Čtyřiačtyřicátá

Princezna přes zákaz troufne si hovořit:
“To má být odměna? Pouhý rok živořit?”
Zůstávat rok na pokraji života a smrti
to jí v ničem nepomůže, neklidně se vrtí.
"Ty, která tu žiješ věčně, spravedlivá se ti říká,
chceš odměnit za vítězství pouhým rokem smrtelníka?
Možná ještě jeden návrh mohla bych dát tobě,
nemluvme tu o konkrétním termínu a době.
Chtěla bych si s tebou chvíli role vyměnit,
pomůžu ti a ty můžeš bezstarostně žít.”

“Na chvíli mít dovolenou? To by se mi líbilo,”
Vyslechla už mnohá přání, to tu ještě nebylo.
“Na co za to chceš mít nárok?"

"Delší odklad, víc než na rok…”

“Co takhle dvanáct let, ni o píď více,
stejně ti tak či tak dohoří svíce.”

“Nemám ráda ultimáta, až přijde můj čas,
účty splatím a ty vládnout kosou můžeš zas.
Smím žádat o jistý bonus po dobu těch dní?”

“Máš ho mít, teď dohrajme to, než se rozední.”

"Nezeptáš se, o co žádám? Souhlasíš už předem s prosbou?”

“Jsi smrtelník, tvoje přání není pro svět žádnou hrozbou.
V prvé řadě nevyhraješ, v druhé mám tě v područí,
možnost tvojí likvidace bezpečí všem zaručí.
Nesmíš si přát nesmrtelnost, ostatní ti splnit můžu,
vyrovnat se s odpočtem dní, v tom jediném nepomůžu.
Vím co chceš a splním ti to, pokud mi dáš mat,
zapůjčím ti po dvanáctkrát svůj výsostný šat.
Vidím, že máš v duši skrytu touhu měnit identitu.
Kdo na sebe můj plášť vezme, podobu svou lehce změní,
pamatuj však, že tě poznám v jakémkoli přestrojení.
Prozraď, k čemu potřebuješ zakoušet té změny?”

“Už jsem si tu vytrpěla dost pro špatné geny.
Chci mít možnost sednout na trůn v roli levobočka,
království i moje duše konečně se dočká…”

“Nuže, sázky uzavřeny, nejvyšší čas hrát”
na druhý den po popravě dívka mění šat.