všude to stejné. Křupnutí rozkousnuté kapsle, pár trhavých nádechů, závan hořké vůně, klid. Helga se napůl probere, bojuje. Dostala málo chloroformu. Tiskne jí ruce k tělu, dokud jed nezačne působit.
Všichni ostatní muži kolem ní, nacisté, zabíjeli z nenávisti, z přesvědčení.
Ona vraždí z lásky.
Snad je právě ona ta největší zrůda.
***
Kdo, neví, nezná: http://en.wikipedia.org/wiki/Magda_Goebbels (poslední část, pod heslem Suicide) (dávám to sem anglicky, protože v české verzi wikipedie jsou nepřesnosti, děti nedostaly injekce, ale byly jim rozbity kapsle s kyanidem v ústech).

poznámka: Nakonec jsem si to napsala sama a mám z toho divnej pocit.
Majka se znovu zakousla do chleba a zamyšleně se zahleděla na velké ocelové plechovky, které na dvoře Draslovky čekaly na odvoz. Po maturitě chtěla jít studovat chemii, ale školy už byly tři roky zavřené. Tak aspoň občas nahlas přemýšlela a ostatní to znervózňovalo. Proto dnes obědvala sama. Znovu se zadívala na plechovky, které plnila na tři směny, stejně jako většina kolínské mládeže. Měli vlastně kliku, nemuseli do Porúří, protože Draslovka už rok jela jako šílená a potřebovala každého, kdo vydržel u pásu. Rudé nápisy na papírových štítcích přímo bodaly do očí. K čemu v Polsku sakra potřebují tolik kyanovodíkové křemeliny?

Sešli jsme se u Felixe Felixoviče. Byl konec listopadu a ocelově šedá mračna podtrhovala atmosféru. Den jako stvořený pro vraždu.
Seděli jsme u stolu. Já, Felix Felixovič a ten vyvrženec pekel Grigorij Jefimovič. Každý z nás v sobě měl dobrý půl litr vodky a Grigorij ještě navíc tři sklenice vína, které vonělo po hořkých mandlích. Zapíjel jím naše speciální koláčky a pochutnával si, že nic tak dobrého dlouho nejedl.
Bastard! Věděl, že jej chceme sprovodit ze světa a práci nám nijak neusnadňoval. O čtyři výstřely později jsem byl přesvědčený, že jej ani ďábel nechce. A jeho úsměv říkal to samé...

Poznámka: Jelikož netuším, jaké jsou historické znalosti čtenářů, musím podotknout, že kyanidové tablety byly běžnou praktikou vedoucí k sebevraždě. A kyanid draselný neboli cyankáli. :)
Nejprve necítil nic. Trvalo snad tři minuty, než se mu začalo hůř dýchat. Hluboké nádechy, mělké výdechy. Mžitky před očima. Potom se mu začalo chtít zvracet. Vzpomněl si na školení, kde se tento příznak rozebíral. Hlavně nepodlehnout. Dávivě se dusil. Hlavně nedat nic najevo.
Divoké bušení srdce. Malátnost. Potřeba omdlít. Ale ještě ne, ještě by ho mohli zachránit. To nemohl připustit.
Srdce najednou tlouklo pomaleji. Lehl si, aby nedal nic znát.
Nikdo mu neprohledal krabičku s krémem na pleť. Jestli ho někdo připraví o život, tak jedině on sám.
Hermann Göring se ve své cele smrti usmál. A vydechnul naposled.

poznámka: Tomuhle říkáte volné téma ?? XD A tu zpotvořeninu jazyka ignorujte.
Bylo pozdní jaro, květen. Slunce štědře sypalo sluneční paprsky na chodníky. Osamělý žalud, který přežil minulý podzim, se chvěl na větvičce stromu. Mladý muž zamyšleně postával před fakultou chemie a fyziky.
“Ivan! Kak ty živjoš?”
Otočil se jako na obrtlíku. Pak kolegům věnoval omluvný úsměv.
Spolužák Afanasjev zakýval košíkem. “Máme neplánované volno, na profesorku matematiky spadl obří model krychle. Jdeme na piknik. Přidáš se?“
"Bohužel nemohu. Potřebuji si dnes něco vyjasnit se Serafinou,” zamumlal rozpačitě. “Pořád si stěžuje na moje experimenty. Říkala, že koberce jsou zase roztrhané, že jí zvoní v uších a Rasputin že prý neustále slintá na podlahu.“

A/N: pověsti anglofila už se nezbavím... tak proč ji nepotvrdit
Seděla za kuchyňským stolem. Silná vůně mandlí přebíjela jemný nádech vlašských ořechů, když je vylupovala do mísy. Nepřítomně hleděla ven z okna. Ani si nevšimla, že jí několik jadérek upadlo na zem. Ruce se jí třásly. Na stole stále ležel ten list. Dopis od jejího manžela. Přečetla ho jen jednou. To jí stačilo. Už zase pěl ódy na svou drahou přítelkyni. Fanny nebyla včerejší. Tušila co za manželovou nepřítomností vězí a povinosti ve středomoří to nebyly. Kdepak přítelkyně! Coura! Nestydatá, neapolská děvka, co jí krade manžela...
Po tváři jí stekla slza. Jak jen si přála, aby se k ní vrátil...

Fandom Alžbeta Báthoryová
„Budú Vianoce!“ vykríkla Báthoryčka rozšafne. „Na to sa musím dôkladne pripraviť...“
Priviedli desať mladých dievčat. Nič netušiacich, naivných a panenských dievčat. Báthoryčka sa najprv vyžívala v mučiacich procedúrach. Kvapkala na ne horúci vosk, pichala ihly, prikladala žeravé železo. Postupne im prerezala krčnú tepnu, žily na predlaktí. Nadšene sledovala, ako sa z dievčat vytráca život, ako z nich strieka krv. Ako prameň po prameni vyteká životná tekutina do vane, v ktorej sa hodlala kúpať...
„Na úžasný kúpeľ!“ zdvihla kalich s čerstvou, teplou krvou a poriadne si odpila. „Na nehynúcu mladosť a krásu...“ ponorila svoje telo do krvavého kúpeľa. „Na večný život...“

Fandom: Historie (velký požár Londýna), trochu AU
Thomas Farriner zkrátka dostal hlad. A to velký. Měl sice dávno po práci a jeho žena už spala, ale nemohl si pomoct. Opatrně rozsvítil petrolejku a vešel do pekárny. Kéž by měl aspoň zrovna napečené své oblíbené rohlíčky! Zatopil v peci. Když připravil těsto, mohl ho už pohodlně dát péct.
„Co tu děláš tak pozdě?“ ozvalo se u dveří. Jeho žena tam stála jen v noční košili a trochu se chvěla zimou. Byl to přesně ten pohledů, který ho vždycky přinutil si uvědomit, jak je krásná. Něžně ji objal. Rozhodl se jít s ní na chvíli do ložnice, než se rohlíčky upečou, i za tu cenu, že by si je mohl připálit.
Trochu udýchaný a sladce vyčerpaný se k ní přitulil. Pod peřinou bylo tak teplíčko, že se mu začala klížit víčka. Na rohlíky úplně zapomněl. Usnul téměř okamžitě a ani jeho ženě netrvalo dlouho upadnout do snů.
Probudili je zděšené výkřiky: „Hoří!“ Vyskočili z postele. Popadli děti a jen pár vteřin chybělo k tomu, aby v domě uvízli. Jejich hospodyně takové štěstí neměla.
Žili ještě dlouho a poměrně šťastně, ztracený majetek si poctivou prací brzy získali zpátky. Thomas se však už vždycky při pohledu na Londýn tak trochu zastyděl.

Fandom: Historie, Kataři
Vrátila se tam o půl roku později. Hradby Montséguru vypadaly stále stejně, dole pod horou jí spáleniště připomnělo, co se událo. Upálili je. Všechny, kteří se věrně přihlásili ke katarské víře, která jim zakazovala lhát. A oni to věděli. Nepotřebovali inkvizici, ti dobří lidé se udali sami.
Vítr se prohnal skalami, pohrál si s prameny jejích černých vlasů a pokračoval dál do hor. Srdce jí svíral žal, oči jí slzely. Francouzi jich v pevnosti doslova uvěznili až na tři stovky. Ne všichni složili slib dokonalosti, ale perfecti patřili k nejpočetnějším. Když se Montségurští vzdali, spousta následovníků víry narychlo zatoužila zemřít co nejčistější.
Nakonec nezáleželo na tom, jestli oblékli kutnu nebo ne. Ti, kteří nebyli masově upáleni, zemřeli o něco málo později. Francouzská nenávist vůči Languedocu byla příliš silná a hlad po jejich bohatství ještě silnější. A inkvizice byla všude, strach obyčejných lidí jim byl nápomocen.
Udáš, budeš zachráněn, neudáš, půjdeš na hranici s nimi.
Jí se podařilo uniknout všem nástrahám katolické víry a lačnosti francouzského krále. Přežila, ale ztratila svou matku, sestru, malého bratra, svého milého. Chtěla se pomstít, všem těm násilným mužům, kterým nezáleželo na ničem, ale co sama zmůže proti zkaženosti těch, kterým se neubránil celý její národ?
_________
Poznámka: Koho by zaujalo téma Katarů, Languedocu atd., může si o tom přečíst v knížkách Poklad Montséguru (Sophy Burnham) a třeba v Labyrintu (Kate Mosse - ne ta modelka). Teď si nevybavuji, jestli jsem o nich četla něco dalšího, ale určitě se to dá někde zjistit. To jen kdyby to někoho zajímalo tak jako mě :)

poznámka: Dárek pro Julii, nejdřív k Totalitním Vánocům a pak potažmo k narozeninám. Všechno nejlepší!
V krajině posedlé tmou dějiny se píší rukou podivnou, a perem ještě podivnějším.
To pero ostrý hrot má a do srdce jím bodá.
To srdce zraněné, krvácející, hladoví po dalších ranách.
To srdce po lásce žízní.
*
Láska je pyšná, hrdě zvedá hlavu a tajně touží. To jediný pohled Libušin zabodl a zaryl se do srdce Přemyslova jak rádlo do měkké země.
Láska je krutá, šíp letí bez rozmyslu, nevybírá si. To Johanka marně pod křížem kleká a o milost velitele svého prosí.
Láska je krátká, sladká, bolí. To Romeo vzdychá rty otrávenými a dýku do srdce Juliina noří.
Láska všechno smí a všechno chce. To zelené rukávce Anniny měkce pohladily tvář Jindřichovu.
Láska tahle zakázaná, říkají, zvrácená je, ale tím krásnější, prudší. To Oscar Wilde svléká pomalu kabát a usmívá se pod vějířem řas.
Láska nést se nechává propastmi času a do hrobu uléhá. To Viktorie kleká truchlivě ve Westminster Abbey, na černém krajkovém čepci třpytí se diamantová korunka; vzpomínka na Alberta.
Láska usmrtí, zahubí a zničí. Nesouhlasný pohled Yoko bezhlesně říká: Už dost, Johne.
*
Krajina ta láskyplná, krajina lidské mysli láskou je pohlcená a tužbami těch, kteří po ní hladoví. Krajina ta tmou vždy nejvíce září, a hvězdným nebem.