5. První jízda aneb Konec paní radové

Samozřejmě, že sníh neroztával, a když roztával, byla z něj klouzající břečka, která následně zase zamrzala. Alespoň jsem zatím dávala dohromady vybavení, o kterém si povíme jindy... protože nakonec, nakonec byly podmínky vhodné!
Původně jsem po konzultaci s předpovědí počasí naplánovala výjezd na středu. Takový malý výlet, jen tak trochu abych ozkoušela, jak to jede, nic velkého. Odsud na Palmovku, to je tak asi dvanáct kilometrů, nebudu to přehánět.
No a že ve středu mám vyzvednout něco v Alze v Holešovicích? To už je přece jen přes most...
Měla jsem to tedy naplánované na středu, aby se předpověď změnila na déšť už kolem poledne.
Na koloběžce se jistě dá jezdit i v dešti, ale radši ne úplně poprvé.
Takže čtvrtek! Podle předpovědi o něco chladněji a déšť až odpoledne.
Vyvedla jsem tedy ve čtvrtek koloběžku před dům a zkontrolovala vybavení - světla svítí, stěrače by stíraly, kdyby byly, brzdy brzdí!
Paranoidně jsem si ozkoušela, zda brzdy skutečně brzdí. Bylo tomu tak.
Nastalo nacvaknutí tachometru a první odražení. Následně první zabrzděni, svedení koloběžky z chodníku na vozovku a první štrejchnutí spodkem o obrubník.
Ani mě to moc nedojalo.
No, a už jsem jela.
Po silnici, po chodníku, pak zase po silnici, pak rodinnými domky.
„Aaaaa, elektro!“ volal na mne bodrý pán.
„Ne, nohyyyyy!“ odpovídala jsem, jak mne koloběžka nesla pryč.
Poznatek číslo jedna: Z kopce to jede hezky.
Následoval poznatek číslo dva: Po rovině to nejede úplně samo.
Následován poznatkem tři: Do kopce to sice nejede nijak zvlášť, ale není problém sestoupit a následně tlačit. Na rozdíl od kola.
Sundávám svetr. Proč jsem si myslela, že se hlavně povezu? Vždyť znám své tělo, při zátěži topí jako blázen. I tričko a větrovka bude moc.
Do kopce, opět z kopce tentokrát prudšího a po rozbité silnici. Řítím se dolů, na tachometru dvacet, v očích smrt. Já blbec brzdila, takže jsem pak zase do kopce musela tlačit.
Nad mostem přes výpadovku jsem se zastavila, poprvé se napila a konstatovala, že je to nějaké únavné. Na to, že mám za sebou jen asi tři a půl kilometru.
Pak následoval les.
Poznatek číslo čtyři: Bahno klouže. Ale zase docela brzdí.
Až potkáte toho inteligenta, co vyznačil cyklostezku přes schody, utopte ho za mě. Kolo sdrncáte, ale koloběžku musíte snést.
Beru to zkratkou na hloubětínskou cyklostezku, abych pak s hrůzou pozorovala, jak se tyčí vysoko nade mnou. Zase schody, tentokrát nahoru.
Nad schody další zastávka. Silně oddechuju a srdce mi buší tak hlasitě, že ho musí slyšet snad všichni okolo. Opět piju. Kontroluju ujetou vzdálenost - necelých pět kilometrů. A už teď si myslím, že umřu. Jsem sice trénovaná, ale v poslední době jsem se moc nehýbala!
No, právě proto jsem si pořídila tu koloběžku, přece...
Tak to prostě vezmu volněji, no, a při nejhorším z toho uteču na metro!
Cyklostezka by měla být teoreticky z mírného kopce, prakticky je po rovince a já se dřu. Moc volněji to nejde, to už bych mohla koloběžku úplně vést, a to mi moje zarputilost nedovolí. Ti zatracení běžci mě předbíhají, to není fér, počkejte, až to bude z kopce!
Na šestém kilometru se mi chce trochu zvracet a učím se umění odpočívat. To znamená, že zkouším experimentovat s co nejméně energeticky náročným způsobem odrazu. Dokonce se už občas odvažuju měnit nohy v přeskoku. Jedu nějakých jedenáct kilometrů v hodině a začínám předjíždět běžce (asi je to taky trochu z kopečka). Zvonek přijde vhod.
Blíží se Vysočanská a já uvažuju, jestli to teda zabalím, ale už je tu další most a pak se to hezky rozjede z kopečka a cyklostezka vede kolem Rokytky a je to pěkné a já si to užívám.
A pak brzdím, protože křížím hlavní silnici s tramvajemi a dělám ze sebe chodce poslušně čekajícího na zelenou.
Dále po rovince, pořád podél Rokytky, pořád pěkné a nějak zapomínám na to, že asi umřu. Chytila jsem druhý dech.
Zvonek zvoní aby si rodiče hlídali své mláďata, při objíždění děkuji za uhnutí. Najednou kopeček dolů a vjíždím do tunelu, rychle zapínám světlo.
Požadavek číslo fň: Řidítka koloběžky to chce držet oběma rukama!
Z tunelu se vynořuji bez ztráty kytičky a na vypnutí světla radši počkám, až zastavím.
A najednou, ani nevím jak, už se vynořuji na úrovni Palmovky. Subjektivně to šlo od Vysočanské hrozně rychle!
Zase čekám na přechodu na zelenou a potkávám kolegu koloběžkáře - na takové té malinké skládací mašince.
Zelená naskočí a my oba vyrazíme (pruhem pro kola, takže jsme kola a ne chodci a můžeme jet). Nechávám kolegu za sebou hrozně rychle. Propletu se kolem nové zástavby, jede to krásně (až na ten úsek do kopce), pohodička, sakra, proč mě zase čekají schody?
Nade mnou se tyčí Libeňský most.
To přes něj budu na koloběžce stejně rychleji než tramvají!
Jenže vítr fouká proti mě.
Poznatek číslo fň plus jedna: Vítr je svině!
Po překonání mostu a přiblížení se k tramvajové zastávce se ze mě okamžitě stává chodec, načež dle situace a zaplnění chodníků střídám jízdu s chůzí.
A už je tu Alza. Čekám na vydání věcí, piju a říkám si, že jsem se rozjela opravdu hezky. Že kdybych nemusela do Alzy, prodloužila bych si jízdu ještě do Tróje, nebo na druhou stranu, aspoň na Florenc.
No, ale asi až příště.
Obdržím krabici, kterou na koloběžku vhodně kšíruji (batůžek na zádech se mi zdá těžší a těžší a to v něm skoro nic nemám).
Zpátky k mostu to beru zadními ulicemi a je to mnohem pohodlnější. A přes most mám vítr v zádech a jede se krásně!
Akorát že v poslední části mostu je cyklostezka svedena do silnice a pokračuje rovně, zatímco auta ji kříží směrem doprava. Hodím pohled na blížící se kamion a zamakám. Ano, mám přednost, ale on má tuny! Hehe! Hehehehe!
Zůstane za mnou v bezpečné vzdálenosti.
A najedno už je tu metro.
Snáším koloběžku po schodech a teprve na eskalátoru zjistím, že se lehce klepu. To je ten adrenalin a vyplavující se endorfiny.
Během deseti minut urazí metro celou vzdálenost, kterou jsem jela přes hodinu.
A pak už jen od metra domů.
Jsem hrozně nadšená, je to přesně druh pohybu pro mě, a jen jsem zvědavá, co všechno mě bude zítra bolet. O stehnech už vím teď.

Poučení pro příště:
Normální dávka na začátek asi bude kolem pěti kilometrů. Ale já jsem letadlo. Bylo jich patnáct, nakonec.
Chce to pití. Chce to pití víc (asi budu potřebovat ten držák na lahev, co jsem o něm tvrdila, že ho nebudu potřebovat).
Chce to míň nabalit! Pro příště k tričku jenom neprofoukavou vestu; stejně, jako když se jde z Dvoraček nahoru na Krakonošovu zahrádku. Já vím, že venku bylo sedm stupňů, ale to je právě docela teplo.
Bahno bahní. Po absolvování první jízdy, jsem dospěla k názoru, že bych bílou koloběžku nechtěla. Ona by stejně bílá nezůstala.
Veškeré mé představy, kterak v létě oděna do puntíkatých šatů lehce koloběžko-korzuji Prahou vzaly za své. Ne já nejsem typ na paní radovou. Žádné šatečky a klobouk. Už mi holt zůstanou špinavá kolena, šmouha na tváři a ďábelský úsměv.
Jo, a chce to mít ta řidítka níž.
Pak to totiž jede rychleji z kopceeeee!