48. Život je zlej, a pak...

Mrzlo.
Hustá tráva na nízko spasená od ovcí se leskla silnou vrstvou námrazy. Smrtonošovi lehce křupala pod nohama.
Zima nezima, trochu se i vyspal. Použil na to jednu ze zdejších ovcí, ze které si udělal vhodný spacák. A večeři.
Větve s pučícími lístky šuměly ve větru, občas něco zašustilo v podrostu. Křupání Smrtonošových krků se tady v bezpečné vzdáloenosti od Zóny úspěšně ztrácelo v okolních zvucích.
Ach ano, bezpečná vzdálenost od Zóny.
Sundal mnohopal a položil ho na zídku. Tady, v rohu, si bude pamatovat, kde je. Mimo Zónu nefunguje. Co by se s ním tahal.
Měl si vzít i samopal.
A co.
Bílý stín zdi obkružující chrámové zahrady byl už před ním. Tmavý stím brány.
Nepotřebuje bránu.
Jedním ladným pohybem přeskočil zeď.
Tak tady stabilizují čerstvé Přeměněné, považte. Kdepak je asi mají?
Řečnická otázka, tohle moc dobře věděl.
Jeho první cíl.
Vletěl do kasáren jako střela, skutečná tichá smrt. Byla v nich takřka naprostá tma, ale to nevadilo. Kdokoliv jiný než on byl nepřítel.
Bylo to snadné. nebyli nijak vycvičení. Zuřivost, možná. Síla taky, Ale žádný odpor, který by stál za řeč. Pro něj. Vtrhl dovnitř a začal. Přeměnění se budili do noční můry, pokud to stihli. Ani nepočítal, kolik jich bylo. Méně než deset. A stačilo mu používat holé ruce.
Měl je mokré. To je jen krev. Nic nového.
Jediným zraněním, které utrpěl, byla naražená holeň od nešikovně postavené stoličky.
Absolutní klid.
Znehybněl a naslouhal. Žádné sténání, žádné pohyby.. už.
Vyděšené lapání po dechu.
Vrhnul se přímo k němu a cestou se praštil do brňavky o kliku pootevřených dveří. To ho rozlítilo, takže rozdrcení žeber jeho oběti mu nestačilo. Jak už tělo jednou držel, mlátil s ním o zdi a případný nábytek, dokud se nerozpadlo.
Žádný strach. Kasárna stojí od hlavní budovy dosti daleko.
Tak tohle by bylo, co dál?
Dál si může na chvíli zdřímnout. V posteli. Protože milí mniši se mu seřadí bez veškeré námahy sami.
Teď, když je o potenciální odpor postaráno, má dost času.
Mniši nesmějí bojovat. Nesmějí prolévat krev.
Nikam nemusí pospíchat. Tohle bude legrace.

Nejrychlejší způsob, jak spravit hlavní síly o tom, co se událo, bylo v současné situaci poslat posly. Proto jeden posel mířil nejrychlejší cestou k hlavnímu voji a druhý pro změnu k Hoře a hlavnímu velitelství. Holubi by byli rychlejší, ale ti jaksi došli.
Racek sám nehodlal více drobit svoje síly – nemělo smysl hledat každou stopu a procházet zdejší terén rojnicemi, to by se udělil až k smrti. Ne. Vyrazí k oné pevnůstce a poženou uprchlíky před sebou, jak to jen půjde. Jestli jim některý zůstane v zádech... no, to už je osud. V tomhle terénu se schovat dá snadno, pokud po tom toužíte. Nedá se s tím nic dělat.
Tedy na jih, skrz Zónu.

Dalo by se říct, že na tomhle místě skončila epická bitva. Slabší jednotky slavně porazily silnějšího nepřítele díky lepší strategii... tedy díky tomu, že vůbec nějakou strategii měly. Protože to, co proti nim stálo, bylo sotva víc než zuřiví divoši.
Takové už potkali dříve.
Někde tu musí být pohaněči.
Krátké, ostré zahvíznutí...
Pískle.
„Racek vzkazuje,“ říká a ani nepopadá dech. „že ten nepřátelský výpad je zastavenej a teďka žene zbytky na jih. Kouká, aby pokud možno nezastavovali a běželi furt, ale prej jestli nějakej to vzal kolem, tak se nedá nic dělat. Za nás hotovo a jestli je toho na jihu víc, tak tam prostě do toho vpadne. Ale podle počtů, co poslala Vydra, by tam už žádný překvapení bejt nemělo, pokud teda Smrtonoš někde neschovává ještě nějakou jednotku, vo který se neví. Takže za nás hotovo, za vás asi taky, koukám. Já mám teďka bejt vaše spojka. Co mám dělat?“
„Velení říká, že se máme přesunout na jih a zkontrolovat Crianlarich,“ hlásil starší radista.
„Ten už bude pryč, to je jasný. Jinak by sem takhle kliďánko nenaběhli.“
„No jo, pryč. Ale zkouknout se to musí, nikdy nevíš.“
„Jen tam někoho pošlem. Dva plný vodíly, vosumdesát čtyry chlapů, jo?“
„Tak. Ty, spojko... ty jsi hlídkař, že jo. Ty to tam znáš... vem je tam nějak vrchem, ať maj lepší přehled.“

„Buď vrchem, nebo lepší přehled,“ brumlal si pod neexistujícími vousy Pískle, ale jednotku navedl na cestu paralelní k hlavní silnici. Stará vojenská cesta byla slušně ukrytá a nebyl z ní přehled o dění na hlavní silnici. Jenže tam to hlídá hlavní jednotka. Přinejhorším jim překvapení vpadne do zad.
Dlouhé, táhlé kopce, dlouhé táhlé zatáčky a nikdy jste nevěděli, jestli za rohem není nepřítel. Zůstávali v pohybu, pořád kupředu, rychle a tiše.
U Crianlarichu byli za slabou hodinku. Pískle, který tuhle trasu nedávno absolvoval už několikrát, si oddechl. Našli pěkné, skryté vyhlídkové místo...
Po cestě žádné překvapení.
Což ovšem znamená překvapení tam dole.
To, že bylo dole absolutní ticho, nebylo ovšem překvapení žádné.
Vesnice nebyla jako po vymření.
Vesnice byla vymřelá. A to dosti efektivně.
Lidská těla byla vpletena do zahradních plotů, hlavy napíchané na kopí zdobily vchody domů. Nebylo vzácné zahlédnout utrženou končetinu. A ta načervenalá lana?
To byla pravděpodobně střeva.
Tuhle vesnici neudrželi a pravděpodobně ji znovu nebude kým osídlit.
No, to aspoň znamená, že nebudou muset pohřbívat...
Nebudou muset, ale měli by.
To bude tedy pěkně nechutné.
Pokyn rukou a jednotka se tiše rozeběhla dolů. Nejdříve je třeba zajistit perimetr, provést průzkum...
Ne, nepřezilo nic.
Cink.
To byl detektor. Pomaličku, polehoučku se sem nasouvala Zóna.
Zatracený Smrtonoš. Rozšiřuje si zájmové území, ale jak to dělá?
Cink. Cink. Cincink...
Bum.
Prakticky celá vesnice vybuchla. Centrum se vzneslo do vzduchu a z nebe začaly pršet zbytky domů, mrtvol a... Přeměněných.

K pevnůstce to nebylo dál než několik hodin. Cestou občas před sebou zahlédli nějaké postavy, podle rychlosti běhu, kterou byli schopny vyvinout, zcela jistě Přeměněné. Vběhnout do Zóny a pokračovat po břehu mořského zálivu, cestou, která se zdá mnohem delší, než ve skutečnosti je. Konec Zóny, proběhnout lesíkem a tam, na kopci nad starým přístavištěm, se tyčil jejich cíl.
Uvítal je salvou.
„Ten parchant tam snad má schovaný zálohy!“