9. Posilování

Pokaždý, když ráno zazvoní budík a já vstanu z postele, děkuju Bohu, že se eště můžu hejbat. Včerejší šichta byla jako trestný kolečko v kamenolomu. Já vopravdu nechápu, proč musim zrovinka já dycky zastávat tu nejtěžší robotu. Naskladňovat materiál, přemisťovat pacoše, nosit všelijaký těžký věci, vynášet bordel. Původně mně slíbili práci na recepci. Povídali: Hagride, jasně, je to pohotovost, ale budeš víceméně sedět za pultem a zvedat telefóny. Ha, to bych se rozesmál! Prej zvedat telefóny! Kolikrát mám na uchu pevnou i mobil, u huby vysílačku, ve volný ruce bažanta, břichem přesouvám hromadu karet, abych viděl na počítač, a nohama vybaluju krabici s šitím, poněvadž už na něj nějaká fajnovka z chíry čeká. A že bych u toho seděl na zadku, to sotva.
Dám nažrat Norbertovi (to je můj varan), v kuchyni sežvejkám dva sendvičový chleby, zapiju je rajčatovým džusem a startuju mašinu. Deset minut před šestou jsem v práci.
„Nazdar, bando!“
„Ahoj, medvídku!“ usměje se na mě Stella a zvedne nad hlavu konvici horkýho černýho kafe, který voní až ke mně.
„Jaká byla noční, kočko?“
„Naprostej klid. Jedinej adrenalin byla porucha automatu na jídlo. V pět přijel technik, už to zase frčí.“
„To rád slyšim. Vyšetřovny?“
„Všechno prázdný a uklizený. Na zástěně 2 je chlápek s pořezanou rukou, šije ho Krum. Až skončí, jde domů. A já jdu domů teď. Hezkou službu, medvídku.“
„Vyspi se dorůžova, kočko.“
Do šatny sester nejdřív vopatrně nakouknu, kdyby se některá z holek zrovna svlíkala, a teprve pak vejdu dovnitř. Je to možná trošku nekorektní nebo jak se to teď řiká, ale prostě máme společnou převlíkárnu. Asi kvůli dvěma zdravotním bratrům nechtěj vyhrazovat speciální místnost. Mně to nevadí, já nikoho nevočumuju. Nahodim mundúr a jde se makat. Doufám, že ten klid nepřejde, až si naleju kafe.

***

Nesnáším zvuk budíku, a proto mě každé ráno budí Susan. Vstáváme společně už 13 let. Je to takový příjemný rituál, fixní bod v čase a prostoru. Každý den v 5:01 dostanu pusu na tvář a úsměv. Někdy je široký a veselý, jindy jen drobný, něžný.
Obvykle se spolu i sprchujeme, ale dnes jde do sprchy sama. Včera jí začala perioda.
V 5:20 snídáme jahodové müsli s mlékem, oba už ustrojení do práce.
Susan nás veze autem. Já neřídím. Kdysi jsem se o to pokoušel, ale můj instruktor v autoškole po deseti jízdách prohlásil, že jsem k řízení automobilu nezpůsobilý. Nevyvracel jsem mu to. Upřímně řečeno mě auta nikdy nezajímala, londýnská doprava mě děsí a autoškolu jsem si zaplatil jen kvůli babičce, která mě vytrvale přesvědčovala, že správný muž má vlastnit vůdčí list – tak se za jejího mládí říkávalo řidičáku.
„Dneska budeš muset domů autobusem,“ upozorňuje mě Susan, když v 5:55 parkujeme před nemocnicí.
„Končíš pozdě?“
„To ne, ale jdeme s holkama k Jednorožcovi. Trochu se pobavit.“
„Fajn.“
„Poslyš, Neville, nechceš si taky někam vyjít? Třeba s Deanem a Seamusem?“
„Ani ne. Když nebudeš doma, tak mám aspoň čas uvařit ten bezový sirup. Brzy se bude hodit. Chřipková sezóna už klepe na dveře.“
„Myslím, že by ti neuškodilo strávit pár hodin u piva s kamarády. Dřív jste chodili na pub kvíz každý pátek, teď je zázrak, když tě Seamus vytáhne jednou za čtvrt roku.“
„Nijak mi to nechybí, lásko. Nenudím se bez tebe, neboj.“
Pravdou je, že se trochu nudím ve společnosti svých starých kamarádů. Seamus Finnigan už má pět dětí, Dean Thomas dvě a s manželkou pracují na třetím. Sedět s nimi na pivu znamená poslouchat historky o výletech do zoo, zapatlaných sedačkách a batolecím žvatlání. Když hodinka pokročí a nálada klesne, přejdou volně k výdajům za školné a chůvy, cenám přesnídávek a temné budoucnosti.
„Dobře. Vrátím se nejpozději v jedenáct. Co oběd? Zajdeme do bufetu? Je pátek, mají brokolicovou.“
„Jasně. Moc rád. Klidnou směnu, Sus.“
Neodpoví. Jako vždycky už na ni čeká neodkladná hora práce.
Na mě nečeká nic, co by se nedalo odložit, než si uvařím kávu. Krátce po šesté ranní obvykle nikdo nepotřebuje okamžité snímky, první žádanky se začínají zpracovávat okolo sedmé.
„Dobré ráno, mami.“
„Dobré, Neville.“
„Jaká byla dovolená?“
„Báječná. Dlouho jsem si takhle neodpočinula. Egypt je hit posledních let. Pokud ještě nemáte na příští rok nic naplánovaného, vřele doporučuji.“
„Mě osobně tahle destinace moc neláká. Radši bych něco… zelenějšího. Jako víc flóry, myslím. Třeba Skandinávii, Alpy… nebo Peru.“
„No jo, ty tvoje kytičky. Jak daleko jsi vlastně s tím herbářem?“
„Už mi chybí jen pár exemplářů. Do konce příštího roku bych mohl sbírku uzavřít. Hodně mi pomohla Luna, když mi letos poslala ty kapradiny z eukalyptového lesa a zélandský nohovec.“
„Překvapuje mě, že jste pořád v kontaktu…“
„Jo, mě taky, mami.“

***

„Hagride, pojď nám pomoct!“ huláká Hannah a spolu s doktorkou Johnsonovou drží v podpaží statnýho vola, co se někde epesně vožral.
Hernajs, že bych do toho kopnul! Vodkopnu nevybalenou bednu s práškama, zamknu za sebou lékárnu a jdu jim helfnout.
„Panáček trochu víc bumbal, co?“
„Říká, že měl jen pár skleniček při pracovním obědě.“
„Jo, taky bych se chtěl v práci takhle zmrskat.“
Hodim borce na záda a mrsknu s ním na lehátko za druhou zástěnou.
„Hagride, paní vedoucí vás prosí, jestli se můžete mrknout na umyvadlo na pánských záchodech, až budete mít chviličku,“ vzkazuje mi Katie cestou zpátky do lékárny. „Asi ucpaný sifon.“
„Jasně! Na to si určitě najdu čas, když je tu dneska takovej klídek, že jo. Nechtěla by mě pani vedoucí začít platit jako údržbáře? To je sifon sem, prkýnko tam, zásuvka támhle, klika onde… Co ty chlapi z firmy vlastně dělaj? Kde vůbec jsou?“
„Hagride, mám tu fibrilaci!“ odchytne mě Harry a zatáhne na první vyšetřovnu.
Hned je mně jasný, proč tam chce zrovna mě. Ten chlap vypadá bez pardónu jako vorvaň. Já vim, já mám tak co povídat vo něčí votylosti, ale do prkenný vohrady, už jste někdy zkusili masírovat srdce velrybě?
„Romildo, ještě miligram epi. Nabíjím na 200. Hagride, pozor.“
Na chvíli s tou fuškou přestanu, aby se Harry mohl elektrodama dotknout hrudníku… Hmm, tak nic, no. Pokračujem.
„Nabíjím na 250. Ustupte!“
„Stále fibriluje.“
A fibriluje eště dalších dvacet minut, než spadne do zástavy a já se konečně můžu vrátit k bednám.
„Díky za pomoc, Hagride. Dělal jsi, co bylo v tvých silách.“
„Jo. To jsem teda zatraceně dělal. Do fitka už dneska nemusim.“
„Chodíš cvičit?“
„Ne, to byl vtip, Harry. Já cvičim v práci. Teď jdu posilovat nohy na štaflích, pak lehkej salátek s jogurtovým dresingem, po vobědě zvedání na benč pod umyvadlem na záchodech a před vodchodem domů stoprocentně eště stihnu naběhat pár kiláků, abych si jako vodškrtnul nějaký to kardio.“
„Hagride, jdu na pauzu!“ volá Susan a přenechává mi místo na recepci. „Za půl hoďky budu zpátky. Jsem na pageru.“
„A kdy budu mít pauzu já?“
„Až se vrátím?“
„Jo. Jasně. Bodejť bych to tu chvilku nevydržel.“
„Prosím vás –“
„Co je hergot?!“
Před pultem stojí vyzáblá ženská a v koňským vobličeji se ksichtí, jako by jí to tady moc nevonělo.
„Chci, aby někdo vyšetřil mého manžela.“
„Vzala jste si pořadový číslo?“
„Jakže prosím?“
„Lísteček! Támhle z toho stroje! Vyjela jste si lístek?“
„Copak jsme na poště? Mému manželovi je špatně! Požaduji okamžitý zásah!“
„Tohle je špitál a ne nějakej zatracenej Burger King! Esli je to urgentní, tak jste měla volat sanitu. Přivezla jste ho sama, takže asi neumírá.“
„A jak to můžete vědět? Jste snad lékař? Jste obyčejný recepční! Nemáte kvalifikaci na to, abyste posuzoval, jak závažný je stav mého manžela!“
„To sice nemám, ale esli chodí po svejch a nestříká z něj krev, tak to asi nebude tak horký, abyste vobcházeli pořadovej systém!“
„Poslyšte, víte, kdo vlastně jsme, vy –?“
„Jo, moc dobře vím, kdo jste. Nafrněná paninka, co si myslí, že se kolem ní točí zeměkoule, a panáček, co potřebuje doktora. Tak si vyjeďte lístek a na toho doktora laskavě počkejte. Maucta.“
„Jsem Petunie Dursleyová! Sestra doktorky Potterové!“
„A co jako?“
„Okamžitě mi ji zavolejte! Slyšíte, vy hulváte? Okamžitě mi zavolejte svoji vedoucí!“

***

Brokolicovou polévku mám nejradši. Babička do ní vždycky dává dokřupava osmažený toastový chléb, ale cibulový garnish je taky fajn. Chodím na ni do kantýny už od doby, co jsem nastoupil. Hodně lidí na zdejší kuchaře nadává, ale já si nestěžuju. Práce v kuchyni musí být dřina, možná dokonce stejná jako dole na pohotovosti, jenomže to nikdo nevidí. Susan ani já doma nevaříme. V pondělí, ve středu a v pátek chodíme do bufetu, to míváme dvanáctky. V úterý a ve čtvrtek si nosíme k svačině sendviče, končíme totiž už ve 14:00, a tak si po práci můžeme zajít do restaurace. Večer si buď ohřejeme hotovku, vytáhneme z mrazáku pizzu nebo objednáváme přes aplikaci.
O víkendech máme až na výjimky volno, přestože Susan to stálo hodně měsíců tvrdého vyjednávání. Denisa Creeveyová sloužila každý druhý víkend. Když to po ní Susan přebrala, prvních pět let to nechala při starém, potom si začala plánovat jeden víkend a nakonec se jí povedlo vyhádat služby jen na všední dny. Doktorka Potterová nebyla zrovna nadšená. Nelíbilo se jí, že bezdětná Susan, která nemá žádné zvláštní starosti a povinnosti, hodí víkendové služby na krk sestrám, které pečují o děti nebo prarodiče, jsou samoživitelkami nebo mají ještě druhou práci. Je zvláštní, jak se automaticky předpokládá, že pokud doma nemáte děti nebo nemohoucí seniory, můžete jít do práce kdykoli a zůstat tam, jak dlouho bude potřeba. Nikoho ani nenapadne, že máte kromě práce ještě nějaký život. Že jsou aktivity, kterým se chcete věnovat. Že potřebujete čas jen pro sebe.
Rádi spolu trávíme čas. Jezdíme na výlety do přírody, Sus mi pomáhá se sběrem rostlin pro můj herbář, pozorujeme ptáky, chodíme do divadla a věnujeme se klasickému tanci. Poslední dva roky se nám podařilo získat třetí místo v celostátní amatérské lize.
„Tak jak to dneska jde?“ zeptám se jako obvykle.
„Fajn,“ odpoví jako obvykle. Nikdy si nestěžuje. I když jí všechno padá na hlavu. „Co u vás v suterénu?“
„Zatím nedošlo k ničemu zajímavému. Na chvilku se u nás zastavil starý Dedalus Diggle z márnice a povídal, že jestli do konce roku neodejde do důchodu, tak ho můžou rovnou šoupnout do jednoho z chladicích boxů.“
„Chudák. Trochu se divím, že ve svých osmdesáti ještě udrží skalpel. Ačkoli těm dole už je asi jedno, jestli řízne centimetr vedle.“
„Potřeboval by za sebe sehnat adekvátní náhradu, než půjde do penze, ale zdá se, že mu žádný z mladých patologů není po chuti.“
„Hm… Chtěla bych s tebou něco probrat, Neville.“
„Jo? O co jde?“
„Kontaktovala mě sociální pracovnice z Fulhamu, paní Coleová. Jde o tu čtrnáctiletou dívku, co minulý měsíc porodila v sanitce na parkovišti…“
„Ano, o tom jsi mluvila.“
„Rozhodla se dát chlapečka k adopci.“
„Aha.“
„Dostali jsme nabídku.“
„Jakou nabídku?“
„Adoptovat.“
„Ty bys to dítě chtěla adoptovat?“
„Co na to říkáš?“
Oči jí září jako dva safíry. Samozřejmě, že by ho chtěla adoptovat.
„Susan, já nevím. O téhle možnosti jsme ještě nemluvili.“
„Mluvíme o ní teď. Co je za problém? Vadí ti, že jde o oběť znásilnění?“
„Ne.“
„Tak o co jde?“
„Je to strašně narychlo. Nejsem na to připravený.“
„Na roli otce?“
„Na tak velkou změnu.“
„Už ses na ni připravoval. A ne jednou.“
Ano. 6 potratů, 2 porody mrtvého plodu, nespočet návštěv gynekologie, urologie, interny, genetiky a kliniky asistované reprodukce. Po pěti letech snahy přivést na svět dítě jsem se smířil se situací. A doufal, že ona taky.
„Nechci, aby to vyznělo ošklivě, ale já už o tu změnu nestojím, Sus. Vyhovuje mi to tak, jak to je. Možná jsem prostě už moc starý, nevím.“
„Rozumím.“
Oči má jako zvadlé pomněnky.
„Ty budeš nešťastná, když to odmítneme, že?“
„Nějakou dobu asi ano. Ale nemůžu tě nutit, abys souhlasil. To nemá smysl.“
„Promiň.“
„Jo… No, musím zpátky do práce. Mám dnes službu na recepci a Hagrid ještě nejedl. Doufám, že tam někoho nedrží pod krkem.“

***

„Střídání stráží, medvídku!“ usmívá se na mě Stella a podává mi krabičku s griliášovýma sušenkama. „Dneska se obzvlášť povedly, tak si nech chutnat.“
„Děkuju ti, dobrá duše.“
„Jaká byla šichta?“
„Galeje, kočko. Jako dycky. To už bohdá lepší nebude! Jedu domů zdechnout. Doktorka Potterová už vodešla, chce stihnout bazén. Susan, Hannah a Padma jsou taky pryč, šly na pivo. Dvojka, čtyřka a pětka čekaj na chirurgickou konzultaci. Službu má Dora a doktor Black.“
„Táta si vzal noční na pohotovosti? Co se mu stalo?“
„Asi se nudí, protože nechlastá, nehraje golf a nechodí za děvkama.“
„Jo, to bude ono. Zkusím mu domluvit…“
„Harry je na sále, jeho strejc dostal infarkt. Na ARU zůstala doktorka Greengrassová a má toho hodně. Kdyby něco, na pageru jsou ještě doktor Smith a doktor Baddock.“
„Fajn. Díky. Mimochodem, chtělo by to zase vyrazit na nějakej výlet, než se silnice promění ve smrtící pasti.“
„Jo, něco vymyslíme.“
„Aby nezůstalo jenom u plánů, znáš se. Tvůj Harley těma krátkýma cestama do práce vyloženě trpí. Měl bys ho pořádně vyvenčit.“
„Ale dyť jo, hergot! Příští víkend máme volnej, můžem zajet do Cornwallu.“
„No vidíš, to je slovo chlapa! Tak se hezky vyspi, méďo. Pa pa.“

***

„Tak už padla?“ mrkne na mě doktor Diggle, když se potkáme na chodbě k výtahům. Nejspíš si jede do přízemí koupit kafe z automatu, pořád má na sobě pracovní oblečení.
„Ano, pane profesore. Vy ještě zůstáváte?“
„Já tu zůstávám tak nějak permanentně, drahý příteli. Občas přemýšlím, jestli už jsem náhodou neumřel a nevšiml si toho. Čeká mě poslední pitva a pak odcházím.“
„Trávíte více času s mrtvými než živými. Možná se to na vás podepisuje.“
„Snad si o mě neděláte starosti, Neville. Nebojte, jsem v dobré společnosti. Víte, mrtví toho sice moc nenamluví, ale o to lépe vás vyslechnou.“
„Hm. Nechcete zajít na pivo? Počkám na vás, než – no, však víte…“
„Zvete na pivo patologa? Musíte být řádně zoufalý, člověče.“
„Spíš nemám na večer žádné plány a napadlo mě, že byste pro změnu ocenil rozhovor s někým, kdo vám může odpovídat.“
„Je pravda, že jsem v hospodě nebyl už zatraceně dlouho. Doby, kdy studenti po úspěšném složení zkoušek platili svým učitelům rundu, jsou nenávratně pryč. Nuže, dobrá. A víte co? Půjdeme hned. Jen se převléknu do něčeho méně… formálního.“
„Říkáte, že mrtvý už vám nikam neuteče?“
„Troufám si dokonce tvrdit, že pana Muncha zítra zastihnu ve stejné poloze.“
„Erik Munch? Ten dnešní urgentní pacient se srdečním selháním?“
„Přesně tak. Zajímá vás jeho případ?“
„Posílal jsem nahoru jeho snímky. Rentgen srdce a plic. Proč byla nařízena pitva? Přála si to rodina?“
„Nikoli. Zažádala o to doktorka Potterová. Jedná se totiž o šesté srdeční selhání bez zjevné příčiny za poslední měsíc.“
„Pan Munch vážil asi tunu. Divím se, že mu srdce neselhalo už dávno.“
„Je to bezesporu zvláštní, ale pokud jste viděl jeho rentgenové snímky, pak víte, že nevykazovalo známky poškození. A přesto náhle vypovědělo službu.“
„Mně to podezřelé nepřipadá. Mohly v tom být léky, stimulanty, elektrický výboj, čertví co… Kde ten člověk vlastně pracoval?“
„A tím narážíme na podstatu věci. Doktorce Potterové se totiž nepozdává skutečnost, že všech šest úmrtí představují relativně zdraví muži středního věku, kteří pracovali na Úřadu pro jadernou bezpečnost… Inu, uvidíme, co nám ukáže posmrtné ohledání. Teď se pojďme věnovat příjemnějším záležitostem. Mají ještě u Wellse na čepu Rozvernou blondýnu?“
„To si pište, pane profesore.“
„Výtečně. Pivo mého mládí. Vy jste taky na světlé?“
„Jestli myslíte pivo, tak můžu i tmavší. Co se týče žen, tak jsem na blondýnky.“