Čtyřicátáčtvrtá

Vrchní se rychle vzpamatuje, podívá se na zástup vojáků Metra, ale než stihne pozdvihnout ruku a hlas, přiskočí k němu Slobodan Luka, přitiskne mu paže k tělu a zašeptá: „Ne, prosím, nedělej to!“

„Proč bych neměl?“ oboří se na něj Vrchní polohlasně a vztekle.

„Protože neznáš všechny souvislosti,“ řekne Slobodan Luka zádům Vrchního, který se vyprostil z jeho sevření a o překot chvátá dolů ze schodů. Prodírá se davem lidí ke konci nástupiště. Slobodan je mu v patách, na kratičkou chvilku šťastný, že Vrchní potlačil první impulz a nepovolal vojáky se zbraněmi.

Carter něžně položí Calovo tělo Vrchnímu k nohám a vkleče pohlédne vzhůru.

Pevně sevře Vrchního pohled: „Není mrtvý. Ale moc mu k tomu nechybí.“

Vrchní se zapotácí a zachytí se Carterova ramena. Pod druhou paží jej podepře Slobodan.

Carter si odkašle a pokračuje: „Perenara,“ kývne hlavou k vychrtlé postavě podpírající Calovu hlavu, „se domnívá, že existuje cesta, jak mu pomoci.“

Vrchní zavře oči, zhluboka se nadechne, jednou, podruhé a potřetí. Pak se vzpřímí do celé své impozatní výšky a náhle se znovu stane Vrchním. Velitelským pohledem obejme nástupiště.

„Chtěl jsem s vámi mluvit o naději,“ pronese silným hlasem, „ale, jak se obávám, tu teď budu potřebovat především pro sebe. A svého syna,“ dodá tiše.

„Zřejmě došlo k novým změnám, nebudu tedy předbíhat. Omlouvám se, že jsem vás vyrušil z vaší práce a plnění vašich důležitých povinností. Oceňuji, že i přes toto vyrušení, jste silní příslušníci Metra a vrátíte se teď k svým rozdělaným úkolům. Tak jako já.“

Královským gestem propustí celý shromážděný dav.

„Proboha,“ povzdechne si pro sebe Luka, „jiného by roztrhali zvědavostí a jeho nechají jít. To se mi snad zdá.“