Skryté město - kapitola 47

Koba i přes bolest téměř utíkal, aby dorazil k Obruči co nejdříve. Na to, jak se před hodinou nemohl ani hnout, se nyní pohyboval docela dobře. Musel v duchu děkovat zázračným smradlavým mastem.

V Udeské už lehce zvolnil, proplétal se davem, který mířil převážně proti němu. Nemohl se divit. Masný trh skončil a stánkaři mířili domů – nebo na jiný trh, který začne zase v odpoledních hodinách.

Jako maják, dávající na vědomí lodím blízkost pevniny, se ve výšce pár metrů od něj objevil obrázek piva v kruhu, aby žízniví tušili, že dorazili na správné místo. Koba ale věděl, že je na správném místě. Otázkou bylo, jestli ještě ve správný čas.

Prorazil lítačkami a rozhlédl se. Vypadalo to uvnitř jinak než včera. Zatímco během minulé návštěvy tady měla servírka frmol, že nevěděla, kam dřív, tak teď lehce po obědě měli poloprázdno. U každého stolu sice někdo seděl, ale všechna místa (a že jich tolik nebylo) obsazená nebyla. V přítmí se Koba rozpačitě díval pijákům do tváře. Kolem něj proběhla číšnice a jen tak letmo se o něj otřela alkoholem nasáklými šaty. Krvavé skvrny, které během jeho cesty znovu vykvetly na kdysi bílé košili, jí vůbec nevadily. Ona sama byla zvyklá na ještě horší zevnějšky, protože tohle nebyla žádná líbivá hospůdka, kam se chodí na jídlo. Kdepak, tohle byla klasická pivnice pro odpad města.

U nejbližších stolů seděli jen staří páprdové, kteří ani s přimhouřeným okem nemohli patřit k Rollovým spojkám. Seděli tu u svého piva a trochy vývaru s chlebem. Obruč nebyla žádnou vývařovnou, takže tu člověk mohl ochutnat pouze základní a rychlá jídla, která se hodila k pivu. Guláš, někdy žebírka, většinou ale jen nějaká polévka s chlebem či kaše s plackou.

Koba si popošel, aby viděl pořádně do tváře i chlapíkovi u posledního stolu. Ten tam seděl sám, s vyjedeným talířem, pivem a poslední kus chleba žmoulal v tlapách. Muselo mu být něco kolem třiceti, měl lehce prostříbřelý vous a rozježené vlasy. A něco na něm bylo Kobovi známého.

„Ale, ale, ale...“ pronesl chraplavým hlasem, „neříkejte, že ste se vy dva dali zase dohromady.“

„Flek? Seš to vážně ty?“ Koba si překvapeně sedl ke stolu. Vůbec by toho chlapa nepoznal. Až ve chvíli, kdy promluvil, mu došlo, kdo to je a vyvolal řadu vzpomínek.

„Kdy sme se viděli naposled, co? Ještě někdy u Zuba? Netušim.“

Koba zakroutil hlavou: „Taky nevim. Ale pár let to už je, což?“ Potom se otočil, pohledem vyhledal číšnici a naznačil jí, že by si dal jeden džbánek.

„Vypadáš bídně,“ zasmál se Flek.

„Ani bys nevěřil, co se stalo. Nečekal bych, že Rollovou spojkou budeš ty. Myslel se, že už ste toho s Čumákem a Pel’lym dávno nechali.“

„Ale jó, na ňákou dobu sme se stáhli na sever. Kousek od Northgardu. Ale stejně nás to sem zase přitáhlo, tady je přece jenom živějc.“

Před Kobou přistálo pivo a on ho automaticky uchopil do obou rukou. „Mám na tebe dotaz, kerej bys asi nečekal. Rollo se sem nedostaví – to už si asi pochopil. Ale nikde ho nemůžu najít. Je to otázka, kdy jde o kejhák. Možná i jeho.“

„Co se stalo? Včera sme se sice minuli, ale dopředu neřikal, že by chtěl zmizet.“

Koba netušil, kolik informací mu může předat. Raději si vybral, že bude všechno postupně dávkovat.

„Něco se mu šiblo v hlavě.“

„Jak šiblo?“

„Jednoduše řečeno, v tom baráku, kde sme v noci byli, se nějak praštil do hlavy a v tý jeho makovici se mu muselo něco pomíchat. Protože jakmile se probral, měl na svědomí nějaký tuháky.“

„Tuháky? To jako kolik?“

„Nevim, ale víc. A potom mi zmizel někde nad strží a od tý doby ho hledám, protože netušim, co všechno ještě v tuhle chvíli někde páchá. Netušíš, kdy měl nějakej svůj brloh nebo skrejš?“

Flek nestačil valit oči a poslední třetinu svého piva do sebe naklopit najednou. Otřel si pěnu z vousů a zamával prázdným džbánkem nad hlavou.

„Představ si, že až tak mě ten jeho úlet nepřekvapuje. Ale skrýší má ve městě hromadu, ještě víc za městem. Chtělo by to upřesnit. Takhle bys ho nenašel do konce života. A zrovna ty nevypadáš, že bys byl ve formě, aby mohl lítat po městě.“

Takže se dál asi neposune. V duchu si Koba nadával, že si nedokáže nic důležitého vybavit, ale Rollo mu za celou dobu o sobě moc nevyprávěl. Pokud ano, tak to bylo jen něco obecného, ale detaily ze svého života si nechal pro sebe. Ačkoliv…

„Měl bych dotaz. Možná sem špatně slyšel a něco sem blbě přeslech, ale neříkaj ti něco medvědi?“

„Medvědi?

„Jo, to bylo poslední, co sem od něj zaslech. Zabrblal si pro sebe: snad medvědi. A zmizel.“

Číšnice se znovu přitočila k jejich stolu a postavila před Fleka nový džbán. Zahleděla se ke Kobovi, ale ten měl stále plno. Flek se okamžitě napil a usmál.

„Tak chlape. Nejenom, že ses nepřeslech, ale dokonce sem teď zúžil výběr skrejší na jedno jediný místo. Medvědín je jedna knajpa na východě. V Noční čtvrti. Dostaneš se tam zpátky přes Obchodnickou. Dojdeš na její konec, na R’hlkovo náměstí budeš pokračovat pořád na východ.“

„Asi tušim, možná sem se tam někdy kolem vochomejtal.“ Koba vypil celý džbánek na jeden zátah, třískl s ním do stolu a z kapsy lovil umaštěné mince. „Musim ho co nejdřív najít. Díky za pomoc.“

„Peníze neřeš. A ještě si na chvíli sedni, protože potřebuješ něco důležitýho vědět.“

„Co? Všechno podstatný už znám,“ podivil se Koba a nakročil do uličky.

„Všechno ne. Jak asi víš, tak sme se tu s Rollem měli setkat a já mu měl sdělit určitý informace. Ohledně jednoho určitýho místa. Včera sem ještě nic v rukávu neměl, ale dneska vim. A myslim si, že bys to měl vědět i ty.“

„Cože?“

„Jo, můžu ti říct, co se skrejvá pod jménem Koopmans Voldenman.“