První kapitola

Běží po nekonečných schodech nahoru, pořád nahoru. Kámen se pod nohama mění na dřevo, dřevo na proutí, zatočené schodiště se transformuje do prohnutého prostoru a ona se ocitá tam, kde už jednou byla, kdysi dávno, v jednom ze svých nesčetných úniků, kdy prchala před očekáváními ostatních i před cíly a úkoly, kterými sebe zatížila sama. Předtím než se vrátila zpátky. Předtím, než vzala další práci v dalším korporátu a začala se znovu škrabat nahoru. Předtím, než poznala Toho-který-teď-okupuje-její-byt.

„No jasně,“ pomyslí si malátně, „ta divná knihovna v Thajsku,“ a pak se s trhnutím probudí.

Do tváře se jí nepříjemně zarývá roh notebooku, v kanceláři je tma, jen na chodbě se mdle svítí. Karin se posadí a zmateně se rozhlíží. Monitor laptopu jí prozradí, že je neděle, jedenáct v noci.

„Sakra,“ pronese do prázdného open spacu, „usnula jsem v práci.“

Původně sem přišla jen dodělat pár restů, odpovědět na pár mailů a pár jich napsat, když pracovat z domova, kde se roztahuje Ten-který-je-vyděšený-z-covidu, prostě nejde. Nakonec neudělala nic, vytuhla na stole, protože je unavená, tak šíleně unavená.

„Ještě, že to nikdo neviděl. Ostatně, kdo by tady taky strašil v neděli před půlnocí,“ rázně vstane a začne házet do tašky noťas, nabíječku, myš a papíry.

Náhle cinkne výtah, Karin se překvapeně otočí a strne.

„Ty?“ osloví příchozího s údivem.

Ráno ji najde uklízečka, leží na stole a vypadá úplně klidně. V krku má zabodnuté kancelářské nůžky a nedýchá.

Pro Karin je to konec.
Pro detektivku by to mohl být začátek.
Ale tohle je korporát a my jsme zhruba v polovině příběhu.