5. Kapitola - Na okraji lesa

Zrození, síla, a pak tma. Nenávidím tmu!

„Co se to stalo?“ malátně jsem vstal, přičemž mi uklouzla noha a pár uvolněných nerostů se dalo do pohybu. Mířily přirozenou rychlostí k volnému kraji útesu, a pak se ztratily hluboko v mracích. Tak hluboko, že ani zvuk nenašel cestu zpět. Bílá mračna jemně plula po neviděných plochách k neznámým obzorům a pár kolem letících kamínků si ani nevšimla. V dáli slunce zářilo, hřálo a dodávalo všemu zlatavý nádech.
…“Hej!“… zašuměl vítr.
Otočil jsem hlavu a spatřil několik stromů. Začínal jsem si uvědomovat, co se stalo. Nejdříve jsem odpočíval na mýtince uprostřed lesa, a teď jsem se ocitl na jeho začátku.
…“Haló“… zaskřípalo několik větví.
Bylo to, jako by mě příroda obklopila průhledným závojem, stáhla mě do sebe a přesunula na toto místo. Mezitím se v mé hlavě objevila slza prolévaná ve tmě.
…“Hej! Poslouchej, když na tebe někdo mluví!“… Vymanil jsem se ze svého zamyšlení a spatřil dívku, která křičela mým směrem. Byla oděna v bílých šatech a vlasy jí sahaly až po paty. Byla bosa. Když si všimla, že ji zaujatě pozoruji, stydlivě se schovala za kmen stromu.
Strnul jsem. Na téhle planetě nejsou žádní ptáci, žádná zvířata ani žádný hmyz, přesto se tu objevila živoucí dýchající bytost schopná projevu. „Co tady děláš?“ zeptal jsem se.
…“ Já se přišla podívat na hvězdu“… Usmála se. …“Otázka je, co tu děláš ty?“…
„Na jakou hvězdu?“ divil jsem se.
Dívka nechápavě zakroutila hlavou zpoza stínu stromu a vzápětí byla pryč. Zničehonic se objevila po mém boku s tváři nataženou ke slunci. Zlatavě hnědé vlasy ji vlály za zády. Chytila mě za ruku. …“Na svou hvězdu přece.“…
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se náhle.
…“Hmm… jsem tu moc brzy.“… Zamumlala smutně spíše pro sebe. …“Chápu, stále jsi ve fázi regenerace“… Neunesl jsem břemeno dalšího nevědění: „Co to znamená? Co se děje?“ zoufale jsem hledal odpovědi.
…“Je to jen malý skok“… Pustila mě a kráčela k okraji. …“Tam! Tam najdeš své odpovědi“… Ukázala prstem dolů. …“Stačí jen věřit“… Na tváři se ji objevil úsměv. …“Přece jsem tu moc brzy“… A zmizela.

Postavil jsem se na hranu útesu a skočil.