45. Zásadní briefing

„To vám teda byla jízda, horší jak s fanouškama! Naložili jsme víceméně plnej. Teď voni jsou úplně mimo, můžete na ně mluvit horem dolem. Některý by třeba i chvíli poslouchali, ale podívají se na chvíli mimo vás a už všechno zapomenou. Sednout si... ani náhodou. Tak je usadíte, a voni se snažej si stoupat. Tak je připoutáte, že jo.
To i chvíli funguje, pak se některejm podaří vodpoutat a jdou vodpoutávat další! Do toho se snažíte jet, jo?
Vojclové vám stojej za zádama, aby na vás ty mrchy bezduchý nemohly. Takže musíte jet pomalejc, abyste je nepoložili. Nakonec jich většina zůstane na sedačkách vysloveně jen proto, že se všichni do uličky nevejdou!
Jo, a taky vám autobus, dámy prominou, prochčijou. Jako fakt. Smrdí to děsně. Pardon, panstvo, ale takhle to nepůjde!“
Plukovník MacKay si unaveně zamnul nos. Do energetické krize se přidala humanitární a, to ještě ani řešit nezačal, na obzoru je potravinová. Zásoby poslal do Crianlarichu čistě jako úplatek, ale moc dlouho nebude moct pokračovat, sklady se vyprázdní a bude konec.
„Když je přestanem odvážet, tak je místní prostě povraždí, obávám se,“ vzal si slovo jeden z veteránů. kteří se mise Crianlarich účastnili... jakže se to... Walter Meyer, nebyl on to psovod?
„Vodvážejte si je jak chcete, ale pokud už teda autobusama, tak sedadla ven, dát lavice a pouta a...“
„Já chovám ovce,“ ozval se radní za Zelené.
„Ano?“
Poznámka se nezdála vzhledem k projednávanému tématu relevantní.
„No, mám náklaďák na převoz ovcí. Že by šlo tohle.“
Relevantní byla, a to dost. Pořád bylo ale co řešit.
„Odhalila něco pitva desátníka Reynoldse?“
„Smrt nastala z důvodu krvácení do mozku. Mozek byl vůbec dosti atypický, ještě ho kolegové zkoumají. Jinak byl až na zvýšený počet bílých krvinek naprosto zdravý.“
„Nemohlo to být... tamto... ta Zóna? Víme, že se to může pohybovat...“
„Taky víme, že to zabíjí.“
„Očividně ne všechny. Podívejte se na ty mátohy.“
Mátohy. To je dobře. Tak jim říkejte. Ne zombie nebo vlkodlaci, nedávejte jim jména, která vzbuzují strach.
Mátohy.
„Nebo jsou třeba různé druhy Zón?“
„Jako některá, která zabíjí, jiná, která je zblbne a donutí pochodovat?“
„A nebylo by jich teda víc, kdyby všichni pochodovali?“
Příliš mnoho otázek, zatím žádné odpovědi.
„Třeba to chvíli trvá...“
MacKay se nadechl.
„Zřídíme odchytové stanoviště v okolí Drumnadrochitu.“
Bude třeba být připraven.
Bude třeba zkusit se spojit s Glasgow, zase. Snad tentokrát dostane k telefonu někoho, kdo bude aspoň něco vědět o stávající situaci. Chodí ty... mátohy... jenom sem? Kolik jich bude? Jak dlouho to bude trvat?
„Uděláme magnetickou rezonanci několika z obětí,“ byl vznesen další nápad. „Třeba mají skutečně nějaké změny na mozku vyvolané vnitřním krvácením.“
„Lobotomie?“
„Možná.“
„Máme od nich vůbec nějaké informace? Jako... řekli něco?“
„Ne všichni jsou schopni řeči...“
„Další zajímavá věc je jejich složení. Jsou to samí muži. Mladí muži. Žádná žena, žádné dítě nebo puberťák. Jsou tak mezi dvaceti a třiceti lety.“
To nedávalo smysl. Dobře, nějaký nápor na mozek snáz zvládnou mladší než starší, ale kde jsou potom děti? Dospívající? A ženy, ty většinou vydrží větší nápor než muži.
„Nejsou to nějací spící agenti? Vycvičení vojáci, kteří budou aktivováni časem?“
„Jsou to slintající idioti, plukovníku.“
„Co vlastně víme od průzkumného týmu?“ vytáhli složku s hlášeními.
„Vše se zdálo v normě. Naopak by se dalo říct, že ta... takzvaná Zóna asi od primární aktivace lehce ustoupila.“
„Pokusné myši na ni reagovaly úmrtím.“
Hezky řečeno.
„Kromě jedné, podívejte. Jedna nezemřela, ale stala se nadmíru agresivní. Bezhlavě útočila.“
„Nepokousala desátníka Reynoldse?“
„Uzavřená v plastové krabičce? Sotva.“
„A co se stalo s vojínem Rogersem?“
To se asi nikdy nedozví.
„Průzkumníci pobývali poblíž hraničního území celkem dlouho, že? Nemohlo by to mít nějaký vliv?“
„Myslíte třeba jako otrava olovem?“
„Nebo radiace. Že se působení patogenu nasčítá.“
„Takže by existovala ještě jakási karanténní území? Jak je sakra poznáme? A vůbec, jak sakra poznáme ty Zóny?“
„Obávám se, že to se vytříbí jaksi samo.“
Situace ale nebyla tak zoufalá, jak by se mohlo zdát, zdůraznil plukovník MacKay. Za uplynulé dny udělali spoustu práce. Mají zmapované bezpečné (tedy, dosud bezpečné) spojnice. Mají komunikační systém. Mají fungující samosprávu. Mají čas, právě teď... začít sázet brambory. Starat se o jehňata, telata. Hříbata. Fungovat. najít novou rovnováhu. Měli by i elektřinu, zdejší větrné turbíny jsou pořád schopné ji vyrábět. Jediný problém je rozvodová síť propojená i mimo oblast, kdyby se to dalo nějak rozumně odříznout... Aspoň ty turbíny, které dodávají proud bez výstupu do sítě, zajistí alespoň nějakou energii.
Kde vzít energetika a nekrást.
V tu chvíli zazvonil telefon. Volal Drumnadrochit. Mátohy se začaly objevovat i tam.
Jak už předpokládali.
Jestli jdou z Inverness, tak jich bude podstatně víc. Autobusy by nemusely stačit.
„Ještě pořád jezdí ty výletní parníky z Fort Augustus?“
„No, asi by mohly.“
Budou moct stavět u mola v Drumandrochit a svážet svůj nelidský náklad na jižní konec jezera. Fort Augustus. Internační, řadící tábor, překladiště, místo dostatečně velké a dostatečně přehledné, kde se všichni nově příchozí srovnají, než budou autobusy převezeni dál. Nebo taky budou moct pochodovat. Lodě sice spotřebují více nafty, ale zase poberou podstatně větší náklad.
„A kam je tam strčíme?“
To je přece jasné. Mezi ústím dvou řek, na poloostrově, který půjde snadno přehradit, se nachází staré, dávno nefunkční opatství. Teď slouží jako luxusní ubytovací zařízení, ale nebude problém do ložnic zase naskládat po deseti postelích, jak tomu bývalo zvykem.
Luxus odvane vítr.
A až se tahle vlna přežene? Zase ho vybudují.