7. Čas příprav

Smrtonoš se přemítavě probíral mapami. Ten nový – Vran – mu moc nových informací nepřinesl. Ale i tak začínal dozrávat čas na útok přímo do srdce severních sousedů. Slábnou každým dnem. Ti, z jejich ochránců, kteří se ještě nerozhodli změnit strany přímo, z větší části zvažují, jestli jim boj za to vůbec stojí.
Vyslal posly, šikovné, obratné podřízené. Umí mluvit, umí přesvědčovat. Umí vyzvídat.
Na druhé straně je ale taky někdo, kdo umí mluvit a přesvědčovat. Jak tomu říkají? Chrám?
Nějaké malé bezvýznamné opatstvíčko osvícených duší, plné nesmyslného alturismu. Ale naučili se stabilizovat Přeměnu a čerstvým Přeměněným indroktrinují Kodex. Tak tomu říkají.
Dělají z nich otroky své slabosti!
Dělají z nich jeho protivníky.
Prstem poklepal na jedno místo v mapě. Hluboko v území protivníka.
Nedá se nic dělat, Chrám musí jít.
Nemá smysl dobývat vesnici po vesnici a probíjet se k němu celou zemí. Stačí malá vybraná jednotka, krátký úder... zatímco většina obránců bude likvidovat nenadálý přeshraniční útok.
Takže je čas shromáždit síly na ten útok.
Smrtonoš pozvedl hlavu.
„Kokosi?“
Dveře se otevřely bez jediného zaskřípání.
„Ano, šéfe?“
„Dej zvonit Výjezd.“
„Jasně, šéfe!“
Kokos zavřel dveře. Pak je zase otevřel. Zavřel. Otevřel. S nakloněnou hlavou a širokým úsměvem poslouchal, jak nevržou.
Zavřel.
Pak se rozdusal pryč. Za chvíli se zvon třikrát rozezněl, ale to už Smrtonoš sestupoval ze schodů.
Postavil se na nádvoří a založil si ruce za záda. Už se začali sbíhat. Oddíl Alfa se stavěl nalevo, Bravo napravo. Nováček se chvíli trochu motal, ale několik párů rukou ho usměrnilo do druhé řady za Vlkem. Charlie to trvalo nejdéle, ale měli omluvu, protože byla zrovna doba jejich spánku. Seřadili se přímo uprostřed. Ostatní se vyrovnali před jídelnou, kromě Kokose, který zamířil do garáže.
Smrtonoš se zhluboka nadechl a pohledem přejel své bojové oddíly.
„Je čas na Hon,“ oznámil. „Severní části města už jsou probrané, takže musíme na jih. Dneska je cílem Paisley, poženeme je na obchvat, přes most a do ohrad v Dumbartonu. Potřebujeme aspoň pět tisíc, berte hlavně chlapy, radši mladší. Když se vám tam ale připlete nějaká ženská nebo děcko, žádný problém. Potřebujeme pět, takže seženeme osm, kdo nebude stačit pochodu, toho se zbavte. Nemáme čas na to se s nimi párat. Příděly munice – každý prověřený střelec dostane dva zásobníky. Šetřit, povídám! Všichni berou biče a obušky.
Přesun na motorkách, dvojice! Motorky přidělené pro Bravo a velitele. První shánění všichni, poženou pěší, motorky krouží a udržují perimetr! Nějaké otázky?“
Za Vlkem se něco pohnulo, ale nic se neozvalo.
„Nasedat!“ zavelel a natáhl ruku do strany. Kokos mu přitlačil motorku a nabídl řidítka.
Na nádvoří zavládl organizovaný chaos. Netrvalo dlouho a dvacet motorek stálo připraveno i se svými jezdci.
Popravdě se jich v tom množství zdálo být mnohem víc než dvacet.
Vypadali jako divocí nájezdníci, a právě to taky byli.
„Co se děje?“ ptal se polohlasně Vran, už po několikáté, Sejčka.
„Výjezd se děje!“ opakoval, také už po několikáté Sejček. Zněl čím dál tím naštvaněji. Naštěstí teď byla příležitost se alespoň trochu nadechnout a říct toho trochu víc, aniž by si vysloužil nepříjemnou pozornost Vlka, který by nebyl rád, že se mu oddíl vybavuje, místo toho aby se připravoval. „Poslouchej rozkazy a dělej to, co ostatní. Poženeme nějaké lidi na sever – Smrtonoš dává dohromady další armádu. A buď rád – že seš nováček, určil Smrtonoš jako jezdce Bravo. Nebudeš muset hnát. To až příště.“
„Taky jsem rád, že jsem tu věc zkrotil,“ mumlal si Vran pod vousy, nasedaje na motorku. Za jeho zády přistála další váha.
„Ty seš kdo?“
„Zabíječ.“
„Fajn, Zabíječi, tak se drž.“
Motorky se vyhrnuly ze vrat v téměř nepřetržitém proudu. Přetržení způsobil Vran, kterému se chvíli nedařilo přeřadit. Pak se mu to ovšem zdařilo a pořádně přidal plyn. Stroj sebou prudce trhl. Zabíječ zaječel.
„Seď klidně, protože jestli se vysekáme, je to tvoje chyba,“ oznámil mu Vran nevzrušeně. Cítil určitou škodolibost.
Sejček ne.
Ten věděl, co je čeká. Nebylo mu z toho dobře.