6. Pospíchání

Ráno bylo uspěchané. Ne že by snad zaspal, dokonce vstal ještě před zazvoněním budíku, jenže to, co ho vzbudilo, nebyly vnitřní hodiny, ani pocit čerstvosti. Byly to zvuky úporného zvracení a pláče, které k němu doléhaly z koupelny.
„Kriste Ježíši.“
Sarah klečela na zemi před záchodem, pyžamový kabátek měla špinavý od zvratků a kalhoty mokré od moči. Na dlažbě dva kroky od prahu se leskla kaluž, kterou už nestihla odnést k míse. A do toho všeho seděla v rohu Elizabeth, kolena si tiskla pod bradu a po tvářích jí tekly slzy.
Odněkud z nejhlubšího dna duše vydoloval úsměv.
„Dobré ráno, princezno. Taky tě to probudilo?“
Neodpověděla.
Vytáhl z lékárničky klíček, odemkl horní šuplík komody v ložnici a ze změti nejrůznějších léků vyndal průhlednou ampuli s červeným proužkem, injekci a dezinfekční tampon. Za pochodu natáhl do stříkačky 5 mililitrů čiré látky, odstranil bublinky vzduchu, přiklekl k Sarah a vyhrnul jí rukáv. Věděl, že hýždě jsou pro aplikaci vhodnější, ale nechtěl ji nutit měnit polohu. Deltový sval na paži měla ochablý, stejně jako zbytek těla. Ani ho nezaťala, když do něj pronikla jehla.
„Compazin. Za chvíli se ti uleví.“
Vrátil na jehlu ochranný kryt a spolu s použitým tamponem ji vyhodil do koše vedle záchodu. Pak se podíval na hodinky.
„Lizzie? Běž a nasnídej se, jestli můžeš. Já zatím uložím maminku do postele.“
„Bude zase muset do nemocnice?“
„Myslím, že ne.“
„To jsi říkal i minule.“
„Já vím.“
Utrápeně si vzdychl, pohladil ji po vlasech a obrátil pozornost k Sarah. Pomohl jí vstát, doprovodil ji do sprchy, tam jí sundal pyžamo a hodil ho rovnou do pračky. Pustil teplou vodu, umyl ji mořskou houbou, utřel do sucha, zabalil do županu a odnesl do postele. Změřil jí teplotu a tlak, prohmatal břicho a zkontroloval uzliny.
„Na infekci to nevypadá. Tlak v normě. Vedlejší účinek cytostatik?“
Přikývla.
„Můžeš polykat?“
„To jsem snad dělala vždycky,“ odpověděla slabým, chraplavým hlasem. Chtěla se usmát, ale mimické svaly ji moc neposlouchaly.
Edward se nesmál vůbec. Mlčel a tvářil se koženě.
„A jéje, opustil tě humor. To je zlé znamení.“
„Promiň, že mi to nepřijde zábavné. Nějak mi docházejí síly. A vtipkování nepomáhá.“
Položil na noční stolek plato morfinových tablet a došel do koupelny pro sklenici vody.
„A co by ti pomohlo?“
„Já nevím. Nevím.“
„Ale víš.“
Zpříma hleděla do jeho ztrhané tváře, byla tak neuvěřitelně klidná a oči měla víc než kdy jindy pronikavě bystré.
„Chci, aby to už všechno skončilo.“
„Pracuju na tom, miláčku.“
Kdyby ho nechytila za ruku, nejspíš by se uraženě zvedl a odešel.
„Chci tím říct, že sledovat, jak stojíš v ringu a bojuješ se soupeřem, který nakonec vyhraje, je prostě… Bolí to. Ubíjí mě to.“
„Nechybí ti sex?“
„Co? Ježíši Kriste, sex je to poslední, co bych teď po tobě chtěl.“
„A s kým bys to chtěl?“
„S nikým. Nepotřebuju to.“
„Každý zdravý člověk potřebuje sex.“
„No tak jsem asi chorý! Nahlížej na to jako na solidární rakovinu.“
„Měl by sis někoho najít.“
„Ty mi naprosto stačíš, díky.“
„Jenomže já už tady dlouho nebudu a nechci, abys zůstal sám.“
„Á, dej mi pokoj, ty otravná barakudo!“
Zvedl se z pelesti rychleji, než by jeho kolenní vazy uvítaly. Nad bolestí však převažoval vztek. Trhnutím otevřel skříň a začal se oblékat do práce.
„Už jsi volal Siriusovi?“
„Ne.“
„A kdy to míníš udělat?“
„Až budu mít náladu. Vezmi si ten prášek. Chceš přinést něco k jídlu?“
„Pokud si nechceš zopakovat koupelnové dobrodružství, tak ne.“
„Dobře. Ale měla bys později něco sníst.“
„Udělám si toast. Až to trochu povolí. Zavolej mu, Severusi.“
Edward se zarazil. Praštil dvířky od skříně, prudce se otočil a vrhl na ni užaslý pohled.
„Takhle jsi mi neřekla 11 let.“
„Nezapomněla jsem. A vím, že ty taky ne. Nikdo nezapomněl. A on už vůbec ne. Chybíš mu.“
„Nejsem si jistý, jestli chci… jestli dokážu… začít podruhé znovu.“
„Já jsem si naproti tomu jistá, že dokážeš absolutně cokoli. Kromě opravy auta. To prosím přenech povolanějším.“
„Možná mě podceňuješ. Strýc měl autodílnu.“
„Pochybuji, že jsi trávil čas se strýcem v autodílně.“
„Máš pravdu, já pitval žáby a trénoval operaci hrudníku na tetiných slepicích.“
„Humor se vrací. Pokračuj, jde ti to dobře.“
Rok a půl se v její přítomnosti nerozesmál. Teď to udělal. Zčistajasna, naprosto spontánně a nečekaně a ta obrovská tíha, co mu celou dobu ležela na srdci, náhle někam zmizela.
Sarah si ho chvíli spokojeně prohlížela, pak zapila dvacetimiligramovou tabletu Morfinu vodou, opřela se o polštář a úlevně vydechla.
„Neměl bych s tebou dnes zůstat doma?“
„Opovaž se. Lidi ze vsi si potřebují popovídat. A ty si ode mě potřebuješ odpočinout.“
„Fajn. Řeknu matce, aby na tebe dohlédla.“
„To dělá celou dobu, miláčku. Když tu nejsi, chodí za mnou pod různými záminkami. Naposledy mě přinutila hrát šachy a zcela bezostyšně pokaždé vyhrála.“
„Doufám, že jsi jí za to vyčinila.“
„Samozřejmě. Dostala přednášku o tom, jak by se měla chovat k lidem s rakovinou.“
„Teď vážně. Nepřestává mě udivovat, jak si vy dvě báječně rozumíte.“
„A co tě na tom udivuje? Vždyť vy dva jste si tak podobní. Nejspíš proto je mi s ní dobře. A jsem ráda, že tu s námi je.“
„Musím jít. Nebo přijedu pozdě do diskusního klubu seniorů a nedozvím se, co nejlépe zabírá proti krtkům.“
„Spěchej pomalu. A přemýšlej o tom, co jsem ti řekla. Slušelo by vám to spolu.“
Nevěřícně zakroutil hlavou a komentáře se raději zdržel.
Když seběhl dolů do jídelny, překvapila ho matka, která v přísně utaženém županu a s vlasy poctivě nacpanými do síťky servírovala snídani.
„Obvykle před sedmou nevylézáš. Stalo se dnes něco mimořádného?“
Položila před něj toasty s marmeládou a čaj.
„Lizzie se pořezala, když si krájela chleba.“
„To nic není,“ zahučela Elizabeth.
„Jseš si jistá? Nemám se na to podívat?“
Zrudla pod otcovým pohledem jako vlčí mák a schovala ovázanou ruku pod stůl.
„Říkám, že to nic není. Babi mi to polila citrónovou šťávou se solí.“
„Bio dezinfekce? Prima.“
Bleskově do sebe hodil menší ze dvou toastů, z čaje si loknul sotva dvakrát a zvedl se.
„Lizzie, dojedla jsi? Jestli ano, tak šup do auta.“
Elizabeth vzala batoh a zamířila ven.
„Odbýváš se,“ poznamenala Eileen, když odnášela zbytky. „Snídaně je základ, říkával tvůj děda. Hned jak se probudil, naládoval do sebe pět toastů s paštikou a okurkami.“
„A potom až do večera nejedl, poněvadž na to pro samou práci neměl čas. Já v práci stihnu dvě svačiny a tříchodový oběd. Uvidíme se odpoledne, mami. Kdyby cokoli, volej.“

Otevřel oči do cihlově červené ložnice, v nové posteli se převalil na bok a vypnul budík. Neodložil ho o pět, ani o deset minut, prostě ho vypnul a spustil nohy na bílý huňatý koberec, zakoupený teprve před čtyřmi měsíci a stále ještě vydávající tu známou syntetickou vůni.
Než odešel na záchod, shodil pyžamo a složil ho na polštář.
Vínové stěny udělaly z toalety temnou místnost podobnou fotokomoře, a tak obvykle nechával otevřeno. Nejhorší, co se mohlo stát, bylo, že nezvaný návštěvník, který se mu vloupá do bytu, uvidí, jak nahatý, s medicínským časopisem na klíně sere. Ostatně, nestalo by se to poprvé. Lupin si tak nějak navykl chodit sem, jak se mu zlíbí, zřejmě to považoval za jakési výsostné právo plynoucí ze skutečnosti, že to tady pomáhal zkulturnit. Blackovi to nevadilo, vlastně mu to bylo celkem jedno. Jako spousta věcí od doby, co konečně bydlel v uklizeném bytě a spal v normální čisté posteli. Musel dát zapravdu odborníkům, kteří tvrdí, že stačí dát do pořádku místo, kde žijete, abyste změnili život samotný. Což byl přesně ten typ keců, u kterých se dříve zalykal smíchy.
Vlezl si pod sprchu, nechal na sebe dopadat proud teplé vody a navzdory tomu, že bylo teprve půl šesté ráno, cítil se svěží a spokojený. Přiznávalo se to těžko, ale na radách ohledně pevného režimu, dostatečného odpočinku, pravidelného cvičení a střídmosti opravdu něco bylo. A taky na aromaterapii. Vylil si do dlaně bohaté množství sprchového gelu a během umývání blaženě nasával vůni hrušek a bergamotového oleje. Pak si rovnou ve sprše vyčistil zuby, zastřihl nehty a pohledem zavadil o žiletku, která už několik měsíců ležela na vodovodní baterii netknutá a rezivějící. Dlaní setřel malé zamlžené zrcadlo na stěně sprchového koutu, prsty projel hustý prošedivělý plnovous, uhladil mokrý knír a zhodnotil, že se mu tenhle obraz začíná líbit čím dál víc. Věnoval si krátký potěšený úsměv, popadl žiletku a hodil ji do koše.
K dlouhým černým kalhotám oblékl baklažánově fialové tričko, přehodil přes něj kožený blejzr, nasadil si svoje třicet let staré Omegy a v ponožkách s hvězdičkami vklouzl do měkkých mokasín z černé kůže. Tenhle outfit se už před nějakým časem rozhodl považovat za kompromis mezi doporučeným dresscodem a vlastními nároky na pohodlí a osobitý styl. James byl spokojený, že nechodí na porady v ošoupaných riflích, a ochotně mu odpouštěl absenci košile a kravaty, zatímco Sirius byl rád, že ho nic netlačí a neškrtí a neměl potřebu hledat výmluvy, proč zrovna na nějakou poradu nemůže dorazit. (Jediné, v čem Black razantně odmítal ustoupit, byla otázka golfového turnaje. Podle tradice se měl jako primář všeobecné chirurgie scházet na hřišti s vedoucími ostatních chirurgických oborů minimálně jednou týdně, být členem golfového klubu a účastnit se Poháru o Zlatého sviště. Tyhle aktivity smetl ze stolu stejně rychle jako kopírku, kterou nikdy nepoužíval a rozhodně s tím ve svých šestapadesáti letech nehodlal začínat.)
Prošel obývacím pokojem, zalil všechny květiny a prohodil s nimi pár slov. V kuchyni si v klidu vypil silný Earl Grey, zkontroloval e-mailovou poštu a v půl sedmé vyrazil do práce.
Než nastoupil do auta, nezapomněl otevřít schránku a přesvědčit se, zda tam nepřibyl nějaký dopis. Byla sice půlka května, ale jeden nikdy neví…
„Á, Siriusi, to jsem rád, že tě vidím,“ zvolal James Potter hned, jak ho zmerčil vystupovat z výtahu ve třetím patře. Pak se zarazil a mrknul na hodiny. „7:00? Ty chodíš čím dál dřív.“
„Jednou už jsem tu byl i v 6:30. Co potřebuješ?“
„Včera večer mi volal jeden známý a ptal se na možnost ambulantní vasektomie. Potřeboval by to vyřešit ideálně během následujících tří dnů, pak odlétá na šest měsíců do Madridu.“
„Tvůj známej si chce dobrovolně nechat podvázat koule? A ještě na to spěchá?“
„Jo, je to… úlet. Má celkem 13 dětí a včera obdržel zprávu, že čtrnácté je na cestě. Už to psychicky nezvládá a rád by to vyřešil jednou provždy.“
„A slyšel někdy o antikoncepci?“
„Je to hluboce věřící katolík.“
„Já jsem taky katolík a gumu si nasadit umím.“
„Nechci s tebou probírat katechismus. Chci, aby sis ve středečním plánu udělal hodinové okno a věnoval mu ho. Předoperační vyšetření bude mít hotové během zítřka a staví se za tebou na konzultaci zákroku.“
„Fajn. S radostí zbavím břemene bratra svého. Ještě něco? Nebo můžu jít papírovat?“
„Nechtěl bys s námi v pátek zajít do klubu?“
„Jamesi, už jsem ti nejmíň dvacetkrát řekl, že golfovou hůl nevezmu do ruky!“
„Nejde o hru. Pořádáme večírek. Přijde spousta známých kapacit z oboru, myslím, že je to vhodná příležitost dát jim o sobě vědět.“
„Minulej měsíc jsem o sobě dal vědět v Medical Journal of Surgery. To je hádám dostačující. Nemám zájem postávat tři hodiny u bufetu s partou nafrněných kašparů a cucat u toho rybízovej džus. To si radši nechám dobrovolně podvázat koule.“
„Jak myslíš, já tě nenutím. Vedeš si dobře, Siriusi. Ten článek byl opravdu dobrý.“
„Dík.“
James ho pyšně poplácal po rameni a odešel.
Sirius se zastavil u recepčního pultu a trpělivě počkal, až staniční McGrathová domluví s jednou ze svých sester.
„Dobré ráno, pane primáři. Jsme v plném počtu. Karty a lejstra k podpisu máte na stole.“
„Děkuju, McGrathová. Až uvidíte Doru Tonksovou, pošlete ji prosím ke mně do kanceláře.“
„Jistě. V osm by měla končit kolostomii té Andrewsové a v devět dělá s Moodym jícnové varixy pana Brighta. Odešlu ji za vámi v mezipauze.“
„Nehoří to. Jde jenom o nějaký provozní záležitosti. Klidně ji nechte vydechnout.“
V náprsní kapse mu začal vyzvánět telefon. Kývnutím se rozloučil, zamířil do kanceláře a za chůze ho vylovil. Na displeji blikalo neznámé číslo. To se mu poslední rok a půl stávalo poměrně často. Bez sebemenší obavy hovor přijal, zatímco v tašce hmatal po vstupní kartě, aby si otevřel.
„Ahoj, hvězdičko. To jsem já.“
Srdce mu v hrudníku udělalo kotrmelec. Upustil kartu, čelem se opřel o zamčené dveře a snažil se zhluboka dýchat.
„Potřebuju tvoji pomoc. Mám tu chlapa s rozdrcenou rukou, spadl na něj strom. Končetina pod loktem devastovaná, ke zranění došlo zhruba před čtyřmi hodinami. Jsou tu lesníci a jsou připravení ho vyprostit, jenomže jakmile ten strom zvednou –“
Sirius se vzpamatoval z počátečního šoku, sehnul se pro kartu a zapadl do kanceláře.
„– toxiny z mrtvýho masa zaplaví oběh. Nastane crush syndrom. Musíte amputovat.“
„Ano. A proto ti volám. Jsme v dost nepřístupné oblasti, trauma tým dorazí nejdřív za hodinu, nedá se tu přistát s vrtulníkem.“
„Budeš to dělat sám?“
„Nemám jinou možnost.“
„Jaký máš vybavení?“
„Klasiku v brašně a dezinfikovanou pilu na dřevo.“
„Máš dost svorek a Vicrylu?“
„Myslím, že ano.“
„Fajn. Jak je na tom chlápek teď?“
„Tlak 70/40, puls 120, Glasgow 8, silná hypotermie. Dostal desítku morfia a další desítku mu můžu během následující hodiny podat.“
„Takže jste připravený?“
„Ano.“
„Fajn. Dělej, co ti řeknu, a zároveň mi popisuj všechno, co děláš.“
„Dobře.“
„Žádnej strach, to zvládneš. Máš toho nejlepšího chirurga na telefonu.“

Pokračování příště...