Padesátka - Kobovy noční můry - 35

Neviho předpověď se ukázala být pravdivou. Do autobusu se vmáčkli spolu s ostatními cestujícími a ve vlaku obsadili dokonce vlastní kupé. Seděl tam sice jeden mládenec, ale ten blbě civěl do krajiny a uši měl ucpané sluchátky, takže je naprosto ignoroval. Také průvodčí zkontroloval jen onoho mládence a naši partičku minul bez povšimnutí.
Poté, co se vyšli z vlakového nádražíčka, usadili se na obrubníku před ním a Rejstřík se zamyslel. „Tak ve správném městečku bychom byli, ale ke své hanbě musím přiznat, že znám jen jeho adresu, ale nevím, jak se tam odsud dostat.“
„A jak si ho tedy navštěvoval, prosímtě?“ pozvedl obočí Nevi.
„Normálně jsem se tam přesunul, protože jsem si to přál,“ pokrčil křídly Rejstřík. „Ale teď jsem moc utahaný na to, abych vás pobral s sebou.“
„Vezmeme si taxíka, ne?“ rozhlédla se Simona. „Nejméně jeden tu mají, támhle stojí.“
„Ale vždyť on nás...“ namítl Rejstřík, ale ostatní už se hnali k vozidlu. Taxikář zvedl oči od novin. „Kam se všichni cpete? A ještě s tou potvorou černou? Já zvířata nevozím!“
„Řekni: Je to vycpanina!“ ozvalo se Nevimu v hlavě. Podíval se na Rejstříka, který civěl skelným pohledem a zadržoval dech.
„Nepoznáte vycpaninu, pane?“ otočil se Nevi k taxikáři a obrátil Rejstříkem ve vzduchu jako kusem dřeva. „Nedivím se, je jako živá.“
„To je jiná. Kam to bude?“
Nevi udal adresu a v duchu vyslal k Rejstříkovi dotaz. „Jaktože nás vidí? A proč nemluvíš?“
„Jestli klapnu zobákem, zaječí a vyskočí z jedoucího auta. Každý si nepovídá s havrany, krysáky a bačkůrkami, Nevi. Tady v zemi spisovatelů a čtenářů to fakt není normální.“
„A kdo je to čtenář?“ ozval se nahlas Koba.
Taxikář strhl řízení ke straně, ale pak vyrovnal smyk a jen zakroutil hlavou.
„Čtenář je ten, pro kterého vás spisovatel stvořil,“ vyslal myšlenku Rejstřík. „A proto taky pro každého, kdo čte, jste v tomto světě viditelní.“
„Aha,“ přidala se do myšlenkové diskuze Simona. „A neměli bychom k němu tedy být upřímní a říct mu, že nemáme peníze?“
„To je fakt, my nemáme ani floka,“ prohlásil Koba nahlas.
Taxík se dostal do smyku podruhé a zastavil o obrubník. Taxikář vyskočil a otevřel dveře na Kobově straně. Než stačil cokoliv udělat, zazvonil mu mobil. Podíval se na displej, vzal hovor a chvíli přikyvoval monologu z telefonu. Pak zavěsil, zamyslel se a popošel k Simoně.
„Takže penízky nemáme a platit nemůžeme, co? To bychom se měli revanšovat nějak jinak. Třeba tahle fešanda by mi mohla...“
Nedořekl a příšerně zašilhal, protože se mu pár centimetrů před očima objevil napřažený Kobův pendrek. „Cože by vám slečna mohla?“ zasyčel na taxikáře Nevi a nadzvedl se na sedadle.
„...nakoupit,“ dokončil větu taxikář. „Prosím. Vezmu vás do okresního města do supermarketu. Víte, ta moja...“
Pánové soucitně kývli a spustili ruce. Taxikář vytáhl mobil, našel nákupní seznam a vyrazili.
...
Simona si získala obdiv mužské trojice, protože v obchodě zvládla nástrahy pestré nabídky. S bravurou rozlišila mezi moukou žitnou, bezlepkovou, špaldovou, hrubou, polohrubou a hladkou a předvedla ještě několik podobných zázraků týkajících se sýru, mléka a biočokolády. Taxikář byl tak ohromen, že zaplatil dvoutisícovkou nákup za pár stovek a zbytek peněz vnutil Simoně. Dokonce se povznesl na to, že vycpaný havran náhle ožil a převzal funkci pochodující peněženky.
Poté, co naši partu zadarmo odvezl zpátky, vysadil na uvedené adrese, zamával a odjel, pohleděl Nevi na Simonu a pravil: „Tak to vypadá, že věci se obracejí k lepšímu, ne?“
„To uvidíme, až si promluvím se stvořitelem jako chlap s chlapem,“ podmračil se Koba a vyběhl schůdky k domu. Tichou ulicí se rozezněl zvonek.