Skryté město - kapitola 36

Kdesi na jihu, kousek od Carasky, bylo malé území, kterému se říkalo Ústiřeký. Jednalo se o shluk rybářských vesnic, který se snažil udržovat si odstup od okolních měst, s výjimkou obchodu. Zde měli starodávný zvyk, jeden z mnoha, díky kterým se z mladíků stávali muži. U zdejších břehů se chytala rybka, které říkají stěnka. Byla to asi palec dlouhá mrška, která nejen že hnusně zapáchala, ale vylučovala sliz, po kterém extrémně pálila. Mladíci ji polykali zaživa a snažili se ji dostat z těla druhou stranou co nejrychleji, protože jakmile byla uvnitř, jejich vnitřnosti začaly hořet. Podle některých vyprávění se pár klukům povedlo zbavit se jí ještě v době, kdy ryba žila. Koba netušil, co je na tom pravdy, ale právě teď si na tuhle legendu vzpomněl, protože se cítil podobně jako stěnka. I on se úzkými vnitřnostmi tohoto domu snažil dostat co nejrychleji k nejbližšímu otvoru. A doufal, že přežije.

Netušil, kolik času nakonec uběhlo, než kolem sebe přestal cítit stísnění nekonečných stěn. Nejdřív se osvobodily jeho nohy, a jakmile zjistil, že s nimi mohl kývat do všech stran, objevil se na Kobově obličeji po dlouhé době úsměv. Celou tvář měl šedavou od prachu a zcela mokrou od potu, protože díky námaze a nevětranému prostoru se potil neustále. Čas od času, když se snažil posouvat dozadu, několik vteřin ani neviděl, protože si nemohl pot setřít. Málem se mu i stalo, že s pochodní podpálil Rollovy kalhoty. Místa moc neměl a pochodeň vždy ležela těsně vedle jeho přítele. Po celou dobu hrozilo nebezpečí, že látka od ohně chytne. Nejhorší úsek však byl v ohybu, kde se lano zaseklo do stěny. Předtím ho nechal na místě, ale nyní věděl, že se dál nedostane, aniž by ho vytáhl ven. Nejdřív se posunul sám a Rolla i s pochodní nechal asi metr před sebou – potřeboval mít prostor, aby se zapřel rukama a trhanými pohyby se snažil provaz dostat ze sevření.

Zkoušel to všemožnými způsoby, ale chyběla mu síla. Už to začínal vzdávat, když však s posledním škubnutím pocítil, že provaz povolil. Mohl radostí jásat, ale neodvážil se otevřít ústa kvůli hromadě zvířeného prachu, který se zvednul do vzduchu s uvolněným lanem.

Potom postupoval přece jenom veseleji, a když se konečně dostal od chodby, kde mohl nejenom otočit hlavou, ale rovnou se i posadit, myslel si, že se stal zázrak. Podíval se na Rolla a pokusil se ho vzbudit, ale ten nereagoval a stále zůstával nehybný. Z nejhoršího se sice právě dostali, ale pořád byli hodně daleko od východu. Teď musí přítelovo tělo dostat úzkou průrvou o patra výš, k čemuž bude potřebovat lano. Chytil jeho konec a postupně ho celé dostal ven. Ani jednou mu nepřišlo na mysl, že by se mohl vrátit dolů a podívat se do místnosti, co se v ní nachází. Pátrání po pokladu skončilo tady a teď. S Rollovou zkrvavenou hlavou.

Když si trochu odpočinul a nechal zaschnout poslední kapky potu, tak obvázal příteli lano kolem pasu. Poté z vaku vzal čerstvou pochodeň a tu zapálil, protože nehodlal riskovat, že zde dole zůstane ve tmě. Nakonec si vak uvázal pevně kolem ramena, do jedné ruky chytil novou pochodeň a druhou začal táhnout lano, zapřené o druhé rameno. Šlo to sice stále pomalu, ale oproti předchozímu plazení si Koba připadal, jako nejrychlejší běžec. Celé tělo ho bolelo. Nejenom proto, že strávil pořádnou dobu v jediné možné pozici, ale začalo na něj dopadat všechno, co zatím ve svém dobrodružství zažil.

K průrvě do dalšího patra se dostal za chvíli. Už cestou přemýšlel, jak to udělá, aby se nemusel několikrát vracet. Nakonec nechal Rolla dole, provaz mu upevnil tentokrát výš, hned v podpaží. Posadil ho zády ke stěně a sám se opatrně dostal na něj. Naštěstí byly ve skále otvory pro nohy a úchyty pro ruce, což mu výstup usnadňovalo. Ale znovu se dostával do prostoru, kde se nemohl skoro pohnout a kde ho ostré kameny bodaly a řezaly do zad. Zapírat se ale musel, protože jednou rukou se posouval a v druhé nepouštěl jediný zdroj světla v těchto podzemních katakombách. Rollo je naštěstí v bezvědomí, takže mu nevadí, že zůstal sám ve tmě. Snad se do té doby neprobudí.

Plazení v tunelu Kobu vycvičilo, takže výstup za těchto podmínek mu nepřipadal tak obtížný. Ani jednou nepomyslel na stísněnost stěnky. Nahoře se zhluboka nadechl, posadil se na kamennou podlahu a mohl se ohlédnout za sebe. Někde tam za ním, jen pár metrů… to ho vítal východ. Vstal, protože tentokrát už mohl, a plížil se s vakem dál. Co když najde vstup zavřený? Co když někdo mezitím vrátil hodiny na své místo a nechal je tady zemřít? Nic takového se naštěstí nestalo, protože Koba dopadl na dřevěnou podlahu komorníkova úkrytu. Teď se zasmál nahlas. Vak s věcmi hodil vedle sebe a jen ležel na zádech a dýchal čerstvý vzduch. Ani netušil, jak bude nadšený, že ucítí déšť. A že ho uslyší. Nádhera.

Mohl takhle ležet, jak dlouho chtěl, ale až později. Ještě je nutné se jednou provždy vrátit zpátky. Pomalu vstávall a říkal si, jaká hloupost byla si lehat. Všechno ho bolelo a nohy nejvíce. Stejně se ale nakonec postavil, vzal pochodeň do ruky a opatrně vklouznul do otvoru ve zdi. Ještě jednou vyrazil až na konec chodby, která mu nyní nepřipadala tak úzká, jako když tudy procházeli předtím… zdálo se mu to, jako by to bylo už hodně dávno. Zastavil se u díry v zemi, pochodeň odhodil stranou a chopil se konce lana, které si tu nechal připravené. „Rollo?“ zavolal pro jistotu, že už se jeho přítel probral. Rozhodně by mu to ulehčilo práci.

Jenže jeho hlas byl jediný, který zaslechl. Koba se posadil a nohama se zapřel o protější stěnu nad otvorem. Potom začal opatrně a pomalu zabírat a cítil, jak se konec lana napíná, když ho zatížilo Rollovo tělo. Doufal, že si ho připravil dobře a že se ještě před průrvou nepřetočí, protože by jinak musel dolů a znovu ho usadit správně. Ale zdálo se, že všechno jde podle plánu a Koba tahal, nikam nespěchal. Teď už ne. Teď už je jednou nohou venku a nikdy se sem už nevrátí. Každopádně ne sem za zeď, ale koberce a piano tady přece nikomu dalšímu nenechají.

Za pár chvil se mu pod nohama zjevila přítelova pokleslá hlava, takže zatáhl naposled a poté ho zachytil pod rameny a vytáhl ven. Tentokrát Koba na nic nečekal a žádný odpočinek se nekonal. Hned povstal a táhl tělo za sebou. Když se s ním dostal ven pod schody, položil ho opatrně na podlahu a ještě se rychle vrátil pro pochodeň.

Konečně! Vyklopýtal ven a bez rozmyslu za sebou začínal zavírat vchod. Zjistil, že nechali klíček na místě a úplně na něj díky objevu zapomněli. Proto jakmile se stěna pořádně zavřela, otočil klíčkem a poslouchal tlumené cvaknutí ukrytého mechanismu.

Hotovo. Je po všem! Koba se spokojeně svalil do křesla a vydýchával všechno napětí, které ho až do teď doprovázelo. Srdce se mu postupně uklidňovalo a cítil, jak z něj všechno padá. Co ale s klíčkem? Zahodit ho? Zbavit se ho jinak? To teď netušil a ani o tom nechtěl rozhodovat. Vzpomněl si, že ho předtím našli ukrytý v botě. Co fungovalo předtím, mohlo by znovu. Proto si sundal svou starou špinavou křusku, hodil klíč dovnitř a poté vrátil nohu zpět. Bylo po všem, budoucnost rozhodne, co s ním dál.

Nyní existovalo pouze křeslo a on. Nic jiného… snad jen… spánek. Přišel rychle a Koba se nebránil.